Vstal jsem polámaný a nevyspalý, určitě kvůli tomu podivnému snu. I přesto jsem se rozhodl, že podniknu delší cestu po Vardenfellu abych jej lépe poznal. Nachystal jsem si potřebné věci, vydestiloval zásobu léčivých lektvarů. Před cestou jsem šel ještě oznámit veliteli  Čepelí, že několik dnů budu mimo Balmoru.  Řekl mi, že se to dokonce hodí, na další úkoly pro mě musí nejprve podniknout delší přípravy a kontaktovat mnoho informátorů.
    Vstoupil jsem do Cechu Mágů a zamířil k Masaline, která má na starost cechovní transport. Původně jsem zamýšlel vyrazit pěšky nejprve do Ald´ruhnu, ale pak jsem se rozhodl začít nejvzdálenějším místem a postupně se vrátit. Objednal jsem si tedy cestu do nejvýchodnějšího osídleného místa Ranavanu – do města Sadrith Mora.  Můj cíl je správním střediskem rodu Telvanni a zároveň jedním z největších měst na tomto ostrově.
    Masaline si vzala peníze (dvanáct zlaťáků docela ujde za cestu téměř sto mil dlouhou) , pak mi jen pokynula, abych se připravil a zvedla ruce. Promluvila nesrozumitelným jazykem a mě se na chviličku zablýsklo před očima. Pak nastal kratičký okamžik temna a najednou se ocitám v jiné místnosti za zvuku typického zašumění teleportačního kouzla.
    Stěny o délce asi osm na dvanáct sáhů, vystavěné z šedých kamenů, svírají tento prostor. U stěn stojí několik vysokých polic s knihami a kouzelnými předměty, pohled na zářící různobarevné krystaly či sušené údy různých tvorů už mne nepřekvapuje. Posedává nebo postává tu porůznu šest členů Cechu: dunmerka, vznešený elf a elfka, argonianec, bretonka a cyrodiilec. Všichni si mne všimli, nevěnují mi však dlouho pozornost a opět se věnují svým činnostem nebo hovoru mezi sebou. Jen bretonka mne zdraví: „Á, návštěvník, vítej. Mohu pro tebe něco udělat? “
    „Trevyn Varen, jsem také v Cechu. Je mi potěšením, paní…“
    „Paní Phiencel. Kouzelnický adept v Ničení a Proměnách. Ještě jsem tě tu neviděla, jsi poprvé v Pevnosti Rosomáka?“
    „Rosomáka? Mířil jsem do Sadrith Mora…“ tvářím se zmateně.
    Bretonka se usměje: „Jsi tu správně, odpusť. Pevnost Rosomáka je císařská výspa postavená na okraji města Sadrith Mora. Sídlí tu většina císařských služeb: náš Cech, pak Cech bojovníků a Císařský kult. Je postavená v cyrodiilském stylu, protože houbové domy Telvanni všem úplně nevyhovují.“
    „Houbové domy? Už se těším, až je uvidím,“ zasměju se legrační představě.
    „Mluvím vážně. Poprvé mi to taky přišlo komické, ale uvidíš sám. Telvannští čarodějové s pomocí kouzel urychlují růst jednoho druhu houby a mohou je přitom tvarovat. Vytvářejí si tak své věže a obydlí pro své služebníky. Mě osobně nevadilo bydlet v takovém domku, ale tady je to přece jen o něco lepší.“
    „Co mi můžeš o městě říct?“, ptám se dál.
    „Sadrith Mora leží na ostrově a nevedou odsud žádné cesty nebo mosty. Pokud chceš na západ na pevninu, musíš letět, plavat nebo jít po vodě. Nebo si můžeš zaplatit cestu lodí do blízkých sídel Tel Mora, nebo dál do Tel Branora a na Dagon Fel. A pokud nejsi Telvanni nebo jejich přívrženec, je potřeba znát hlavně Angaredhela, prefekta pohostinnosti v hostinci Brána.“
    „Co je zač, ten Angaredhel?“
    „Mocný úředník. Pokud nejsi sluha Telvanni nebo jejich příbuzný, neměl bys v Sadrith Mora spát jinde než v hostinci Brána – oficiálním Telvannijském hostinci pro cizince. Teoreticky by ses ani neměl sám procházet po městě, pokud nemáš od prefekta  takzvaný Glejt pohostinnosti. Prakticky ale můžeš chodit kam chceš, jen se vyvaruj potíží. Lidé na tebe bez toho glejtu nebudou nahlížet s bůhvíjakou láskou, ale neukousnou tě.“
    „To jsou mi divné zvyky,“ hlesnu si spíš pro sebe.
