Jen zrnko písku
Světlovlasý, poněkud zanedbaný elf nalil víno do dvou hliněných pohárů. Pak jeden z nich pozvedl
k přípitku.
Druhý elf, šedovlasý a uhlazenější, uchopil ten svůj.
„Jsem rád, že tě znovu vidím, Elberine.“
Vzápětí natáhl druhou ruku k nakrájenému sýru a uzenému masu na prkénku.
„Já tebe taky, Ryone… čtyřicet roků, to je dlouhá doba. Skoro i na nás,“ konstatoval a také si nabídl z pohoštění, které jim oběma přichystal.
Na chvilku zmlkli. Ryon se trpce usmál. Po tak dlouhém čase bylo těžké zapříst rozhovor.
Elberin se rozhlédl po interiéru svého obchodu. Ryon ho napodobil.
„Koukám, že máš široký sortiment.“ Ukázal na vystavené parfémy, mechanické hračky a přístroje.
„Svíčky se pořád prodávají nejlíp. Tohle je spíš taková moje radost.“
Po několika doušcích a soustech se povlak nucenosti rozpustil a rozhovor postupně začal být přirozený. Dva staří přátelé nějakou dobu jedli, popíjeli a probírali události z uplynulé doby.
Ryon měl však stále ve svých pronikavých očích napsanou nevyslovenou otázku. Elberin ji vědomě ignoroval, a tak ji musel Ryon říci nahlas.
„Proč jsi odešel?“
Přes Elberinovu tvář se přehnal stín, když konečně pochopil.
„Fuigond se změnil. Hodně změnil. Jsem tu už sedm zim.“
„Co se tam změnilo?“
„Nebylo tam bezpečno. Už nemůže důvěřovat elf elfovi.“
Ryon zavrtěl hlavou. Pak ale dodal: „To mě uklidnilo. Chvíli jsem myslel, že ses taky stal vyvržencem…“
„Moc ke klidu toho není. Ale vlastně máš pravdu.“
Elberin jim oběma dolil a pokračoval.
„Je dobře, že tebe vyhnanství nakonec nepoznamenalo. Tedy kromě těch vlasů. Ale muselo to být hrozné,“ usrkl vína, „Ryon Maelrin…“
Ryonovi se v mžiku hněvem zkřivila tvář. Vyskočil ze židle, tak tak, že neporazil stůl. Popadl nůž na sýr a zabodl jej do stolu těsně před Elberina.
Ten zpopelavěl v obličeji. Než ale stačil jakkoli zareagovat, vyrazil ze sebe Ryon s důrazem na každé jednotlivé slovo:
„Tohle. Jméno. Už. Nikdy. Nevyslovuj.“
Pak se pokusil vytrhnout čepel hluboko zaseknutou do masivní desky stolu. Podařilo se mu to až napotřetí.
Mezitím z něj hněv vyprchal.
„Odpusť. Přísahal jsem si, že kdo mě takhle ještě někdy nazve, tak ho zabiju.“
Elberin se konečně vzpamatoval. „Snad nebude tak zle. Vždyť víš, že hodně z nás stálo při tobě.“
Ryon na něj vděčně pohlédl. Lokl si vína a v myšlenkách se vrátil do doby před čtyřiceti lety. Pamatoval si tu událost do nejmenších podrobností. Těch několik dní se mu opět zrychleně odehrávalo před očima, jako by to prožíval znovu.
***
„Lumpové!“ Křik hostinského se odrážel od listnaté lesní stěny. Tři pádící mladíci však již byli z dosahu jeho slov i hole. Zastavili, až když jim úplně došel dech.
„Ty máš nápady, Ryone,“ káral přítele světlovlasý Namrathil. Byla to však jen prázdná slova, jeho hlas překypoval pobavením.
„Dobrý, co? Akorát... akorát že do Bílého stromu hodně dlouho... nesmíme vkročit.“ smál se Ryon mezi prudkými nádechy a prameny černých vlasů mu poletovaly kolem tváře. Položil příteli ruku kolem ramen.
„To jsou vtípky. Děláš, jako by nám… bylo třicet, “ funěl Aragil. Jako vždy poněkud kontroloval své emoce, ale jeho oči se smály. Každému z trojice teď táhlo na padesát a již pár let se řadili mezi dospělé elfy. Tento věk u většiny vrstevníků již dávno dal sbohem bláznivosti mládí, ale stále neubral ani špetku nadšení a energie.
„Viděls ten hostinského výraz? To za to přece stálo,“ zastal se Ryona Namrathil. Aragil musel přisvědčit. Když se exkluzivní víno jmenuje „Krev orlů“, bylo otázkou několika chvil, než jednoho z nich napadlo název zkomolit. Vždyť se to samo nabízelo. Brzy se nápis na sudu pomocí Ryonova zaklínadla pozměnil.
„Krev orků, to si budu pamatovat ještě dlouho.“ Namrathil pořád nezvládal utišit záchvat smíchu.
Přestože mladí elfové vypili vína až nestydatě, nevrávorali. Znali přesně svou míru. Svorně se vydali domů. Čekala je však dobrá půlhodina chůze.
Kráčeli mezi domy se zdobenými oblouky, obrostlými pletenci břečťanu a plaménku, které nikdo nemusel stříhat. Samy rostly tak, aby nestínily oknům a nepřekážely. Domy stály poměrně daleko od sebe. Přes toto na první pohled řídké osídlení patřil Fuigond mezi jedno z větších sídel lesní říše.
Elfové, kteří město před mnoha stovkami let na okraji Čarotajného hvozdu založili, stále tvořili převážnou většinu obyvatel. Malebnost elfího stavitelství však učarovala i některým z obyvatel sousedních království. Lidé a hobiti přistěhovalí zejména ze sousedícího království Ornal někdy říkali, že obydlí vypadají mezi stromy tak přirozeně, jako by na svém místě samy vyrostly. Netušili, jak blízko jsou pravdě, zejména v případě dřevěných částí.
