Stráže ze Seyda Neen mi děkovali, když se dozvěděli o zlikvidování pašeráckého doupěte. Odměna za to však žádná nebyla. Nevadí, prodej zbraní a věcí psanců mi tak jako tak vydělaly třistadvacet zlatých. Stendarre, tolik peněz najednou jsem v životě neměl!
Vydávám se na cestu do Balmory podle Eloniných rad jihovýchodně podél pobřežních kopců mezi slanisky. Po necelé míli přicházím ke křižovatce. Podle rozcestníku kráčím směrem na Pelagiad a Balmoru doleva na východ, kde se ve skalnatém hřebenu otevírá široký průsmyk. Na okrajích skalního průchodu se zvedají obrovské vysoké kameny připomínající menhiry. Tyhle však nevypadají, že by je někdo otesal a vztyčil, ční přirozeně mezi ostatními skalisky. Vypadají jako mohutné špičáky, jen jsou asi šedesát stop vysoké. Procházím mezi temně šedými balvany po udusané hlíně, je zjevné, že je cesta často používána.
Mezi kameny se najednou vyplazí podivný oranžový červ. Je silný jako ženské stehno a rychle píďalkuje směrem ke mně. V jeho přední části, jakési hlavě, se otevírají malá kruhová ústa plná špičatých zubů. Tasím meč a před tvorem couvám. Následuje mne neomylně, i když nerozpoznávám, že by měl nějaké oči. Když se přiblížil asi na tři stopy, trochu se smrštil a vzápětí na mne vyplivl zelenou tekutinu, která se rozptýlila v malý obláček a zasáhla mi nohy. Kolem širokého límce kožených bot mne okamžitě začalo pálit. Napřahuji meč a sekám. Trefuji se doprostřed jeho „těla“, meč ale sklouzne po tuhé kůži a skončí v hlíně. Musím mu naložit ještě asi šest pořádných ran, než se zkroutí jako slimák a přestane se hýbat. Mezitím jsem to od něj taky párkrát schytal. Tam, kde jsem měl tělo chráněné brněním nebo tlustou kůží bot, nemám žádná zranění. Nohy mne však pálí jako tisíc ďáblů. Má kůže je téměř do masa rozežraná podivným jedem. Piju poslední léčivý lektvar, protože takhle bych daleko nedošel.
Průsmyk se otevírá do zcela nové krajiny. Po mírně zvlněné travnaté pahorkatině jsou rozeseté různě velké balvany. Oblast je opět jen řídce porostlá mohutnými stromy a stejně řídce tu rostou obrovské - houby. Nohy těchto hub jsou tlustší než nejsilnější kmeny, stoupají do výše asi třiceti stop a v polovině se rozvětvují na tři až čtyři slabší „větve“, aby mohly podpírat dobrých dvanáct stop široký lupenitý klobouk.
Z druhé strany vede podél úpatí kopcovitého hřebenu mělký úvoz, na který se napojuje cesta z průsmyku. Na rozcestí vyrážím doleva podél hor, nyní na sever. Cestu lemují neznámé květiny, nejvýraznější jsou ty se zlatými okolíky a pak jedny s velkými modrošedými zvonky. Sbírám je pamětliv toho, že mohou být užitečné pro alchymisty. Po přibližně půlhodině
v dálce zahlédnu hradby nějaké pevnosti. Po dalších krocích rozeznávám hranaté cimbuří cyrodiilských staveb. Blížím se
k nízkému návrší, na kterém se tyčí malá císařská pevnost. Vlevo, tedy na západ od pevnosti, se skromně krčí nízké kamenné domky a jeden vyšší hrázděný. Na východ od vyvýšeniny se blýská modrozelená vodní hladina. Velikost jezera odhaduji asi na míli, jeho břehy jsou ohraničené malebnými písčitými plážemi.
Pelagiad
Idylu však narušuje podivné zavrčení přicházející zleva. Sahám po meči a otáčím se. Přibíhá ke mně šedý tvor. Vypadá trochu jako brouk, ale má čtyři nohy jako savec. Po stranách malé hlavy trčí krátká kusadla, užší hruď přechází v baňatý zašpičatělý mravenčí zadek. Jeho tělo je hladké jako hmyzí, ale neleskne se, je matný, jakoby sametový. Nestál by za pozornost, kdyby nebyl velký jako lovecký pes. To bude určitě nix, o kterém se zmiňovala dunmerka Indrela, bleskne mi hlavou, když nastavuji hrot meče přibíhajícímu tvoru.