    „Nikdo z toho není nadšený, ale zvykli jsme si. S Telvanni může být dost těžké vyjít. I když, mezi námi, velká část členů Cechu ten hloupý papír nemá a nijak jim to nevadí zajít si občas do města.“
    „Poradila bys mi ještě něco, co bych měl znát?“
    „Co je tu k vidění? Především je tu Síň Rady Telvanni, to je ta velká koule dole u přístavu. Ale nevím, jestli tě tam pustí. Tel Naga je čarodějnická věž mistra Nelotha. Velký trh pak poskytuje různé služby a je tam mnoho obchodníků, přičemž i mnoho dalších je rozptýleno po celém městě. Když vyjdeš z Pevnosti Rosomáka, narazíš hned na hospodu U chlípné Muriel. Tam se scházejí podivné existence, údajně by to mohlo být místní sídlo Gildy, ale kdyby něco, ode mne to nemáš. Jinak ve městě žije dost cizinců, ale většina z nich jsou Telvannijští žoldnéři, řemeslníci, obchodníci nebo otrokáři.“
    Otrokáři ? Tak to mi hned klesá o další kus důvěra v tento Rod…
    Říkám si, že když už jsem tady, mohl bych se poptat po nějaké cechovní práci, mohlo by to hodit nějaké rychlé zlaťáky…       Než se s bretonkou loučím, ptám se tedy na místního správce Cechu. Phiencel ukazuje na argoniance a dozvídám se, že se jmenuje Scink-ve-stínu-stromu.  
    „Buďte pozdraven, pane,“ zkouším uctivě na šéfa Cechu. „Jsem Trevyn, učedník Cechu a chci se zeptat, jestli byste pro mě neměl nějakou práci.“
    Scink-ve-stínu-stromu na mne spočine pohledem nezvykle moudrým pro tuto  ještěří rasu. Pak praví hlubokým hlasem dokonalou obecnou bez přízvuku: „Vítej, Trevyne. V tuto chvíli jsem velmi zaneprázdněn, vyrábím jeden složitý lektvar pro Edwinnu z Cechu v Ald´Ruhnu. Přijď se zeptat za pár dní.“
    Nepochodil jsem, nevadí. Překvapivě mne však oslovuje vznešená elfka, která zaslechla mou konverzaci se správcem:         „Pokud hledáš práci, zaslechla jsem, že v hostinci Brána mají nějaký problém s duchem.“
    Kývnu na poděkování a vycházím ven. Duch? Moc se mi do toho nechce. Ale v hostinci plném lidí… Určitě by se dalo lépe uniknout než z nějaké opuštěné hrobky, kde se člověk pomoci nedovolá. Zkusím to napřed omrknout a pak se uvidí.
    Vycházím z pevnosti, která je postavena na malém ostrůvku hned vedle města. Po kamenném mostě vstupuji do Sadrith Mory. Ostrov, na kterém leží, je velmi rozlehlý. Vidím jen moře na této straně, podle slunce západní břeh. Za mostem je skutečně cyrodiilský hrázděný dům s hostinskou vývěskou, to bude zmíněná hospoda Chlípná Muriel. Zahýbám doleva, kde  by měl být přístav a v jeho blízkosti i trh a hostinec Brána.
    Vykračuji a už to vidím. Po stranách ulice sedí domky jako nafouklé hříbky – silná noha a malý klobouk. Barvu mají neurčitě béžovou s šedým síťováním. Mezi domky také rostou obří stromové houby, jaké jsem již viděl. Uprostřed ostrova na vyvýšenině se tyčí věž ze stejného materiálu, jako okolní obydlí, jen je mnohokrát větší. Rostlinné kupole jsou na sebe zdánlivě nepravidelně navršeny, základnu však tvoří čtyři velké kulovité útvary. Vršek věže je zakončen špičkou, která je jen velkým výhonkem poslední houbové kupole. Liánovitý šlahoun o tloušťce dvousetletého kmene spirálovitě obepíná stavbu a shora je hodně ošlapaný. Aha, tak takhle se dá dostat dovnitř. Vidím ale i dveře, ke kterým žádný chodník nevede a přemýšlím, jak  do nich asi obyvatelé vcházejí.