Začínala zde severojižní diamantová cesta. Díky tomu se tu uživilo pět hostinců, tři kovářské dílny, několik mistrů klenotníků a místní tkalcovská manufaktura zaměstnávala desítky osob. Mimo to se však město pyšnilo ještě i kouzelnickým cechem a knihovnou. Fuigond se nacházel v jihozápadní části Čarotajného hvozdu, která byla nejblíže lidským a trpasličím královstvím. Les se dál rozprostíral desítky mil na sever a východ. Osídlení tím směrem postupně řídlo, jak krajina přecházela do úplné divočiny.
Právě u knihovny se oddělil od skupinky písmák Aragil. Kouzelnický učeň Ryon se rozloučil o kousek dál. Namrathil jako syn jednoho ze Starších musel dojít až k honosnému sídlu na vysoké skále, podle které bylo město pojmenováno.
„A pozdravuj sestřenici,“ broukl ještě po rozloučení.
„Vyřídím, Calnariel to určitě potěší,“ usmál se Namrathil. „Ale před Aragilem bys ji nepozdravoval, co?“ popíchl ještě přítele.
Ryon na něj cosi zavrčel, ale pak jen mávl rukou. Calnariel se líbila všem.
*
Následující ráno zastihlo Ryona jako tradičně pohrouženého mezi svitky.
Zvedl oči od textu. Zaříkání, už zase. Tak zdlouhavé a neúčinné. Proč se zachovalo tak málo inkantačních kouzel? Síla slov je nezpochybnitelná, ale inkantace spojená s melodií má podstatně větší účinek. Nepočítáme-li ještě jednoduchou analogickou magii, kdy třeba oheň šlo vyvolat s pomocí například oharku z ohniště. Tento takřka šamanský způsob občas překvapil rozsahem možností i dosaženým účinkem. Ovšem oproti prastarým elfím písním, ozvěně zpěvu stvořitelů, byly všechny zmíněné magické disciplíny jen slabým odvarem.
Nic jiného však Ryonovi nezbývalo, než jako obvykle svitek několikrát přečíst a najít případné chyby. To byl teď úkol jeho i ostatních.
Elfská kouzla již roky postupně slábnou. Před stoletími dokázal intuitivně kouzlit téměř každý z nich. Dnes pouze vybraní jedinci mohli usilovat o to, aby dosáhli alespoň částečné úrovně svých předků.
Příčina nebyla odhalena ani za dlouhé století, kdy se na to přišlo. Na řešení usilovně pracovalo mnoho moudrých hlav. Nakonec bylo rozhodnuto, že je potřeba najít nová kouzla, která nahradí ta stará. Elfská rasa, žijící do té doby poměrně izolovaně, musela chtě nechtě převzít lidskou magii.
„A Ryon Mathrin tak dlouho zíral do pergamenu, až se ten samovolně vznítil,“ vyrušil mladého kouzelníka ze zamyšlení veselý hlas. Endroth, nejstarší z učňů, ho vzápětí plácl do ramene.
Ryon mu přátelské šťouchnutí opětoval. „Říká ten, kvůli kterému málem shořela celá budova cechu.“
„Tak co, už ti ta kráska kývla na schůzku?“
„Už brzo,“ odbyl jej Ryon a vrátil se zpět ke svitku.
Převzít původní lidské kouzlo nebyla vůbec jednoduchá záležitost. I když měli mudrci k dispozici detailní kouzelnické svazky, museli nejprve pochopit a naučit se základy lidské magické síly. Fungovala zcela jinak než elfí. Ta vycházela ze schopnosti přirozeného napojení se na všudypřítomné magické pole a dříve vyvěrala prakticky u každého elfa. Zádrhel byl hlavně v tom, že lidská magie vyžadovala letitý trénink.
Elfští mágové zprvu nebyli schopni akceptovat lidský náhled na kouzlení. Byl často bez elegance, tak obyčejně… věcný. Nebylo však sporu o tom, že je zatraceně účinný. A o to teď šlo. Nejschopnější mágové lidské rasy totiž byli schopni v určitých případech sesílat zaklínadla beze slov, tak mocnou a vycvičenou měli mysl. A elfští kouzelníci jim tuto schopnost nesmírně záviděli.
Bohyně Niram, jedna z Dvanáctky dohlížejících na svět, jim v nastalé situaci nijak nepomohla. Přestože ji právem nazývali Strážkyně snů a moudrosti, nikdy s ní nešlo přímo komunikovat. Přímé projevy ochranitelské moci modré hvězdy, která jí byla zasvěcena, byly stále méně časté.
Elfští mistři se zprvu učili lidská kouzla striktně podle knih. Brzy se však ukázalo, že nejlepších výsledků se dosáhne syntézou obou základů, tedy soustředěním vůle a zároveň uvolněním elfí spontánnosti.
Ryon si vybavil úryvek z knihy jednoho slovutného lidského čaroděje. „Magie je jako vítr. Nevidíš ho a přece ho cítíš na tváři. Je to jako písek. I když vypadá bez života, přece v něm semínko vzejde do rostliny. Je jako hladina temného, vlnícího se moře, které pozoruješ ze břehu a ani netušíš, kolik neznámých věcí se pod hladinou ukrývá...“ Ano, čím více se do magie nořili, tím víc se pro ně stávala tajemnou. Zdánlivě jednoduché věci v sobě ukrývaly nečekané a mnohem hlubší souvislosti. Přesto úsilí přinášelo výsledky, ovšem použitelných nových kouzel se za tu dobu podařilo odvodit jen kolik by na prstech rukou spočítal. Ne, že by jich převzali málo, ale jen asi jedno z deseti bylo bezpečné a použitelné kýmkoli a kdykoli.
Základním předpokladem byla rovnováha. Energie kouzlem spotřebovaná se musela odněkud půjčit. Prvním úkolem kouzelnických učňů bylo naučit se nenechat kouzlo odebrat všechnu sílu ze svého těla. Nejčastějším přesměrováním energie pro kouzlo bylo z tepla okolního prostředí. Lidem v blízkosti čarodějů obvykle běhal mráz po zádech. Málokdo si uvědomoval, že to není strachem, ale skutečným poklesem teploty. Proto měli kouzelníci na sobě obvykle splývavý háv a pod ním několik vrstev teplého oblečení. Skuteční mistři se však naučili čerpat energii dokonce z jiných sfér. Další možností byly předměty, které umožňovaly nastřádat magickou sílu a následně z ní čerpat jako ze zásobárny.
