Chamtivost
Dnes je to jiné. S temným uspokojením sleduje, že jakmile si ho uličníci všimnou, přestávají si hrát. Někteří se dokonce schovávají. Ten pocit vynahrazuje léta ústrků, když byl jen „ten divnej felčarovo kluk“. Nebyla to až tak dávná vzpomínka. Tři roky, když odešel na zkušenou. Přesněji řečeno do kouzelnického učení.
Konrádovo zakřiknuté chování, kterým nezapadal mezi ostatní děti, bylo jen vnější známkou inteligence a trpělivosti. Jeho otec to dobře věděl. Právě proto vyslyšel synovo přání a poslal jej do čarodějnické akademie.
Když se před několika dny vrátil, vesničtí smradi jej samozřejmě poznali. Přestože mu teď už táhlo na sedmnáct, všichni uličníci si jej pamatovali. A v tradiční mnohonásobné přesile si připomněli tři léta starý zvyk. Hlína a kamení znovu letěly vzduchem.
Jaké však bylo pro útočníky překvapení, když se projektily zastavily v půlce letu. Mladý Konrád stál nehnutě, ruku předpaženou. Vyslovil divná slova, při kterých se usmrkancům kroutily boltce i zvukovody.
Když pak pohnul dlaní, kamení, původně určené jemu, se rozletělo zpět. Po stejné dráze a trochu větší rychlostí.
Vztek, strach a bezmoc. Přesně to několik let prožíval vždy, když se odvážil sám do vsi. Teď to zažívali jeho mučitelé. Konrád se však nevyžíval v ubližování. Jedna lekce stačila.
Od toho dne jej konečně respektovala celá ves.
***
„Vítej doma, Konráde,“ přivítal jej bělovlasý otec.
„Otče,“ vydechl Konrád, znaven po několikadenním pochodu z velkého města.
„Pojď, zrovna jsem dochystal pohoštění. Tvůj havran mne zpravil o tvém příchodu,“ podotkl s úsměvem.
Mladík se usmál. „Je to učenlivé zvíře. A chytré. Počkej, až ti ukážu, co dalšího už dovede.“
Konrád si pořídil havrana až poslední rok. Učil se s jeho pomocí lépe porozumět přírodní magii a komunikaci se zvířaty – věci, o kterých věděl, že budou pro jeho povolání užitečné. Navíc ptáka využíval jako poštovního kurýra, takže otec dostával dopisy pravidelněji.
Večeřeli skromné, ale rozmanité pokrmy. Bylinkář k oslavě návratu syna dokonce koupil ve vsi kus hovězího.
Konrád přitom rozvážně a podrobně vyprávěl o všem, co se do dopisů nemohlo vejít. Vždyť se se svým rodičem tři roky neviděli.
Akademie byla rozdělena na ústav léčitelů a ústav čarodějů. Ten první byl početně menší, ovšem o nic méně významný. Druhý se pochopitelně těšil větší popularitě. Obě části se logicky doplňovaly – ve válce bylo třeba bojových čarodějů
i expertů na léčení. A zejména kvůli válečnému výcviku byla Akademie před mnoha lety založena.
Bylinkář poslouchal, jak syna zaujalo telekinetické přemísťování věcí nebo další divy, jako třeba rozdělání ohně silou myšlenky, ale hlavně jak se ponořoval do tajů léčivé magie. To byl úkol, který si sám určil a proč do slavné akademie chtěl.
„… takže si myslím, že teď budeme moci ještě vylepšit léky pro nemocný dobytek,“ dokončil pak.
„Dobře mluvíš, Konráde. To se mi líbí.“ Věděl, že se v synovi nesplete.
„Odpusť, že jsem neměl víc peněz na další učení,“ dodal ještě. „Mám z tebe radost, že ti to tak šlo. Škoda, že nemůžeš…“
„Naučil jsem se víc než dost, otče,“ přerušil jej mladík. „Neomlouvej se, to já ti děkuji.“
Odměnou mu byl vřelý úsměv.
Pak bylinkář požádal: „Ukaž mi to přemísťování. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
Konrád s úsměvem položil lžíci na stůl.
Pomalu vydechl.
V části své mysli si vytvořil prázdnou komnatu, kde jej nic nemohlo rušit. Zároveň však musel stále vnímat okolí všemi smysly a mimo to i kontrolovat svůj tep. Umět tuto techniku byl základ pro veškeré kouzlení. Někteří učedníci ji nacvičovali několik let, než tento proces plně ovládli. Konrád to díky své trpělivosti zvládl za necelé dva roky.