    Jdu dál ulicí mezi domy a blíže je pozoruji. Vchody do houbiček jsou často umístěny vysoko nad zemí a vede k nim zelené schodiště z rovných „větví“ o tloušťce ženského stehna, připomíná to spíše tlustý žebřík.
    Za chvíli vidím na moři plachty lodí a v blízkosti větší houbovitou stavbu postavenou na  ohromné, asi osm sáhů vysoké kruhové bráně. Projdu jí na druhou stranu a přede mnou se otevře pohled na přístavní molo. Je také vyrobené z houbových výhonků, esovitě zakroucených a dobře tři sáhy širokých.  Na druhé straně brány se také nachází vývěska „hostinec Brána“ a vstup. Sbírám odvahu a jdu to prozkoumat.

Sadrith Mora


    V malé vstupní hale mne vítá nevysoký dunmer v honosných modrých šatech se zlatými ozdobami. Oslovuje mne, ale ve tváři má takový výraz, že bych se raději díval na kagutiho zadek.
    „Zdravím, cizinče. Jsem Angaredhel, prefekt pohostinnosti. Hledáš ubytování? Nebo jsi tu kvůli Glejtu pohostinnosti? Anebo bys měl zájem o nějakou práci ?“
    „Co je to ten Glejt pohostinnosti ?“ nechávám si to vysvětlit přímo od povolaného.
    „Podle Všeobecných paragrafů Rady velkého Rodu Telvanni, mimorodoví hosté a cizozemci v Sadrith Mora nemohou cestovat po městě nebo uzavírat obchody s obyvateli, obchodníky a hostinskými pokud nemají Glejt pohostinnosti.  Toto je ustanoveno z důvodu pohodlí a bezpečí našich hostů.  Jakožto prefekt pohostinnosti pro Sadrith Mora, mohu ti poskytnout Glejt pohostinnosti za dvacetpět zlaťáků. Chceš si jej pořídit ?“
    Vypadá to přesně tak, jak mi vypověděla kolegyně bretonka. Nafoukaný úředník vnucuje zbytečný dokument.
    „Kdyžtak příště, díky,“ couvám.
    „Tedy někdy jindy. Ale buď varován,“ mentoruje pyšný dunmer, „nechoď po městě a nemluv ani neobchoduj s nikým bez Glejtu pohostinnosti. Nerespektování Telvannijských zákonů z tebe neudělá vítaného hosta.“
    Jasně, náfuko, jsi strašně důležitý, myslím si. Ale napadá mě: co císařské zákony, ty tu neplatí? Zkusím se zeptat ve městě přímo strážných.
    Měním raději téma: „Zmínil jste nějakou práci?“ Raději mu vykám, myslet si můžu co chci, ale zadělat si na problémy s vysoce postaveným blbcem mi za to nestojí.
    „Ano, měl bych jeden úkol. V noclehárně naší jižní věže straší. A hned, jak se toho přízraku zbavíme, objeví se znovu. Nemůžeme ten pokoj pronajímat a všichni naši hosté jsou nervózní. Kouzelnice Arara Uvulas, Mluvčí mistra Nelotha se tu nedávno zastavila a tu záležitost zkoumala. Řekla, že neví, jak to strašení zarazit. Pokud nás toho ducha zbavíš, navždy, dám ti vybrat za odměnu ze spousty cenných věcí místního očarovávače. Tudy po schodech nahoru a dveřmi doleva.“
Kouzelný předmět za odměnu, to se mi líbí. Ale zdráhám se, na duchy nemám příjemné vzpomínky, i když se mi při prvním setkání podařilo zvítězit.
    Angaredhel však vypadá, že se mnou počítá, že jsem úkol přijal. Polykám tedy vyhýbavou odpověď a říkám, maskuje přitom nejistotu v hlase:
    „Půjdu se tam podívat.“
    „Zajisté, těším se, že až tě příště uvidím, budeš mít pro mne dobré zprávy,“ odpoví.
Stoupám po houbových schodech a zároveň klesám na mysli. Mluvčí mistra Nelotha musí být mocná kouzelnice a nevěděla si rady. Co jsem tady platný já? Nu co, už jsem se do toho namočil, jdu strašidelný pokoj prozkoumat. Když vystoupím nahoru, pro jistotu kontroluji ústupovou cestu. Pak vytahuji z vaku zbylý ohnivý svitek od Sharn a druhou tasím svůj nový silný meč. Mé sebevědomí je na tom teď trochu lépe.