Je rychlý. Skáče vlevo, hbitě obchází meč, pak cvakne kusadly a téměř ihned se stahuje. Útok zachytila vysoká bota, ale nevydržela a kusadla pronikla skrz silnou kůži. Sekám vzápětí shora, ale míjím, nix uskakuje vzad. Rozmachuji se zeširoka stranou, tvor ale bleskově útočí a snaží se mi zachytit ruku. Škrábl jsem ho čepelí, ale sám jsem utrpěl tržnou ránu na nechráněném předloktí. Zatracená potvoro, pomyslím si. Vyhýbám se dalšímu útoku, pak se nix opět zakusuje do mé nohy, tentokrát pořádně a hluboko. Řvu bolestí a nestačím pořádně využít situace, abych ho mohl bodnout nebo seknout shora do zad. Opět jsem jej jen škrábnul. Mírnou nadějí mi je zjištění, že nix, ač vypadá jako brouk, nemá moc tuhý krunýř. Má čepel pronikla asi dva palce pod poměrně tenkou kůži a ránu zalila hustá černavá krev. Pro zvíře je to však jen škrábanec. Naopak já začínám mít docela na kahánku. Kvůli ochromující bolesti v noze ztrácím rovnováhu a padám na zadek do trávy. Uvědomuji si, že již nemám žádný hojivý dryák...
„Jenom počkej, bestie!“, slyším najednou volání. Od pevnosti přibíhá císařský strážný v plné zbroji. Jednou rukou tasí krátký široký meč, druhá třímá velký obdélníkový štít. Nix se mi mezitím zakusuje do levé ruky a to pořádně, něco v ní prasklo. Překonávám příšernou bolest a sekám do jeho hlavy volnou rukou s mečem. V tu chvíli přibíhá i voják a plnou silou seká predátora shora do hrudi. Zvíře vydá bručivý zvuk a pouští mne. Než se nix stačí otočit k novému útočníkovi, dostává smrtelný úder do hlavy.
„Pojď si to honem nechat vyléčit, cizinče,“ promluví strážný. „Vypadá to, že tenhle nix byl nakažený.“
„Nakažený?“
„Sněť. Prokletí Rudé hory. Pokousal tě a tak ses asi také nakazil. Pojď, v pevnosti Pelagiad je oltář Císařského kultu, tam umějí vyléčit téměř každou nemoc.“
Ještě chytit nějaký hnus, to mi scházelo. Ale alespoň jsem již v Pelagiadu, to je na půl cestě do Balmory. Pokouším se vstát na pochroumané nohy.
„Můžeš chodit? Je to už jen kousek,“ stará se voják. V jeho doprovodu přicházíme k pevnosti.
Vesnice je stejně malebná i zblízka. Malé návsi dominuje rozložitý jednopatrový hostinec. Jeho hrázděné stěny jsou vidět zdaleka, stejně jako hranaté cyrodiilské cimbuří přilehlé císařské pevnosti. Strážný mi ukazuje cestu dovnitř hradeb pak se vrací na hlídku.
Vojenská základna má čtvercový půdorys o straně dobrých šedesát stop. Hradby se tyčí asi třicet stop vysoko, z tři stopy širokého ochozu na mne shlíží šest ošlehaných vojáků v kroužkových brněních a přílbách. K východní hradbě přiléhá jednopatrová budova, kam mě nasměroval můj zachránce.
Vklopýtám do chladné budovy a rozhlížím se po vysoké světlovlasé seveřance, jak mi cyrodiilský voják poradil. Strop budovy podpírají čtyři masivní sloupy. Z místnosti vedou po stranách dvě točitá schodiště do prvního patra. Mezi sloupy umístili široký stůl z hrubě opracovaného dřeva a na něm jsou rozložené meče, sekery a části brnění. U stolu stojí mohutná žena s nazelenalou kůží a vyčnívajícími spodními špičáky. Orkyně. Tak zde mají domov opravdu všechny rasy Tamrielu...
Kovářka ke mně také od prvního pohledu nechová sympatie, naštěstí nepotřebuji ani novou zbraň, ani nic opravit.
V zadní zdi průchodem za otevřenými dveřmi vidím masivní obdélníkový oltář Císařské svatyně. Mířím k němu, protože se začínám cítit opravdu zle. Zvíře bylo asi skutečně nakažené. Vedle oltáře sedí a rozjímá vysoká žena s krátkými blond vlasy, oděná v zelené splývavé róbě. Jakmile mne slyší přicházet, vstává a její pohublá tvář se ke mně otáčí.
„Devět požehnání, poutníku. Jsem Ygfa, léčitelka zde v Pelagiadu. Vidím, že hledáš mou pomoc ?“
Přisvědčím a přicházím blíž ke kamennému oltáři.