Nečistá cesta byla čerpání síly z jiných živých bytostí. Takzvaná rudá neboli krvavá magie byla ve všech známých říších zakázána a trestána smrtí.
*
Kouzlo vypadalo bez zádrhelů. Bylo na čase ho konečně vyzkoušet. Již po několikáté ho všichni prostudovali, včetně mistra. Teď všichni seděli v tréninkové síni a sledovali vylosovaného Ryona, který právě začal zaříkávat.
Když vyslovil poslední slabiku, před očima se mu zatočil černý vír.
Svět se zastavil ... ... tma ... ... která ... postupně ... bledne ... a ... do .. očí .. najednou .. bodá .. pronikavá světlá modř a tělo začíná zaplavovat pocit zrychleného proudění krve a žáru v hrudi!
Nádech.
Vše kolem je tak pomalé.
Výdech.
Endroth sedící vedle mistra začal otáčet hlavou hlemýždí rychlostí. Začal pomalu zavírat oči.
Nádech.
Zase je otevřel.
Výdech.
Mrknul takhle pomalu? Ryon popošel několik kroků ke dveřím, pak se pomalu obrátil a vrátil se na druhou stranu. Pak zpět ke dveřím těch dvacet kroků doklusal. Otočil se na své malé publikum a s pobavením sledoval výrazy v jejich tvářích.
Nádech.
Pocit horka v hrudi ustával.
Všiml si zvolna se pohybující tečky v paprsku ze stropního okna. Muška se drala kupředu s neskutečným úsilím – tedy aspoň to tak vypadalo. Rozvážné mávání jejích křídel připomínalo pohyby rybích ploutví.
Výdech.
Začal počítat nádechy a výdechy a soustředil se na vnímání účinků kouzla.
Kouzlo umělo zrychlit sesílatele oproti očekávání dokonce několikrát. To bylo nesmírně užitečné, pokud by nemělo žádné další nepříznivé účinky. Zatím si žádných nevšiml.
Založil ruce na hrudi a sledoval, jak jeho kolegové pomaličku pozvedají brky, aby si poznamenali pozorování z druhé perspektivy.
*
Vysoké hradby města Erinar je po delší době opět uchvátily. Přestože jim vnikal do nosu pach pochcaných uliček a nemytých lidských těl, Ryona i Filaina ruch a pestrost velkého města fascinovala a lákala.
Načasovali svou návštěvu nevědomky v době, kdy ve městě probíhal jarmark. Kupci vychvalovali své zboží nebo si vyměňovali nadávky se svými sousedy. Na nejširších prostranstvích se prodával dobytek, z bučení a bečení zaléhaly uši. Nejrůznější kupci nabízeli látky, hrnce, nože a jiné rozmanité zboží. Hobití farmáři nabízeli kapusty, mrkve a dýně. Konkurenti se překřikovali a nadávali si. Sem tam došlo i k potyčce, ale strkající se lidé rváče obvykle roztrhli předtím, než dorazili strážní.
O kousek dál se dav rozestupoval před skupinkou pěti trpaslíků, držících se za ramena. V takto širokém uskupení si bezohledně razili cestu tlačenicí a pivo z nich táhlo na několik kroků. Spíše řvali, než prozpěvovali svůj tradiční popěvek:
„Vesele do štoly, vesele ze štoly, vesele všichni jdem do práce každý den!“
Ryon se pobaveně ušklíbl.
„Rozdělíme se?“ navrhl pak.
„Raději ne, nejprve zajdeme pro knihy,“ pronesl nesmlouvavě Filain. Jako starší učeň měl během jejich poslání odpovědnost.
Prodírali se mezi kupeckými povozy, čumily, žebráky a lenivými strážemi, až se konečně dostali na hlavní náměstí. Tam se nacházel první z cílů – obchod s knihami a zvláštnostmi Khelbenovy artefakty.
Majitel podniku si potrpěl na čistotu. Každý den úzkostlivě zametal a utíral prach ze všech polic. Navzdory tomu místnost stále voněla starými pergameny, zatuchlou kůží a občas i ozonem – to hlavně ze sekce kouzelných knih, která byla oddělena od zbytku místnosti postříbřenou zamykatelnou mříží. Obchod byl jeden z mála svého druhu a jeho vlastník si toho byl dobře vědom. Svědčila o tom dvojice strážců, každý hlídající jednu stranu vchodu. Ramenatý muž vlevo nosil kroužkovou brň a třímal nebezpečně vyhlížející kopí. U pravé strany vchodu stál sveřepě se tvářící mág v zesílené kožené kazajce. Opíral se o kouzelnickou hůl s jako pěst velkým hematitem vsazeným na její horní konec.
Ryon a Filain nebyli jedinými zákazníky. Starší muž v bohatě vyšívaném kabátci pročítal seznam knih položený na pultu. Obchodník, který tomu zatím jen stoicky přihlížel, kývl dvojici mladých elfů na pozdrav a beze slova je pustil mezi vysoké stěny knihoven. Vážené zákazníky, kteří platili diamanty, nebylo třeba obtěžovat formalitami.
Měli za úkol najít jakoukoli knihu nebo svitek, které by se zabývaly kouzlem ovlivňujícím růst rostlin, obilí nebo přímo vytvořením jídla. Vzhledem k upadající přirozené magii to v současnosti trápilo jejich národ nejvíce.
Dali se do prozkoumávání polic. Zběžně pročítali tituly na hřbetech knih nebo svazcích svitků. Občas některé na chvíli otevřeli, aby je pak bez zájmu vrátili na místo.
Po neplodné půlhodině poprosili majitele obchodu, aby je pustil do zvlášť střeženého oddělení magických spisů. Zde museli postupovat opatrněji. Tentokrát si vzali si k ruce jmenný seznam s názvy přeloženými z neznámých jazyků. Mnoho titulů skrývalo téměř osobnost. Některé knihy vydávaly matnou záři. V nejzazší polici byly dvě z nich dokonce přikovány k polici řetězem. Ryon by přísahal, že viděl jednu z nich se pohnout.