    Otevírám dveře a čekám. Pomalu postupuji zaoblenou chodbičkou a vstupuji do malé místnosti. To nevypadá jako pokoj, spíš jako hala. Stoupám po dalších krátkých schodech na malou terasu v polovině výšky haly a až tam spatřím dvoje dveře od pokojů. Tiše se přikradu k jedněm z nich a pokládám na ně ucho.
    Ticho.
    Plížím se ke druhým, ale ještě než opět přitisknu boltec k desce dveří, přejede mi mráz po těle. Vzápětí slyším slabé sípavé kvílení. Takže tady. Sevřu pevně meč, dodávám si odvahy a prudce otevírám.
    Ocitám se v malé místnosti s širokou palandou u zadní stěny. Vprostřed ve volném prostoru povlává cosi poloprůsvitného, co už jsem viděl v hrobkách. Ozve se zlověstné zasípání a cáry mlhy zamíří ke mně. Vykřiknu a bezhlavě sekám všude, kde vidím nějaký pohyb. Tenké šeptavé kvílení nabralo na intenzitě. Sekám hlava nehlava a než na mě stačí duch sáhnout svými ledovým dotekem, s rozzlobeným zaječením mizí. Otevírám přivřené oči a raduji se. Je pryč!
    Na zemi si všímám podivných velkých nazelenalých kapek. Jsou na pohmat lepkavé. Vybavuji si z jedné knihy z Cechu, že to bude asi ektoplazma a nechávám to radši na pokoji. Prohlédnu pak místnost, ale nic zvláštního nenacházím.
    Odcházím a pečlivě za sebou zavírám. Jsem už na schodech, když si říkám, že se pro jistotu ještě podívám, když se mi ho podařilo tak pěkně zahnat. Když znovu přistoupím ke kruhovým dveřím do pokoje, zděsím se. Nemusím ani přiložit ucho na desku a slyším zpoza ní slabé kvílení jako před chvílí. To přece není možné!
    Když to o chvilku později říkám Angaredhelovi, je se mračí a spílá mi: „Neposlouchals? Vždy, když je zabit, stejně se vrátí! Můžeš to zkusit desetkrát, stokrát, vrátí se! Jestli nejsi schopný pomoci, radši mi jdi z očí.“
    Jdu a cestou přemýšlím, jak problém vyřešit. Nechce se mi jen tak utéct od nedodělané práce. A navíc, začíná mne opravdu zajímat, co se tady děje.
    Rozhoduji se a mé další kroky míří do Radního domu Telvanni, kde bych měl najít temnou elfku jménem Arara Uvulas, která již neklidného ducha zkoumala.
    I bez toho omílaného glejtu se mi podařilo vejít přímo do Telvannijské poradní síně.
    Jak jsou Telvannijské stavby zvláštní zvenku, zevnitř jsou ještě zajímavější. Barva stěn přechází od pastelových žlutých k červeným odstínům, přitom je v tom stále vidět síťovaná struktura houbového pletiva. V místnosti znějí podivné vysoké tóny. Není to jako pískání, spíš jako zvon, jehož úder zazněl již dávno, ale ten dozvuk je slyšet stále a neutichá.  Na několika místech v podlaze jsou symetricky umístěny asi tři stopy široké prohlubně lemované tenčími výhonky hub. Uprostřed těchto dolíků stojí pět stop vysoké shluky šestihranných krystalů. Jsou průhledné a matně se lesknou v tlumeném osvětlení. Ale co je nejzvláštnější, všímám si, že ten zvuk je nejhlasitější, když jsem v jejich blízkosti.
    Kolem místnosti zhruba v polovině výšky je pět houbových podstavců a na každém z nich stojí temný elf nebo elfka – zjevně Radní nebo Mluvčí kouzelnických mistrů, jestli jsem správně pochopil. Nevěnují mi vůbec pozornost, dva muži mezi sebou klidně hovoří, ostatní studují nějaká lejstra.