„Budeš chtít koupit lektvary, nebo tě mám mocí Devítky vyléčit sama?“
„Paní, jsem raněn a asi také nakažen. Nevím, udělejte, co je potřeba. Zlaťáky mám...“
Ygfa beze slova přichází ke mně. Bere moje ruce a pokládá je dlaněmi na chladný kamenný stolec. Pak pozvedá paže a promlouvá podivným jazykem. Cítím, jak se mi chvěje celé tělo a nemoc odchází. Pak seveřanka pronáší jiná cizí slova a od hrudi se mi šíří povědomé teplo. Během několika chvil se cítím tisíckrát lépe. Kontroluji zranění na předloktí a nohou. Všude mám hladkou, neporušenou kůži, i kosti jsou celé.
„Děkuji, paní.“
„Neděkuj, to je má povinnost. Požádám tě ovšem o deset zlatých pro potřebné. Tyto skromné poplatky zajistí, že se požehnání Devítky dostane všem těm méně šťastným...“
S vědomím, že jsem právě unikl smrti, rád sahám do měšce. Možná, že bohové opravdu dokážou pomáhat smrtelníkům na zemi... To , co jsem teď zažil, tomu nasvědčuje.
Asketická seveřanka se mezitím rozhovoří: „Kdybys potřeboval lektvary, poutníku, mám jich slušnou zásobu. Kupuji i alchymické přísady a nabízím i výměnný obchod. Také vidím, že by se ti možná mohlo hodit nějaké léčivé kouzlo, jestli se nemýlím...“
„Léčivé kouzlo?“, opáčím, „jako že já bych kouzlil?“
„Jistě. Neříkej, žes ještě žádnou magii neprovozoval?“, diví se kněžka.
„Nikdy,“ utrousím.
„To nevadí. Neboj se. Naučit se kouzlit může skoro každý,“ řekne a zahledí se mi do očí. „Teď se na mne podívej a buď chvíli klidný.“ Její šedé duhovky mne několik sekund hypnotizují. Jako bych se propadal a přitom zároveň vznášel, není to moc příjemné. Po chvilce Ygfa přestane.
„Cítím, že v sobě talent na kouzla máš. Určitě se můžeš naučit alespoň v malé míře léčení. A pokud budeš cvičit, určitě bys časem zvládl daleko víc,“ říká. „Mohu tě učit, ale bude tě to něco stát. Neznáš ani základy a budeme tomu muset věnovat určitě několik hodin.“
„Léčivé kouzlo bych umět chtěl,“ odpovím, „Kolik si budeš účtovat?“
Chvíli přemýšlí. „Šedesát zlatých.“
Souhlasím a seveřanka mi hned začne vysvětlovat základy. Kouzla jsou všude kolem nás. Magické pole umějí aktivovat a využívat ti, kteří se naučí je vnímat a napojit se na božský princip. Učím se správně dýchat, vyprázdnit mysl a soustředit myšlenku. Nakonec mne kněžka učí pronášet kouzelnou formuli a posílit a nasměrovat kouzlo gesty rukou. Po pěti hodinách přednášky a tréninku se mi daří seslat první kouzlo. Na stosedmdesátýtřetí pokus.
„Výborně. Cítíš to?“ raduje se Ygfa.
„Hm,“ přisvědčím. Jsem ještě roztřesený a nemůžu tomu pořádně uvěřit.
„Zkus to ještě jednou. Každou slabiku vyslovuj zřetelně co nejvíc nahlas.“
Natahuji ruku a dělám si na prstu znovu oděrku o hrot svého meče. Pak se soustředím a pronáším zaklínadlo. Prstem se mi rozlévá teplo a kůže se zaceluje...
Mám to! Umím kouzlit!
„Jde ti to dobře. Mám z tebe radost. Někdy se ovšem zaklínadlo nepovede, zvlášť ze začátku, když to ještě moc neumíš. Je dobré s tím počítat. Když se to stane, zkusit to prostě znovu. Nejhorší je, když se na něco spoléháš a selže to.“
S tím mi nezbývá než souhlasit.
„Jinak kdyby ses časem rozhodoval, co dělat, mohl bys vstoupit do služeb Císařského kultu Devítky. Co říkáš?“
„Co by to pro mne znamenalo?“
Kněžka vysvětluje, že ctí Devítku bohů. Za jednorázový vstupní poplatek padesát zlatých budu moci využívat zdarma léčivou moc oltářů na celém Vardenfellu. Výdělky Císařského kultu jsou na bohůmlibé projekty a potřebným. A povinnosti sloužit Kultu nejsou nijak náročné: někteří správci svatyní - léčitelé, mne mohou občas požádat přinést ingredience pro přípravu hojivých lektvarů nebo lektvarů proti nemocem. Jiní, kterým říkají ochránci svatyní, mají na starost obranu obyvatel a svatých míst před zlými silami a mohou mne také požádat o pomoc.