Zkrabatil čelo, jak soustředil myšlenku. Vzduch rozvlnila dvě slova, která ani sečtělý, několika jazyky mluvící starý alchymista neznal. Ta slova uchopila a tvarovala podstatu věcí. Konrádova pravice se pozvedla a ukazovák s prostředníčkem načrtly do vzduchu úsporné gesto.
Lžíce se pomalu vznesla nad stůl a důstojně odlétla do škopku na špinavé nádobí.
„Nádhera…,“ roztáhl otec ústa do úsměvu. „Hmm… uměl bys, aby se i samo umylo?“
Konrád se smíchem vrtěl hlavou.
„No, alespoň dříví na otop se nám teď bude snáze nosit,“ bručel si bylinkář.
***
„Máš to oteklé fest. Měl bys za bylinkářem,“ zhodnotila přísně tesařova žena mužovu tvář.
„Ale no jo, povád,“ odsekl starý Tesař, maskuje svou neochotu navštívit dryáčníka. Zviklal jej až argument, že léčení bolavého zubu kovářem bolí o dost víc. Vrznul vrátky a loudavě se vydal pěšinkou k lesu.
Nízké ranní slunce ještě nevysušilo všechnu podzimní rosu, ale jeho dřevákům to vůbec nevadilo.
Ušel několik set kroků, než se pěšina stočila mezi stromy. Věděl, že pak už je to jen kousek na lesní mýtinu.
„Krá, krá-krrá,“ ozval se havran ze sloupku ohrazení malého políčka.
Přesně ten zvuk neměl vesničan rád. Nesl se tak zvláštně po celém palouku. Tak nějak zlověstně.
„Říkáš návštěva, Edgare?“ otočil se od záhonku mladý muž v zelené tunice.
„Krrá,“ potvrdil havran.
Konrád si otřepal ruce ulepené hlínou a vyšel příchozímu vstříc.
„Dobré ráno, sousede,“ pozdravil s úsměvem vesničana.
„Dobvé,“ huhlal Tesař s oteklou tváří.
„Jak vám můžu pomoct?“
„Potveboval bych něco na zub,“ vysvětlil vesničan.
„Hmm… to je smůla. Medové koláčky jsem dojedl včera,“ opáčil se zkroušeným výrazem Konrád.
Tesař na něj zíral.
„To nic, to byl vtip,“ potřásl hlavou Konrád. „Ukažte,“ přistoupil k němu.
Vesničan strpěl prohlídku zanícené stoličky.
„Zub ještě vydrží, jen je třeba to zklidnit.“
Mladík přiložil dlaň zvenčí na bolavé místo. Jeho šeptající ústa přesvědčila Tesaře o tom, že je na něj sesíláno kouzlo. I když kouzlo v pravém slova smyslu to nebylo. Léčivá magie se podobala spíše modlitbám. Mocná bohyně léčitelka uměla pomáhat zacelit i řezné rány.
Když skončil, poodstoupil a zhodnotil své dílo. Otok viditelně splaskl. Tesař během kouzlení nic zvláštního nepociťoval, ale musel přiznat, že bolest téměř zmizela.
„Počkejte tu, ještě vám na to něco přinesu.“ Zašel do chalupy. Věděl, že nejhorší vyléčil. Nejlepších výsledků se ale dosáhne pomocí kombinace minimálně dvou léčebných metod.
Tesař zatím nervózně stál tak, aby k havranovi nebyl otočen zády. Nutilo jej to tak hledět na bylinkářovo stavení. Kamenné stěny již před mnoha lety obrostl břečťan, který teď šplhal i na travnatou střechu. Než se však Tesař desetkrát nadechl, byl Konrád zpátky.
„Tímhle si to mažte zvenčí,“ podal mu malou čpící nádobku.
„To znamená na tvář,“ dodal ještě pro jistotu. Jedno nedorozumění ohledně špatné aplikace léku mu stačilo. Ještě teď po čtyřech letech se na něj sedlářovic Gerda mračí, když si vzpomene na odpornou chuť hadí masti a popálený jazyk.
„A nejezte nic horkého.“
„Ďhíky,“ odpověděl Tesař a podával mu měďák, zahřívaný v dlani celou cestu sem.
„Vaše paní nic nepotřebuje?“ zeptal se s šibalským podtónem Konrád. Jedna z nejžádanějších věcí mezi vesničany byly prostředky na podporu libida.
Tesař zavrtěl hlavou a trochu se začervenal. Byl o víc než deset let starší než čaroděj a vadilo mu hovořit o těchto věcech zrovna s ním.