    Ženy jsou dvě, jdu se zeptat té vpravo a hned se strefuji – je to Arara Uvulas. Tmavě hnědé vlasy zdobí přísnou tvář se začínajícími vráskami, rudé oči má vystouplejší než většina dunmerek, které jsem zatím viděl. Oblečena je v dlouhé zlatohnědé róbě.
    Zjevně ji obtěžuji a tak odpovídá dost nepříjemným tónem. Když ale zjištuje, že jsem tu kvůli duchovi v hostinci, rozpovídá se, i když je stále hodně odměřená.
    „Sama jsem zkoumala ty projevy v Jižní věžičce Brány. Prohledala jsem to místo pečlivě, ale nenašla jsem žádné důkazy o neklidném duchovi nebo vazby na duchy předků. Duch samotný je snadno zahnatelný, avšak nevím, proč se znovu objevuje nebo jak to zastavit.“
    „Co se týče duchů, zatím se moc nevyznám, ale nemůže být přivoláván odjinud? Pokud v místnosti samotné nic není, je možné, že byla příčina jinde v hostinci? Zavražděný host, zazděná mrtvola do základů domu…“
    Čarodějka si odfrkne: „ Opravdu se nevyznáš. Kdyby tam někde byla násilná smrt, byl by to ten neklidný duch, jak jsem už říkala,“ podívá se na mne opovržlivě a já se cítím hrozně.
    Elfka však pokračuje: „Nejsem si jistá, ale má zkušenost a intuice mi napovídají, že tady máme co do činění s expertem na Vyvolávání. Tím myslím mága, který je velmi schopný ve vyvolávání duchů. To je vše, co ti k tomu mohu říct.“
    Vypadá to, že se se mnou už nechce bavit. Loučím se a jdu zjišťovat dál. Netušil jsem, že to bude takováhle detektivní práce.
    V předsálí Síně Rady potkávám jednu z pomocnic rodu Telvanni a hned se jí ptám, jestli má ponětí o nějakém expertovi na Vyvolávání ve zdejším městě.
    „Odborník školy Vyvolávání? Jako první mě napadá mistr Neloth, mág z Tel Naga. To je mocný kouzelník. Ale Vyvolávání není jeho zaměření. Vlastně teď vůbec nevím, jestli se někdo v Sadrith Mora vůbec Vyvoláváním zabývá.“
    Takže nic.
    Vyptávám se dál všech, které ve městě potkávám. Strážní s podivnou helmou z broučího krunýře nevědí nic. Mimo jiné se ptám na platnost císařských zákonů a dovídám se, že platí zejména ty. Že by si Angaredhel hrál na důležitějšího, než je?         Očarovávač, od kterého si dost slibuji, že mi pomůže, je taky zcela bez informací. Zklamán odcházím z jeho obchodu.
Rozhoduji se, že zatím projdu město, výzvědná práce mne přestává bavit. V blízkosti vidím obchod s vývěskou „Anis Seloth, apatykářka a dryáčnice“. Jdu se tam podívat a obohatit buď své zásoby lektvarů nebo jen zkušenosti – třeba bude mít i nějaké recepty na prodej.
    Vítá mne mladě vzhlížející bretonka se světle hnědými vlasy. Chvíli procházím její sortiment a rozhoduji se koupit lektvar chůze po vodě. Recept na prodej bohužel nemá. Je poměrně upovídaná a brzy se zaplétám do hovoru a odpovídám na její zvědavé otázky, co dělám ve městě a jak se to stalo, že fušuju do alchymie. Dostane se i na téma strašení v Bráně a já se s ní dělím o dosavadní neúspěch v hledání odborníka na Vyvolávání. Ona však odpovídá:
    „Počkej, Uleni Heleran v Cechu mágů v Pevnosti Rosomáků se zabývá Vyvoláváním. Tím jsem si jista.“
    Jistěže do Cechu mágů, že mě to nenapadlo samotného, vyčítám si. Loučím se a spěchám k Pevnosti Rosomáků.
    Když vstupuji do místnosti Cechu, již mám rozmyšlený další postup. Nejprve se jdu pozdravit se svou novou známou Phiencel. Následně si jí zkouším ještě více naklonit podle rad Kaiuse, který mne naučil několik postupů jak si získat přízeň lidí. Diskrétně nabídnutá hrst zlatých a můj neodolatelný úsměv zapůsobily a na mé dotěrné otázky co se týče její kolegyně odpovídala ochotně a podrobně.  Uleni vyučuje Mysticismus a Vyvolávání. A je v tom rozhodně dobrá.