Zatím o toto zájem nemám a loučím se. Ygfa mi přeje šťastnou cestu. Zeptal jsem se na stáří místní pevnosti, je totiž vidět, že zde nestojí déle než dvacet let. Dovídám se, že pevnost byla opravdu zbudována nedávno. Má chránit cestu mezi Vivekem a Balmorou, její poloha umožňuje kontrolovat i blízkou osadu Seyda Neen a farmy v pobřežní oblasti na jih a východ, takzvaných Askadijských ostrovů.
„Někteří vysloužilí veteráni si za nashromážděný žold zbudovali v okolí pevnosti farmy. Netrvalo dlouho a v osadě byl zbudován i obchod, potom hostinec, kovárna... a najednou je tu příjemná malá vesnička. Jeden by řekl, že jsi spíše někde
v Daggerfallu na Výšinách.“
Nakoupil jsem od seveřanky pět léčivých lektvarů, celkem za sto zlatých. Pro jistotu. Musím být připraven a vybaven. Před dalším putováním jsem ještě nakoukl do místního obchodu, kde jakýsi vysoký elf ková zbraně a brnění. Má na skladě krásnou, kompletní ocelovou zbroj za dvanáct set zlatých. Chvíli zálibně koukám a pak místo toho kupuji otlučené železné stehenní pláty za třicet peněz. Jsou sice dost těžké, ale aspoň mám teď chráněné celé nohy.
Cesta do Balmory stále vede severně úvozem podél hřebene kopců. Kráčím s opatností, nechci, aby se na mě zase vyřítila nějaká šelma. Po pravé straně stále vidím jezero. Je rozlehlejší, než jsem zpočátku odhadoval, bude mít určitě víc než tři míle na délku. Jdu chvíli podél vody po úzké písčité pláži, skrz průzračnou vodu vidím až na mělké dno. Všimnu si velkých mušlí asi dvacet stop od břehu. Sundat zbroj a boty je dílem okamžiku. Trochu se napiju, ale hned vodu vyplivnu, je napůl slaná. Popojdu do vody a potopím se za mušlemi. Je tu hloubka jen asi pět stop a tak se za chvíli vracím na břeh se třemi obrovskými lasturami.
Najednou se mi do nohy něco zakousne. Kopnu nohou a spěchám dál, už jsem kousíček od souše. Vyběhnu na písek a ohlédnu se. Ve vodě se mrskla dlouhá ryba s širokou zubatou tlamou. To bylo o fous. Na noze mám jen škrábnutí, ale dokážu si představit, co by bylo, kdybych nebyl tak blízko břehu. Příště do vody jedině s mečem. Mimoděk se dotýkám svého ochranného amuletu.
Zvědavý rozlouskávám první obrovskou mušli. Je největší, dobré dvě dlaně široká. Skořápka povoluje pod mým mečem a odhaluje velkou perlu. Vida, to bude stát kopu zlaťáků, napovídá mi můj instinkt zloděje. Ve zbylých dvou mušlích jsem našel jen jednu. Nevadí. I tak je to báječný poklad.
Pokračuji po široké udusané cestě a za chvíli vidím v dálce rozcestník u další křižovatky. Najednou vidím za kmenem jedné stromové houby mrskat silný šupinatý ocas. Okamžitě zastavuji a tasím meč. Kráčím pomalu dozadu a trochu stranou, chci si zvíře prohlédnout, než začnu utíkat nebo bojovat. Už ho vidím celého. Na bujné trávě se pase plaz se čtyřma nohama, ale stojí jen na masitých zadních, přední jsou malé, téměř zakrnělé. Vysoký je asi jako dospělý muž. Má obrovskou hlavu, širokou a kulatou, která tvoří asi třetinu celé délky tohoto tvora. Otvírají se v ní obrovská ústa, téměř dokola celé hlavy, s dvěma tucty kuželovitých zubů v horní i dolní čelisti. Zvíře v klidu přežvykuje a potichu si mručí. Jeho malá očka mne jistě už spatřila, ale zůstává v klidu. Širokým obloukem ho obcházím a přicházím k rozcestníku.