Téma, které hledali, však nebylo ani za stříbrnou mříží.
„Takže jdeme ke Cadwantovi?“
Filain nerad přitakal.
Ve městě byl ještě jeden obchod, kde se daly pořídit magické knihy a artefakty. Krámek alchymisty a zaříkávače se krčil v tmavé uličce nedaleko od náměstí. Co se týče čistoty a uspořádanosti, jednalo se prakticky o protipól Khelbenových artefaktů. Jednu stěnu ušmudlaného interiéru zakrývaly až do stropu police zaplněné různě tvarovanými lahvemi a baňkami všemožného obsahu, od prostředku na podporu růstu téměř čehokoli přes léčivé masti až po smrtící jedy. Zaprášené svitky a knihy se povalovaly v policích knihovny při druhé stěně, proložené občas lebkami neznámých tvorů a svícemi z vosku s neslýchanými příměsemi.
Učňové však věděli, že i když jsou Cadwantovy zdroje o poznání menší, sem tam se mezi jeho artikly objeví skutečně zajímavý kousek. A to za pokus rozhodně stálo.
*
Ani zde však nakonec neuspěli.
„Nechce se mi vracet s prázdnou...“ konstatoval Filain.
Mistr Girwanel věděl, že se někdy nemusí zadařit a že některá kouzla jednoduše ještě nebyla popsána. Potíž byla v tom, že z toho měli špatný pocit oni sami. Zatím se jim nic takového nestalo a nechtěli svého učitele, a vlastně celý svůj lid, zklamat. Vždyť sem vážili pětidenní cestu a znovu se sem někdo z nich vypraví nejdříve za několik měsíců.
„Co takhle vzít alespoň něco podobného?“ ozval se Ryon.
Téměř ihned se shodli na tom, že by to byla ztráta času.
Vydali se tedy zpět na tržiště. Příležitost být ve městě, navíc o jarmarku, si jako vždy nenechali ujít.
Rozdělili se. Každý chtěl využít volný čas po svém.
*
Když se o pár hodin později sešli u severní brány, Filain se tajemně usmíval.
Ryon pozvedl obočí.
Filain kývl. „Raději až za městem.“
O kus dál vytáhl ze svého vaku získaný úlovek. Ryon si těžkou knihu krátce prohlédl a namátkou otevřel na několika stránkách.
„To vypadá jako vyvolávání… To by se mohlo hodit. Kde jsi ji získal?“
Filain si najednou nedokázal vzpomenout. Vybavil si dřevěný pultík stánku a hromádku jiné vystavené veteše, ale ostatní halila podivná amnézie. I to, jak prodavač vypadal. Na mysl mu vytanuly jen bledé, štíhlé ruce, které mu knihu podaly.
„U jednoho vetešníka… tam, v rohu náměstí,“ fabuloval.
Ryon jen kývl. Vlastně to bylo jedno. Ukořistili jistě velice zajímavý zdroj, bez ohledu na okolnosti. Usmál se pro sebe a prolétl očima ještě pár stránek. Obecná západština se střídala s neznámými runami. Tohle bude chtít pečlivou práci.
Cítil veliké vzrušení, jako vždy, když úspěšně získali pro mistra dobrý materiál. Vzrušení a také jakoby lehkou opilost… Před očima měl stále několik symbolů neznámého písma, ostrého, ladného a tajemného. A trochu znepokojivého. Potřásl hlavou.
*
„Mistře, přinesli jsme novou knihu. Podle všeho by to mohl být zajímavý zdroj.“
Mistr Girwanel přešel k Filainovi a pohlédl na svazek, který mu mladík podával. Kniha jej ihned zaujala svým starobylým vzhledem. Když se na ni podíval blíže, zjistil, že starou hovězinu zdobí geometricky přesné ornamenty z podivné černé kůže. Ostré tvary někdo přepečlivě intarzoval, povrch byl na dotek dokonale hladký.
Mistr chvíli držel svazek bez hnutí, oči mírně přivřené. Pak jej otevřel a prolistoval prvních několik stránek.
Najednou vzhlédl: „Doufám, že jste nic z ní zatím sami nezkoušeli, jako minule... co, Filaine?“
Mladík na něj upřel zrak: „Ne, mistře.“
Ryon na přítele pohlédl, ale nebyl s to poznat, jestli lhal nebo ne.
Mistr kývl. „Hned se do toho pustíme. Ryone, zkusíme nejprve slovník staré zydarštiny…“
*
„Takže máte něco zajímavého?“ zamrkala Calnariel.
Ryon kývl a usmál se.
„Už se nemůžu dočkat, až některá kouzla vyzkouším. Vyvoláváním jsme se ještě nezabývali.“
„A co bys vyvolal?“ provokovala jej.
Ryon pohlédl do jejích nádherných zelených očí.
„Přivolal bych vichřici…“ přiblížil tvář k její a přešel do šepotu, „…která by mi tě přinesla do náruče.“
Vysmekla se mu a s jiskřivým smíchem odběhla.
Věděl, že schůzka pro dnešek skončila. Alespoň se za ní díval, než se mu úplně ztratila z očí.
*
Nazítří, když Ryon přišel do čarodějného cechu, přivítalo jej nezvyklé prázdno. Učeň Endroth, který vždy přicházel jako první, tu nebyl. Protože byl ze všech žáků nejméně talentovaný, měl za úkol ranní a odpolední úklid. Přes svou pomalost v učení byl stále nenahraditelným členem cechu.
Ryon zjistil, že uklizeno už je, Endroth musel být na nějaké pochůzce. Zvědavě nakoukl do tréninkové síně, kde včera mistr spolu s Filainem hloubali nad novým objevem.
Překvapen zůstal stát. A nebylo to kvůli pohledu na stěny očazenými od zkoušených zaklínadel – ty důvěrně znal a některé šmouhy byly i jeho dílem.
