Píseň pro Elbereth
(O Gondorský semenáček 2019, 3.místo v kategorii Poezie; téma: "Naděje se nachází na nepravděpodobných místech")
Uvedení do souvislostí pro všechny, kteří nečetli Silmarillion nebo si to už nepamatují:
Ardu stvořili a dohlíží na ní 14 bohů zvaných Valar. Jedna z nich, Varda, je pro elfy velmi důležitá - stvořila na dosud černé obloze hvězdy. Elfové ji nazývají Elbereth, Gilthoniel (Rozsvětitelka) nebo Elentári.
Nejmocnější z těchto stvořitelů jménem Melkor (též Morgoth) se zkazil a od vzniku Ardy všem jen škodí. Povídá se, že plemeno skřetů vypěstoval ze zajatých elfů, které dlouho a krutě mučil.
Ale opravdu se všichni zkazili a podvolili?
Středozem je plna krásy,
něžně Quendi zpívají,
proplétají vícehlasy,
u ohňů si sedají.
Velebí též hvězdy Valar:
Nénar, Luinil – modrý květ,
kousek sebe do nich dala,
temnotu tak zažehnala
sličná Varda, Elbereth!
V hloubi noci hbité stíny
mihnuly se v houštinách,
elfové si pozdě všimli,
že někteří mizí v tmách.
Neseni na silných nohou
rychle jako orlí let,
mechem pod stromovou klenbou,
roklí šerou, vodou chladnou
pomůžeš jim, Elbereth?
Velká brána zívla do tmy,
do podzemí, do temnot,
vítejte zde, vy nicotní,
zde váš domov - Utumno!
Všichni budete mi sloužit
a už nikdy sladce pět,
k smrti pak se v dolech ploužit,
po mém slitování toužit,
navzdor téhle Elbereth!
Zažijete krutá muka,
naučím vás hrůzou řvát,
jen ten, kdo zná hněv Melkora,
ten se teprv umí bát.
Oheň hřeje, oheň pálí
více než lze vydržet,
osud náš se neoddálí,
nechcem zhynout, Elentári
pomoz, mocná Elbereth!
V černé jámě, bez potravy
dlouhé týdny, v temnotách,
zavrtaní jak ponravy,
jenom bezmoc, hlad a strach.
Bylas krásná, moje milá,
v očích hvězdy, ale teď…
kde je ladná křivka těla,
a tvé vlasy, kterés měla,
kde jen jsou, ach, Elbereth!
Dřív jak jarních ořešáků
listí zlatě měděné,
teď jen stín severních mraků,
tak jsou strašně změněné.
Elfy žene síla hladu
navzájem se zabíjet,
vydrž, bratře, zvedni bradu,
na tohle však nemá radu
ani mocná Elbereth!
Gilthoniel našeptává:
vzdoruj, nedej se, jen dál,
navzdor snaze, marná sláva,
skoro každý elf to vzdal.
Láska pryč je, vypučely
zášť a krutost jako vřed,
zapomněli, jací byli,
zkazili se, zatvrdili,
odpustíš jim, Elbereth?
Strašný Melkor všechno vidí,
duše chce jim ovládnout,
tajný kout však nevyslídí
nemůže tam nahlédnout.
I když vládce zotročil je
a zlu padli za oběť,
jeden z nich si pamatuje,
jeden z nich ví stále, kdo je
hvězdná paní Elbereth!
Záda stále do oblouku,
ví, jak chutná žhavý bič,
myšlenku na stvořitelku
nezažene však nic pryč.
Přes vší muka, utrpení
tiché slovo blaží ret,
šeptá jej v osamocení,
jedno jméno nad vše cení
Elbereth! Jen Elbereth!
Někteří si vzpomínají,
neztratili mysl svou,
světlo v očích ukrývají
s nečekanou odvahou.
Ostatní již bezejmenní
vůli pána plní hned,
skřeti odporní, zkažení,
elfím zvykům odcizení
výsměch sličné Elbereth.
Ani vězni, ani Morgoth
útok Valar netuší,
než armády mocný dusot
pronikne jim do uší.
Pojďte, skřeti, balrogové,
chraňte pána, útok, vpřed!
Zbraně máte jako nové,
jejich břit ochutná Manwë,
Oromë i Elbereth!
Aulë s Tulkasem pak vyjel,
početný byl Valar voj,
ach, Elbereth Gilthoniel,
byl to dlouhý, krutý boj.
Zem se tmavou krví rosí,
zahyne tu mnohý skřet,
ta podoba smrt všem nosí,
Valar po desítkách kosí
všechny děti Elbereth!
Tlupa věrných skrytá chytře
v hloubce, v skryté jeskyni,
černý vládce zajat, pryč je
co jen čeká nás nyní?
Tak nadvláda hrůzy končí,
sbohem žití plné běd,
s otroctvím se navždy loučí,
bez luceren i bez loučí,
vždyť jim svítí Elbereth!
Sever nezná jenom skřety,
jsou tu zvláštní tvorové,
zarputilí, šedé pleti,
ni skřeti, ni elfové.
Legendy nic nevypráví,
lze jen málo povědět,
z pomsty temné stvůry loví,
Eldar, Naugrim o nich neví,
snad jen sama Elbereth!
Překrásná je Středozemě,
chraplavě teď zpívají,
radují se mnohohlasně,
u ohňů si sedají.
Shlíží na ně hvězdy Valar,
nádherné jsou na pohled,
kousek sebe do nich dala,
temnotu tak zažehnala
Gilthoniel, Elbereth!