Směr na Balmoru vede doleva, do dalšího průsmyku v kopcovitém hřebenu. Za průchodem se však ocitám v malém kaňonu orientovaném severojižně jako linie kopců. Krajina najednou vypadá úplně jinak. Ani stopa po trávě, všude jen písek, kameny a popel. Sem tam vidím nízkou osamocenou rostlinu s kožnatými načervenalými listy, ale to je vše. Cesta vede vpravo na sever a po asi sto stopách stojí další rozcestník, který mne neomylně naviguje na Balmoru dalším průsmykem na západ. Kdybych chtěl, mohl bych se úzkým popelovým údolím vydat dále na sever mírně stoupajícím terénem. Opouštím však šedou krajinu a za skalním průchodem se opět ocitám v zelenější přírodě, i když zase trochu jiné. Kolem vidím nízkou houževnatou trávu a na skalách mech, i když kamenů je tu více než zeleně.
Vpravo mezi kopci vystupuje císařská hradba, blížím se k další pevnosti. Je o něco menší než Pelagiadská, nebo se to jen zdá, protože je částečně zapuštěná do svahu. Hlídkující stráže v lesklých uniformách mi na dotaz odpovídají, že jsem u císařské pevnosti Měsíční můry. Do Balmory je to asi čtvrt hodiny na západ. Protože se začíná smrákat, neotálím zde a spěchám dál.
Po pár minutách cestu křižuje řeka. Vstupuji na kamenný most s jednoduchým zábradlím z provazu napnutého mezi dřevěnými kůly. Most vede přes ostrůvek mezi dvěma říčními rameny. Napravo na řece spatřím město. Že by konečně Balmora? Sídlo sedí v říčním údolí mezi nízkými holými kopci, tu a tam porostlými stromy s tuhým temně zeleným listím. Chrání je masivní zeď vedoucí po obou březích kolmo k řece, která teče od severu k jihu. Říční tok je přemostěn dvěma vysokými kamennými oblouky, které tak spojují hradby na obou březích. Hradby jsou však skoro přehnaný výraz - jedná se o masivní zeď bez cimbuří, v porovnání s cyrodiilskými pevnostmi zhruba poloviční a jsou dost úzké - nahoru se nevejde ani malý ochoz. I tak ale jistě město dobře chrání.
Za mostem vidím z linie ochranné zdi vyčnívat vysoké stanoviště pro bahnochodce. Tvor zde není, asi právě někoho přepravuje. Přecházím po mostě na druhý břeh. Všimnu si velkého praporu připevněného na dřevěném trámu. Jsou na něm neznámá písmena s ostrými hranami. Za rampou pro obří hmyz se otevírá oblouk v hradbách chráněný masivní dřevěnou branou. Už se stmívá a stráže se ji zrovna chystají zavřít. Přidávám do kroku, abych nemusel nocovat před hradbami.
Strážní na mne jen pokývnou a pouštějí mne dovnitř. Padne mi do oka jejich neobvyklá zbroj: jsou oděni do žlutohnědého krunýře skládajícího se z menších plátů. Mají chráněné celé tělo, ze stejného okrového materiálu jsou zhotoveny chrániče předloktí, stehen, nohou, přilba i podlouhlý štít. Z ramenních chráničů vyčnívá několik asi dlaň dlouhých bodců. Vypadá to vážně mazácky, takovou zbroj bych si rád také pořídil, ale jistě bude stát hromadu peněz.
Vstupuji na malé náměstíčko lemované nízkými domy se světle hnědou fasádou a zvláštně zakulacenými rohy. Vzhled doplňují malá oválná okna se zeleným sklem. Je to velký rozdíl oproti pravoúhlým stavbám v Pelagiadu. Stavby jsou zvláštní ještě něčím: rovné střechy jsou obehnané nízkou zídkou, vytváří se tak terasa na každém domě. Dále na sever na tomto břehu se zvedá malé návrší, na kterém vidím dvoupatrové domy ve stejném stylu a dvě vysoké strážní věže.
Všímám si několika dalších vývěsních praporů u domů kolem náměstíčka. Tyto zobrazují obrázky a symboly a ne ono neznámé písmo, takže poznávám, že se zde nachází zbrojíř a dva obchodníci. Doprava podél hradeb vede k řece široká ulice, na které jsou vývěskami označené dvě hospody.
Chvíli váhám, do které vejít první - symbol jídla je na obou praporech stejný. Vybírám náhodně tu vpravo.
Vstupuji do jakési malé předsíně a po krátkých schodech mířím dolů za hospodským halasem. Ocitám se v příjemně zařízené místnosti. Na stěnách visí hrubě tkané tapiserie, čtyři kulaté stoly jsou ozdobeny vázou s květinami. Za širokým barem stojí honosně oblečený temný elf. Hosté u stolů po mém příchodu ztichli a nepokrytě na mně civí.