Mistr Girwanel totiž očividně zůstal celou noc vzhůru. Stál nad svazkem na stojanu. Ryon jej viděl jen z profilu, ale přesto ihned poznal kruhy pod očima a nesouměrně rozhozené prameny dlouhých vlasů z původně upraveného účesu.
Filain ležel na zemi. Jeho tělo spočívalo na boku, zády ke dveřím.
„Mistře…“ hlesl Ryon.
Mistr se k němu otočil. Namísto unaveného pohledu, který by se dal očekávat, odrážely mistrovy oči horečné nadšení.
„Ryone… to je dobře, že jdeš. To je dobře.“
Obrátil svou pozornost zpátky ke stránkám.
„Mistře, je všechno v pořádku? Co je s Filainem?“
Girwanel se na něj od knihy znovu podíval.
„Jistě. Jistě! Vše je v pořádku. Filain spí. Moc jsme pracovali. Je to velmi zajímavé.“
Učitelův hlas byl stále klidný, jeho oči však prozrazovaly nervozitu.
Filain usnul na podlaze… téměř nemyslitelná věc. Chorobně čistotný učedník, pro kterého nebylo nic dost nóbl, se tu najednou jen tak válí.
„Dobrá. Vy si už nepotřebujete odpočinout, mistře?“ nadhodil Ryon. „Mám přinést pohár vody, nebo sousto něčeho…“
Věděl, že učitel dokázal být nepříjemný, když se na něco soustředil a někdo jej vyrušil. Teď však reagoval skoro zlobně.
„Odpočinout? Nesmysl! Jdi, kdyžtak tě zavolám.“
V té knize musí být opravdu něco důležitého, pomyslel si Ryon.
Věnoval se jiným povinnostem a čekal, než se vrátí Endroth nebo než ho učitel zavolá.
*
Po dvou hodinách už byl Ryon dost nervózní. Endroth již byl dávno zpět a jen mu potvrdil úsilí a soustředění Mistra a nejnadanějšího učně.
Ryon nalil vodu do dvou pohárů, navršil několik obilných placek a s občerstvením na zdobeném tácu vešel do tréninkové síně.
Mistr Girwanel teď zkoušel u knihy sesílací gesta. Filain již byl na nohou, sledoval učitele a nakukoval mu přes rameno.
Když spatřil jídlo a pití, popošel k Ryonovi a popadl plnou hrst placek. Přestože byly širší než dlaň, nacpal si do úst jednu celou a hltavě jedl. Ryon znal jeho bezuzdný apetit, ale tohle bylo už nějak moc.
Zadíval se na Filainovu tvář. Zpozoroval v jeho očích stejný horečný lesk, jako ráno u Girwanela. Ale nevzpomínal si, že by se Filain takhle choval někdy předtím.
„Tak co, jak to jde? Člověk by řekl, že byste při tomhle nasazení měli za chvíli umět vyčarovat celé hromady placek, pečené holuby a košíky ovoce,“ zažertoval Ryon.
„Košíky ovoce…“, mávl rukou Filain, „něco lepšího! Většího!“
Ryon tázavě nakrčil obočí. Filainovy oči byly podlité krví a žhnuly podivným světlem.
Určitě je to vysilující. Sám jsem kolikrát zůstal pozdě vzhůru …
Pohlédl na svazek na stojanu. Lákalo jej přijít blíž a pořádně se podívat. To nutkání bylo tolik silné… Věděl ale, že teď se nesmí k mistrovi přiblížit, aby jej nevyrušil. Mohlo by to mít fatální následky.
S přemáháním se otočil a odešel za svou prací.
*
Po nějaké době vyšel ze sálu Filain. Těkavě se rozhlédl kolem. Ryon zvedl zraky od svitků.
„Ryone! Potřebuji pomoc. Přinést nějaké věci.“
Ten vstal a popošel k němu.
„Křídu na psaní. Větší zásobu svící. Pytlík soli. A živou slepici. Nebo třeba kočku.“ Mluvil věcně, ale přerývaně, podivným tónem.
Ryon si znovu všiml jeho vzezření a trochu se znepokojil. Jeho kolegovi naskočila na čele vráska, jako by se na něco soustředil nebo mračil. A jeho oči byly ještě divočejší než předtím, rudé žilky vystupovaly z bělma až nepřirozeně.
Je mnoho odstínů červeni. Červená zralého, šťavnatého jablka, červená javorového listu v nízkém říjnovém slunci, červená krve kapající z oběti.
Tohle byla ta třetí.
Ryon kývl a běžel obstarat požadované věci. Lidská kouzla občas potřebovala tyto katalyzátory síly, to už věděli. Ale Filainův vzhled jej začínal skutečně znepokojovat. Rozhodl se, že až se vrátí, půjde za nimi. Buď je přesvědčí, aby si odpočali nebo se aktivně zapojí do kouzlení, aby jim pomohl vše urychlit.
Dopadlo to však jinak.
Sůl a křídu sehnal. Se slepicí ani kočkou však neuspěl. Syn svíčkaře byl jeho známý, ale přesto měl jen omezené zásoby.
„Vážně jich víc nemáš, Elberine?“
Elf mu s pokrčením ramen podával posledních šest kusů.
„Nevěděl jsem, že bude najednou taková poptávka. Další budou zítra,“ ujišťoval ho. Namáčení knotů je zdlouhavá práce.
Když se vracel do sídla čarodějů, uvažoval, že zdržení kouzla pro nedostačující podmínky mistrovi i Filainovi jen prospěje. Až se na zítřek oba vyspí, vše bude zase v pořádku.
Při předávání věcí jim vysvětlil situaci.
„To ve Fuigondu není žádná postradatelná havěť?“ rozčiloval se Girwanel.
Ryon pokrčil rameny. Zmínka o havěti byla krajně znepokojivá, mistr obvykle zvířata miloval a staral se o ně.
„Alespoň se konečně vyspíte…“
Mistr na něj pohlédl. Cosi se změnilo. V jeho očích se najednou odrážela obrovská únava. Horečný lesk v nich zůstal, ale jako by Girwanel byl najednou o půl hlavy menší.