    „Co, ty myslíš, že by mohla být nějak zapojena do strašení v hostinci Brána?“ překvapeně odpovídá Phiencel. „ Inu, vlastně je to možné. Uleni má škodolibou povahu a s Angaredhelem jaksi špatně vychází. Taky jsem si všimla, že tu poslední dobou často není a pak se magicky teleportuje zpět sem. Pravděpodobně používá kouzlo Návratu anebo Boží zásah.“
    To jsou poměrně důležité informace. Docela to do sebe zapadá, jdu zkusit oslovit přímo podezřelou dunmerku.
Uleni Heleran nosí rudé vlasy a červenohnědou vyšívanou róbu. Představuji se jí jako člen Cechu.
    „Co potřebuješ, Trevyne? Vzal bys zavděk lekcí v Mysticismu nebo Vyvolávání?“
    „Vlastně tu jsem ohledně vyvolávání,“ soukám ze sebe, „upřímně, co víte o strašení v Bráně? Plno náznaků směřuje k vám.“
    „Takže ty mě podezříváš, že mohu za strašení v Bráně? Ha ha ha ha!!!“ začne se nahlas a bezostyšně smát. „Ten záprdek Angaredhel to bere celkem vážně, co? Pchá! Abys věděl, když jsem poprvé vkročila do města, ten klaun mě nechal přitáhnout až před magistrát a to jen za to, že jsem neměla svůj Glejt pohostinnosti. To ponížení, když si vzpomenu!“ vydechne nasupeně. Pak se ale na mne znovu podívá:
    „Víš co, ale asi máš pravdu. Ten žert ztrácí svou čerstvost. A rozhodně nechci, aby duch někoho zranil. Běž říct Angaredhelovi, že strašení skončilo.“
    „Ale jestli tě můžu poprosit,“ pokračuje ještě, „udělej pro mě jednu laskavost. Doruč mu tenhle ´glejt zbavení duchů´, buď tak hodný.“
    Tak tohle bude ještě zajímavé. Vyrážím do Brány a cestou si letmo pročítám dokument, který mám doručit. Cukají mi přitom koutky úst. Adresát bude naštvaný, ale já to chci vidět. Taky mi ten namyšlený panák hnul žlučí a rád se zúčastním Uleniny pomsty.
    Angaredhel přijal mé oznámení o skončení strašení s nedůvěrou.
    „Jak to víš? Jak ti můžu věřit? Můžeš to dokázat? Co to způsobovalo? Jestli chceš svou odměnu, musíš mi dát uspokojivé vysvětlení.“
    Předávám mu glejt od temné elfky a vyřizuji, že mu to posílá. Již po prvních řádkách bledne v obličeji, následně rudne a mumlá si:
    „Ta drzost ... ty nervy ... tohle …“
    Pak začne řvát: „Ty nervy té cizozemky! To… zneuctění celé rasy! Ona obviňuje mě, když sama…“
    Brzy se zarazí: „… ještě si to s ní vyřídím.“ Mluví ke mně pak klidněji, ale viditelně to v něm stále vře.
    Děkuje mi za vyřešení problému s duchem a nabízí na výběr ze třech očarovaných prstenů, každý z nich má posilovat určité vlastnosti buď bojovníka, špeha nebo kouzelníka. Vybírám prsten pro bojovníka, protože v tomto směru si stále moc nevěřím.
    Vyrážím na další cestu. Když opouštím město, všimnu si ještě plácku s podivnými klecemi z houbových šlahounů. Po chvíli to poznávám: jde o trh s otroky. Vidím vězněného khadžita, argoniana a dokonce dunmerku! Vztek mne rozpaluje, ale proti tomuhle nic nezmůžu a pokračuji v cestě. Rod Telvanni mne z dosavadní zkušenosti nijak neoslnil, toto však potvrzuje mé rozhodnutí nic si s nimi nezačínat.
     Mířím na západ na pevninu. Nakoupený lektvar chůze po vodě mi pomůže dostat se přes největší hlubiny. Část cesty se mohu brodit - moře mezi Sadrith Mora a Vardfenfellem je plné malých kamenitých ostrůvků na dohled od sebe, takže utopení mi rozhodně nehrozí. Ještě si ulovím k obědu bahenního kraba, kterých je v okolí nespočet, a další část výpravy začíná.