Otáčím se k muži, který sedí u nejbližšího stolu.
„Mluv rychle, cizozemče, nebo odejdi,“ říká nepříjemným tónem.
Ptám se na hostinec, kde se mají vědět o adresátovi balíčku.
„Jižní zeď? To je místo, kde se schází ti neřádi z Gilgy,“ procedí muž přes zuby a odvrací se. Pochopil jsem, že tato hospoda to zjevně není.
Otáčím se na hostinského za pultem ve snaze dostat vstřícnější odpověď.
„Nemám tolik času, abych ho ztrácel s někým jako ty,“ chladně odvětí dunmer. Až teď mi dochází, že i všichni hosté jsou z rodu temných elfů. Očividně jsem v podniku místních patriotů. Raději rychle odcházím.
Venku na ulici ke mně přistoupí Argonián v šedé košili a kalhotech. Je to nezvyklé, vidět takhle zvířecí rasu, přestože vím, že jsou stejně inteligentní jako všichni elfové i lidé - rudoši, bretonci, cyrodiilci i seveřané. Možná i chytřejší než poslední zmínění.
„Vítej v Balmoře, radním sídle rodu Hlaalu. Mohu ti pomoci?“ pronáší vysokým hlasem. Aha, tedy samice. Až teď si všímám ozdob na její hlavě. Napadá mě, že je cizozemec jako já a přitom má lepší chování než místní.
„Buď pozdravena. Hledám hospodu ,Jižní zeď'. “
„Jižní zeď, podnik pro chudší vrstvy? Najdeš ji na druhém břehu, v jižní části města.“ Mluví dobře a skoro bez přízvuku.
„Díky,“ vyrážím směrem, kterým mi ještěřice poradila.
Na druhém břehu vidím hospodskou vývěsku jen jednu a tak Jižní zeď snadno nacházím. Vstupuji dovnitř. Široká chodba se třikrát zatáčí doleva podél obvodu domu. Míjím malé stolky v rozích chodby, obsazené popíjejícími hosty a po schodech scházím do prostoru nálevny. Hostů je tu dost a také zde jsem ihned upoutal jejich pozornost. Pohlédnu na zaschlé krvavé skvrny na svém chitinovém pancíři a už chápu proč. Ksakru, to budu muset umýt.
Místní hosté jsou různého původu. Vidím jednoho Argoniánce, lesní elfku, dvě cyrodiilské slečny a jednu khadžitku. Všichni „cizozemci“. Tady snad zapadnu lépe.
Oslovuji dobře oblečeného prošedivělého bretonce za pultem a ptám se na svůj kontakt.
„Kosades? Ten starý cukromil? Nejsem si jistý, kde bydlí teď... Víš co, zeptej se pana Bacoly, majitele. Ten to bude zcela jistě vědět.“
Cyrodiilce Bacolu nalézám po chvilce a dovídám se, že Kaius Kosades žije v malém domku na severní straně tohoto břehu. Když přejel pohledem můj zjev, dodal ještě, že je možné si v tomto hostinci najmout pokoj za pár zlatých na celý den. S poděkováním vyrážím najít adresáta zásilky.
Na severním okraji tohoto břehu se tyčí dva dvojpodlažní domy. Míjím je a podle rady mířím k o dost menšímu, umístěném vysoko na břehu pod strmým svahem skalnatého kopce. Překvapuje mne, že i tato stavba má na střeše zdí obehnanou terasu. Když se však opět podívám na nebe s vycházejícími hvězdami a dvěma obrovskými měsíci, začínám chápat tuto místní architekturu. Dokážu si představit na terase strávit nejednu letní noc.
Klepu na dveře i přes pozdní hodinu. Zpoza nich zazní nezřetelné zahuhlání. V naději, že to bylo na souhlas, vstupuji.
Ocitám se ve čtvercové místnosti velmi jednoduše zařízené. V jednom rohu je postel, v dalším dřevěná truhla. Poslední roh zabírá kulatý stůl s jednou židlí. Od něj zrovna vstává muž, cyrodiilec. Má na sobě jen jednoduché hnědé kalhoty, od pasu nahoru je nahý. Vlasy na temeni už mu vypadaly, ale starý rozhodně není a na holém těle vidím vypracované svaly.
Cosi potajmu uklízí ze stolu a pak se ke mně otáčí.