„Ano. Pro dnešek skončíme.“
Ostatně bylo hodinu před západem slunce. Vydal se ke dveřím. Učňům pokynul, aby ho z místnosti následovali.
Když byli venku, vytáhl klíč a síň zamkl.
Nikdy předtím to neudělal. Ale kniha je vzácná, musí být v bezpečí, pomyslel si Ryon.
Neunikl mu postranní pohled, kterým mistra při zamykání obdařil Filain. Tolik zášti ještě u žádného elfa neviděl…
„Do zítra alespoň jeden z vás přinese něco živého. Cokoli. Třeba veverku!“
Mistr odešel směrem ke svému domovu. Ryon se spěšně rozloučil také, aby nemusel s Filainem být déle, než je nutné.
Však oni si do zítra odpočinou. Naberou síly. A já se mezitím v klidu na knihu podívám. A prohlédnu si ji. Bude jen moje. Moje.
*
Samozřejmě, že neusnul.
Filain ji chtěl pro sebe. Ještě, že mistr zamkl.
- Ne, to není možné. Co se to s nimi stalo? To nebyla únava…
Co když se tam vrátí dřív? Co když ji budou chtít sebrat?
- Něco je v té knize. Něco špatného.
Musím se tam vrátit ještě v noci.
- Musím se tam vrátit ještě teď.
*
Problém zamčených dveří vyřešil vyšplháním na okno, místnost se nacházela jen v prvním patře. Cinklo sklo, tiše vrzly panty a za chvíli stál Ryon v tréninkové síni.
Rozsvěcet nebylo třeba. Bezmračná noc se třpytila hvězdami a srpek dorůstajícího Stříbrného i poslední čtvrť Rudého zalévaly krajinu jemným přísvitem.
Kniha vábila. Přistoupil k ní, dotkl se jí a zadíval se na otevřenou stránku.
Světlá noc mu umožnila téměř bez potíží číst. Písmena v knize byla tak elegantní, krásná…
Zabral se do textu. Oči se mu najednou rozšířily. Ty znaky si pamatoval ze včera, ale teď byly jinak! Ta stránka se změnila!
Zaváhal a zalistoval zpět. Tolik toho předtím z knihy nepřečetl, ale věděl, že se nemýlí. Přesto ho text i obrazce znovu zlákaly a začetl se. Jazyky se prolínaly, ale některé symboly byly univerzální a znal je. Pomáhaly mu, aby pochopil smysl těch neznámých run.
Bylo mu při tom zvláštně. Jako nakouknout do skříně, ve které je padesát dalších skříní. A v jedné z nich se nachází poklad. Nesmírná moc, která chtěla být objevena. Neznámá řeč byla měkká a poddajná. Jako močál – nejprve se rozestoupí, aby mohl obklopit a pohltit.
Když uslyšel po chvíli na chodbě kroky, nevěnoval tomu pozornost. Až když něco začalo kovově štrachat v zámku, vylekal se.
Věděl jsem, že ji budou chtít ukrást!
Když se dveře otevřely, matně osvětlená chodba ukázala Filaina s paklíčem v ruce.
„Ty!“ zavrčel jeho kolega a přítel. „Běž od ní. Hned!“
Ryona zprvu tón jeho hlasu zarazil, poté však rozzuřil.
„Zloději! Myslíš, že se leknu? Padej odsud, dokud je čas!“
Trvalo jen dvě mrknutí oka, než se na sebe vrhli.
Bojovali beze zbraní. Zvířecky a živelně.
Filain nejprve šel Ryonovi po očích, ten se však ubránil. Měl delší ruce a chytil protivníka za hrdlo. Filain útočil alespoň tam, kam dosáhl. Drásal mu krk, až si zlámal nehty. Brzy mu však začal docházet dech a jeho pohyby začaly zpomalovat. Ryon, přestože mladší, byl silnější.
V jejich hekání a supění zanikly kročeje nově příchozího. Ryon si ho všiml, až když od nich stanul na několik stop. Filainovy smysly již obklopovala rudá mlha. Poslední záškuby jeho těla dávaly vědět, kdo je vítězem tohoto strašného duelu.
„Výborně. Ještě více krve. Ta kočka bude zbytečná.“
Girwanelův hlas byl nyní zvučnější než dřív a hrozivý. Zvedl ruku a pustil na zem pytel, který měkce žuchl a zároveň bolestně vřískl. Mistr popošel k Ryonovi a pozvedl ruku. Něco zamumlal.
Ryon ucítil, jak mu prsty pod kouzlem povolují. Filainovo tělo bylo najednou těžké. Ryon uvolnil ruce úplně a jeho bývalý přítel se v bezvědomí zhroutil na zem. Byl na prahu smrti a již téměř nedýchal.
Najednou si plně uvědomil palčivou bolest rozdrásaného krku a vlhké teplo na hrudníku.
Filaine…
Zdravá část Ryonovy mysli opět získala vládu a mladík si uvědomil, co se právě stalo. Něco z knihy je ovládlo. Něco mocného a zlého.
Zpětně si vybavil všechny ty stopy a náznaky, zjevné už od začátku. Jak mohl být tak zabedněný?
Ale bylo pozdě.
Pohled na kouzelnického mistra byl strašný. I v šeru bylo vidět jeho zrůzněnou tvář, planoucí oči a vyceněné zuby. Z pohledného, důstojného elfa se stala odporná zrůda.
Ne, sebere mi knihu…
- Dost. Dost! Dostdostdost…
Souboj ještě neskončil. Pořád se bojovalo v jeho vlastním mozku.
Najdu zbraň a zabiju ho. A dokončím rituál sám.
- Zatraceně! Niram, Athel, pomozte. Soustředit se, soustředit…
Vzpomněl si na lidské cvičení vůle, které jeho autor pojmenoval Mysl z kamene. Zaměřil se na jedno slovo a pak na jeden bod.
„Pojď, zapal ty svíce. Šest jich stačí,“ poručil Girwanel.