„Co potřebuješ, cizinče?“
Snažím se zahlédnout, co to skryl pod stůl. Vidím okraj nějaké konvičky nebo baňky. Nebude to mít něco společného s tím ,cukromilcem'?
„Promiňte, hledám pana Kosadese...“
„To jsem já. Kdo jsi a co mi chceš?“ Jeho hlas je stejně autoritativní jako pohled jeho šedých očí.
„Jmenuji se Trevyn Varen. Bylo mi řečeno, že se u vás mám hlásit.“
„Co tím myslíš - hlásit se u mě? O čem to mluvíš?“
„Kapitán Gravius v Seyda Neen mi to říkal,“ znejistím, „a mám vám dát tohle.“ Vytahuji z vaku plochý balíček a podávám jej muži.
„Aha. Tak se podíváme.“ Kaius v klidu rozbaluje plátno a vytahuje několik listin. Rychle je pročítá. Netrvá to ani minutu.
„Ano.... Velmi zajímavé.“ Pak ke mne opět zvedá zrak.
„Takže tady se píše, že císař si přeje, abych z tebe udělal nováčka v oddílu Čepelí, císařské výzvědné službě. To znamená, že se budeš řídit mými rozkazy. Jsi připraven poslouchat mé rozkazy, Trevyne?“ Ten nadřazený, velící tón se mi moc nelíbí.
„Hm...,“ rozmýšlím se, ale asi nemám na výběr, „dobrá.“
„Výborně. Vítej ve službě, nováčku Trevyne. Nyní patříš k Čepelím.“
Nevím, co mám říct. Je to příliš nečekané. Pokouším se tedy aspoň o úsměv. Kaius ho neopětuje, jen si mne kriticky prohlíží. Pak vysvětluje:
„Abys věděl, kam nyní patříš: Jsme špehové. Jsme císařovy oči a uši ve všech provinciích. Sledujeme jeho nepřátele, hledáme nové příležitosti a dáváme zprávy. Když císař zavelí, posloucháme. Ale jsme jen jedna z mnoha frakcí zde na Ranavanu.“ Nadechne se a pokračuje vlídnějším tónem.
„Jsem hlava této výzvědné služby pro Ranavan. Jako velícímu důstojníkovi se mi budeš zodpovídat. Poslouchej rozkazy, drž se pravidel a bude to dobré.“
Hlavou mi letí myšlenky jako divoká dráčata. Pak mi vyvstává plno otázek a začnu je na něj chrlit.
„Proč jsem tady? To se tam nepíše? Proč mne najednou pustili z vězení a za pár dní jsem ve výzvědné službě?“ Můj život sirotka a příležitostného chmatáka není přece nijak vyjímečný.
„Nevím, císařovy důvody nejsou mojí starostí. Čas od času sem na Ranavan pošlou vyhnance, kromě císařských občanů, kteří se sami rozhodnou sem přistěhovat. Nevím, co by na tobě mělo být zvláštního...,“ podívá se znovu do dokumentů.
Co na tom může být tak tajemného, říkám si. Nevadí. Nový život mi i přes všechna nebezpečí vyhovuje.
„Možná za nějaký čas se dozvíme víc,“ pokračuje Kosades, „podle toho, jak budeš plnit své povinnosti a rozkazy.“
„Ach, ano, rozkazy...,“ hlesnu, „zmiňoval jste to ze začátku. Tak rovnou do mě, nezdržujme to.“
Cyrodiilec se ušklíbne.
„Dobře. První věc, poutníku. Jsi zde nový. A vypadáš na to. Podle toho, jak máš odřené brnění jsi určitě už něco zažil. Ale málo. Určitě málo na to, abys na tomhle ostrově přežil.“
„Tady,“ sáhne do truhly a vytahuje váček s penězi, „vezmi si těchhle dvěstě zlatých a kup si něco. Nějakou decentní zbraň. Nebo zbroj. Nebo kouzlo.“
To je dobrý rozkaz, takové bych klidně poslouchal pořád.
„Děkuji, pa-“
Nenechá mne ani poděkovat a pokračuje.
„A druhá věc : potřebuješ nějakou krycí identitu. Tady je celkem běžná profese ´dobrodruh na volné noze´. Přidej se tedy k nějakému spolku : Cechu válečníků, cechu mágů, Císařskému kultu, Legii. Nebo vyraž sám na vlastní pěst a poohlédni se po nějaké příležitostné práci. Nebo po potížích. Až to uděláš, vrať se a budu pro tebe mít první rozkazy.“
Dobrodruh na volné noze, ano. Ptám se tedy na jednotlivé organizace, které zmínil.