Ryon poslechl. Poslechl ze strachu. Jeho strach však byl dvojí: první jeho část se bála Girwanela samotného a co by udělal, kdyby neposlechl dost rychle a servilně. Druhou část tvořil strach z odhalení toho, že se jeho vůle ještě zcela nepodrobila a že při chystání vyvolávání hledá příležitost pro sabotáž.
Ryon, veškerou silou přemáhaje třas rukou, rozmístil svíce do přesných pozic. Mezi ně pak podle instrukcí položil několik polodrahokamů tak, aby svíce i kameny vytvořily obvod velkého kruhu. Ten pak ještě obsypal úzkou cestičkou soli. Ametysty, citríny a hematity, které používali v cechu jako zásobárny síly, se teď skvěle hodily pro rituál.
Girwanel zvedl polomrtvého Filaina jako pírko a hodil jej doprostřed kruhu. Otočil se ke knize, stále otevřené na stránce s tím kouzlem, které je pohltilo. Pak se otočil na Ryona.
„Už tě nepotřebuji,“ konstatoval hlasem těžkým a pochmurným jako pět stop hřbitovní hlíny. Natáhl ruku a protočil zápěstí. Přitom mu z úst vyšla kakofonie slabik. Vzduch zhoustl, Ryonovi luplo v uších a narazil do něj poryv větru jako beranidlo. Poslal ho ke zdi, o kterou si podle pronikavé bolesti zlomil několik žeber.
Pak si ho učitel přestal všímat a obrátil pozornost ke knize.
Ryon ležel bez hnutí. V hlavě mu vířily různorodé myšlenky. Ale Mysl z kamene pomohla, dokázal se odstřihnout od vábení prokletého svazku. Pomaličku, co nejtišeji se začal plazit k pytli, který sebou stále škubal a ozývalo se z něj tiché kňourání.
Girwanel začal kreslit křídou do kruhu mocné symboly a glyfy. Soustředil se a okolí naprosto nevnímal.
Ryon rozvázal plátěné vězení a pustil kočku ven. Měla pochroumanou jednu packu, ale jinak byla v pořádku. Pak se zarazil, když zvíře poznal. Girwanel ulovil Calnarielinina šedého kocourka! Vzteky sevřel čelisti.
Chvíli tiše vyčkával. Girwanel zatím dokončil kouzelné symboly. Pak sáhl po připraveném perořízku a sklonil se k nebohému Filainovi.
Ryon zavřel uslzené oči.
Pak pohladil zvířátko po hlavě a něco mu šeptal. Kocour na něj krátce pohlédl, pak na Girwanela. Otřel hlavu o Ryonovu dlaň a kulhavě se vydal doprostřed místnosti.
*
Krev skrápěla čáry na podlaze a démonem ovládnutý učitel zpěvavě předčítal. Jeho tělo rostlo a měnilo se, elfa již nepřipomínal ani trochu.
Najednou zakolísal a podíval se na zem.
Kocourek, který se odkudsi přibelhal, najednou packou sáhl na kruh a solnou cestičku přerušil. Girwanel vytřeštil nestvůrné oči. Jediným pohybem zvíře odhodil na stěnu.
Rychle se rozhlédl. Ryon ležel bez hnutí na zádech. Měsíce již zašly za obzor a
v chabém světle svíček vypadalo jeho tělo nehybně. Girwanel stočil zraky zpátky k textu a navázal, kde vzývání přerušil.
Najednou se zarazil. Ze stránky, kterou předčítal, stoupal tenoučký pramínek kouře. Na knize leželo zrnko písku a začínalo žhnout.
Ryon patřil mezi ty, jejichž zpěv v sobě stále nesl ozvěnu síly stvořitelů. Jeho písně ovládaly jen část přírody, měnily kámen. Nikdy mu tato schopnost nepřišla moc užitečná, zúročil ji až teď. Šeptaná melodie stačila na titěrný kousek hmoty. Plán na rozptýlení sesílatelova soustředění vyšel.
Musím zničit knihu. Jinak mě pohltí, abych rituál dokončil sám. A možná tím ještě mistra zachráním…
Netvor se pokusil bez přerušení vyvolávání smést smítko z knihy. To se však již roztavilo a kapička lávy se pomaloučku propalovala skrz stránky.
Girwanel zařval. Pocítil strašnou bolest, jako kdyby něco propalovalo i jeho tělo. Pak jej zaplavila hrůza. Vyvolávání bylo přerušeno a nedokončeno. Teď se mohlo stát cokoli.
Ryon najednou překvapivě rychle vstal a několika rychlými kroky se ocitl u prokletého svazku. Girwanelovi v tu chvíli došlo, že na sebe jeho učeň seslal urychlující kouzlo.
Ten mezitím už zaryl do otevřené knihy střep z rozbitého okna.
Beztvarý netvor vydal příšerný ryk. Ryon bodal a bodal. Z každé díry začala prýštit krev.
To, co bývalo Girwanelem, sebou házelo a svíjelo se. Bolestivý jekot již přesáhl práh bolesti a nepřestával.
Pak vše vybuchlo.
*
Rada čtyř Starších elfů pohlížela zachmuřeně na zdemolované horní patro kouzelnického cechu. Pátý člen, Girwanel, teď ležel opodál pod plátnem na marách. Jeho tělo po smrti nabylo původního tvaru.
„Takže říkáš, že knihu jste přinesli vy s Filainem?“
Zafačovaný Ryon kývl.
„Tvá verze se mi nelíbí,“ prohlásil přísně Irethil, nejdůležitější ze Starších, v podstatě král lesní říše. „Ovládnul je démon? A proč ne tebe?“
Ryon potřetí převyprávěl včerejší události. Pak rozhodil rukama:
„Zachránil jsem celý Fuigond! Přísahám! Při slzách stvořitelky!“
„Zabil jsi svého mistra.“
Jiný radní reagoval: „Já mu věřím. Byla to sebeobrana.“
„Ale bodné rány v těle Girwanela? To je jasný důkaz,“ mínil další radní, který byl povolán jako hlavního soudce.
„A co ta krvavá magie? A motiv by tu taky byl…“ Ryon by se bezpochyby stal novým mistrem, to bylo zřejmé.
„Nevěděl jsem, že tu hrůzu vůbec přežiju!“
„Najděte tu knihu!“
Kolem postávaly v malých hloučcích i obyvatelé lesního města.
Ryon našel oči své milé, které byly vlhké slzami. K hrudi si tiskla beztvarý chlupatý chomáč. Její pohled vyjadřoval vše kromě náklonnosti.
Takže ztratil i ji.
*
„Pane Irethile, knihu jsme nenašli. Obrátili jsme každý kamínek, ale v ruinách nebyla.“
Elf se zamračil. To byla přitěžující okolnost. Nicméně soud, který měl rozhodnout o Ryonově vině, musel začít.
Trest smrti za vraždu ho minul. Proti byli tři z pěti, včetně nově vybraného Namrathila, dobrého přítele.
Nemohli však vybrat nic mírnějšího než vyhnanství.
Soud byl veřejný a pod širým nebem. Neslýchaná událost přiměla většinu obyvatel, aby události přihlíželi. Nakonec se shromáždění mohli s mladým čarodějem naposledy rozloučit.
Endroth, nyní jediný učeň, mu přinesl vak s jeho věcmi a malou zásobou jídla.
Všichni mlčeli. K tak závažnému trestu se nepřistoupilo již desítky let.
Ticho prolomil soudce. Lehce se ušklíbl a dodal:
„A tak lesní říši opouští Ryon Mathrin… spíš Maelrin, řekl bych.“
Ne Soumračný. Poskvrněný.
Ryon ztuhl. Zíral na soudce a jeho oči sálaly hněvem. Pak pozvedl obvázanou ruku a ukazovákem bodl do vzduchu jeho směrem.
„Mlčte! Nic nevíte! Přál bych vám zažít, jaké to je, když škrtíte svého přítele a víte, že jste jen loutka a nemůžete své ruce zastavit.“
Dav mlčel, ohromen troufalostí mladého odsouzence i jeho pravdivými slovy. Ryon ztěžka dýchal, rozhlížel se a jeho prst dále přejížděl po davu, který ještě nedávno mohl nazývat svým lidem.
Pak pokračoval:
„Zachránil jsem vás! Zachránil jsem celý Fuigond. Váš soud je k smíchu, rozhodovali jste o něčem, o čem nevíte ani náznak! Ale nejsem už elf, kterým jsem býval. Hlubiny, do kterých jsem musel nechtě nahlédnout, by některé z vás dovedly k šílenství. V něčem je mé vyhoštění správné – odejdu, protože nevím, jak moc nebezpečný pro své přátele mohu být.“
„Ale,“ znovu bodl ukazovákem směrem k soudci, „…ale urážet a ponižovat mě nikdo nebude.“ Přestože od nich byl Ryon vzdálen dobrých třicet stop, soudce byl tak vyveden z míry, že mimoděk o krok ustoupil.
Vypovězený jej ještě chvilku prošpikovával pohledem. Pak procedil mezi zuby: „Jestli mě takhle ještě jednou někdo nazve, zabiju ho.“
Otočil se. Jeho nově šedivé vlasy načechral studený poryv. Ten druh větru, který nese vysoko letící vypršené mraky a jeho chlad osvěžuje.
Vlastní mě vyhnali… ale lidé mě přijmou. Tím si byl jist. Zkušených mágů není mezi lidmi nikdy dost. Vydal se po cestě vinoucí se k jihu, do Ornalského království.
***
Lidé mě přijali. Jestli ho prokletá kniha nějak poznamenala, neprojevilo se to. Nebo jen zatím…
Ryon se probral ze zamyšlení a zjistil, že Elberinovi jeho dlouhé zadumání vůbec nevadilo. Točil vínem v poháru a prohlížel si nějaký svitek. Pak vzhlédl a usmál se.
„Říkal jsi, že tvůj kouzelnický cech sídlí v Torannu?“
„Ano. Bratrstvo Modré hvězdy.“
„Velmi pěkné…“ usmál se Elberin u odkazu na bohyni moudrosti. „Měl bych pro tebe pár tipů na nové učně, jestli chceš.“
Ryon kývl. „Samozřejmě.“
Vzápětí zamumlal spíše pro sebe:
„Budeme potřebovat mnoho šikovných spojenců.“
***
Ještě něco se tehdy stalo na okraji lesního města. I když toho žádný elf nebyl svědkem.
Hvězdy ještě ani nezačaly blednout pod tekutým zlatem východního nebe, ale ranní zpěváčci už se hlásili. Zpod hromádky suti vystrčila vousatý čumáček malá myš. Opatrně začenichala, než vylezla celá. Lesní tráva téměř zmizela pod rozházenými kamínky a sutí. Úlomky voněly zvláštními, cizími vůněmi, mezi kterými však rozeznala slabé, ale známé pachy staré kůže a krve. Vyšplhala na několik kamenů a po ožehlém trámu přeběhla až na místo, kde vykukoval roh kožené vazby knihy. Chvilku čmuchala. Pak přeskočila na zasypaný, šikmo ležící svazek. Ale místo toho, aby se dala do ohryzávání, strnula. Najednou se začala točit dokolečka. Oběhla čtyřikrát, pětkrát a nepřestávala. Stále zrychlovala. Pak s písknutím vyskočila a její tělíčko se v křeči skulilo zpět mezi suť, kde zůstalo ztuhle ležet.
Moc času neuplynulo. Tma začala blednout v šero nového jitra, když švitořící opeřenci najednou začali umlkat. Na cestě u cechu zaskřípěly kamínky pod něčími botami. Někdo šel nejprve klikatě, nazdařbůh. Po chvíli však zamířil na přesné místo. Bledá, štíhlá ruka se natáhla a vyprostila pošramocenou knihu s černými ornamenty zpod suti. Kousky malty opět zachrupaly pod podrážkami a po chvilce zavládlo v lese ticho. Až nyní se odvážil zapípat první odvážný ptáček a pak i ostatní. Jejich zpěv však byl poněkud váhavý. Bez předešlé radosti.
Věděli, že mezi ně opět vkročilo zlo.
(V povídce jsou výrazy převzaté ze sindarské elfštiny)