„Cech mágů je společenství arkanických umění,“ vysvětluje Kaius. „Tam najdeš nájemné čaroděje. Pokud se chceš učit nebo něco kupovat, je levnější, když jsi členem cechu. Správce cechu má pro učně vždycky nějakou práci. Takže pokud se chceš stát čarodějem, přidej se k nim a časem se vypracuješ a můžeš povýšit v jejich řadách. Myslím, že to je dobrá volba. Mají sídlo také zde v Balmoře, místním správcem je dunmerka Ranis Athrys. Je trochu upjatá. Zkus si radši promluvit s její nejnadanější žákyní, Khadžitkou Adžirou, s ní je rozumnější řeč.“ To zní zajímavě, chci se naučit více kouzlit.
„Funguje tu také takzvaná Gilda, neboli Cech zlodějů - více či méně organizovaná síť místních kriminálních syndikátů, ovládající ilegální obchod. Na Ranavanu je Gilda nová. Zavedená podsvětní organizace dunmerů se jmenuje Camonna Tong. Ti se zapřisáhli, že nově se rozmáhající Gildu zlodějů zlikvidují. Kdyby ses s nimi chtěl seznámit, promluv si s Habasi Sladké-Rty v Jižní zdi.“ Camonna Tong - to byli asi ti nepříjemní dunmeři v té první hospodě. Že bych vstoupil do Gildy zlodějů a rozvíjel staré zvyky? Udělal bych si ale slušnou řádku nepřátel...
Dotazuji se také na Cech válečníků: „Jedná se o profesionální organizaci ustavenou Císařem pro najímání a výcvik nájemných bojovníků. A opět - když se staneš členem, správce cechu ti může dát práci a budeš mít levnější trénink a zboží taky za lepší ceny. Nové členy přijímá Eydis Ohňooká. Je na pozici správce cechu v Balmoře krátce a moc ji neznám. Původní hlava celého cechu, Percius, kterého dobře znám, je nyní jen řadovým členem. Každopádně na toho se můžeš ve všem spolehnout. Žije tu už dlouho a zná souvislosti a politiku, umí dobře poradit.“ Tam se jistě zastavím.
„A Císařská Legie?“ ptám se na ty, se kterými jsem se už setkal. Taky to nevypadá marně, určitě by mě naučili bojovat.
„To jsou profesionální vojáci. Tvrdí bojovníci. Většinou fungují pod přísným velením a drží se ve svých pevnostech, odkud hlídají obchodní cesty. Poslední dobou mají také za úkol likvidovat nakažené nestvůry, které se šíří všude po Vardenfellu a tak potřebují někoho flexibilnějšího, jako jsi třeba ty. Nejbližší pevnosti Měsíční můra a Pelagiad jsou plně obsazené, ale zaslechl jsem, že na severu ve vesnici Gnisis stále hledají nové rekruty. Tam můžeš zkusit štěstí.“
„To udělám.“
„Dám ti taky seznam učitelů, kteří jsou také agenty Čepelí. Umíš číst?“ zarazí se. Pokývnu.
„Najdi je, trénuj u nich. Potřebuješ to jako guar drbání. Nebude to zadarmo, ale budou ti účtovat málo, méně než ostatní, protože taky patříš k nám. A jsou většinou mistři svých oborů.“
Zadívám se do pergamenu, na který Kaius uhlem napsal několik jmen a názvy měst či vesnic. Pak mne poučuje dál.
„Měl bys také vědět alespoň trochu o politice na Ranavanu, než se rozhodneš k některé ze skupin přidat. I když je Ranavan císařská provincie, faktickou moc zde má několik Velkých rodů. Některé jsou čistě místní, jiné přijímají do svých řad i cizozemce. Dej si na čas, ať se o nich něco dozvíš. Můžeš být sice zároveň v několika Ceších, ale můžeš se přidat jen
k jednomu z Velkých rodů a to je na celý život. A když tě ze svých řad vyloučí, už si u nich reputaci nenapravíš a k jinému rodu pak taky nemůžeš „přeběhnout“. Dunmeři jsou v jistých věcech neuvěřitelně hrdí.“
„Díky,“ vydechnu. Je toho moc nového.
„Určitě ale začni u Mágů nebo Válečníků. Zapomněl jsem na důležitou věc - když se k nim přidáš, můžeš u nich přespávat.“ To je vážně dobré vědět. V duchu se raduji.
Loučím se se ‚špehmistrem‘ a přemýšlím o svých dalších krocích. Nejprve se ale půjdu přihlásit do Cechu mágů a Cechu válečníků, dnešní noc již nechci spát na tvrdé zemi.