„A kdepak je vlastně otec?“ změnil raději téma.
„Ále, prý šel navštívit nějakého starého známého. Stýskalo se mu po dobrodružství, víte? Říkal něco o pokladu v Trollích horách, takže čekám, že se vrátí až na jaře.“
„Jo, tihle dobvodvuzi...“ Stále raději ústa šetřil.
„Není nad klidný život pod lesem, co, sousede?“ usmíval se Konrád.
Tesař jen kývnul. Už se otáčel k odchodu a jen zvedl ruku na pozdrav.
„A tu skleničku mi pak přineste! Mám jich málo,“ zavolal za ním ještě čaroděj.
Vesničan mávl na srozuměnou a pak již zmizel ve stínu buků a bříz.
Jo, není nad klidný život pod lesem. Když máte čaroděje v bezpečné vzdálenosti aspoň míli od sebe, přemítal vesničan, když kráčel zpět.
On vlastně není zlý, ten mladý dryáčník. Ale je to tady na mýtině takové... divné...
***
Mladý čaroděj seděl na palouku, zády se opíral o strom, zepředu se do něj opíralo červnové slunce. Mysl měl zklidněnou, protože se chystal provést další experiment s kouzlem.
„Je to jako vítr. Nevidíte ho, a přece ho někdy cítíte na tváři. Je to jako hlína. I když vypadá sypká a suchá, přece se v ní ukrývá všude voda a semínko vzejde do rostliny. Je to, jako když někdo na druhé straně ulice kýchne a vám se další den taky chce kýchat a chytíte nemoc. Je to jako šedá hladina vlnícího se moře, které pozorujete ze břehu a ani netušíte, kolik neznámých věcí nebo tvorů se v něm ukrývá nebo jak nesmírně je hluboké. Je to trochu z toho všeho a ještě daleko víc.“
Takto se pokusil definovat magii mistr Pendon na jedné z prvních přednášek. Konrád si ta slova připomínal často, protože přesně tak to totiž on sám vnímal odmalička. A teď se to někdo pokusil pojmenovat. Definovat nedefinovatelné. A tím mistr magii vlastně docela trefně charakterizoval.
Zrak mu padl na malou mohylu na kraji mýtiny a soustředění selhalo pod přílivem vzpomínek. Je to už pět let, co otec zemřel. Vrátil se tehdy z dobrodružství s nějakou podivnou chorobou. Starý bylinkář několik dní slábl v podivné horečce, na kterou nic nezabíralo. Musela to být spíš nějaká kletba, uvažoval Konrád. Dryáčníkovo horečnaté blábolení o tajemné soše v hoře tomu více než nasvědčovalo.
Dobrodružství, to není nic pro mě, opakoval si Konrád. Znovu koncentroval svou mysl. Po létech tréninku to již trvalo jen asi dva údery srdce. Pak pohnul rukama, jako by chtěl tvarovat prostor před sebou a pečlivě vyslovil inkantaci.
Než dozněla ozvěna mocného jazyka, Konrád zmizel. Paloukem se rozlehl mlaskavý zvuk podobný zaklapnutí velké knihy, když do sebe narazily vrstvy vzduchu v místě, kde se dryáčník před chvílí vyskytoval.
Ta slova dával pečlivě dohromady včera večer. Jednalo se o dvoustýdevátý pokus. Již něco přes rok se snažil zdokonalit přenášecí kouzlo tak, aby mohlo transportovat i živé bytosti. Tento druh kouzla na Akademii neznali, ač se údajně intenzivně snažili o jeho sestavení.
Konrád začal s veverkami a sysly a postupně zkoušel různé možnosti. Výsledek se neustále zlepšoval, ale protože byl nucen postupovat metodou pokus-omyl, šlo to jen pomalu. Kouzlo vykazovalo stále mnoho nedostatků. Možná také proto, že kouzelná slova čerpal z omezené zásoby jediné knihy, kterou si v sídelním městě kdysi koupil. Knihovna otce bylinkáře mu v této oblasti nemohla nijak pomoci.
Konrád se zhmotnil v místě, kde očekával – asi deset kroků západně od stromu, kde předtím seděl. Přenos se úspěšně zdařil, jako už po několikáté. Pokud se dá mluvit o úspěchu v případě, že se přeneslo jen jeho nahé tělo. Oblečení a pohár, který držel v ruce, to vše zůstalo na původním místě.
Loudal se zpět a uvažoval, kde je chyba. Jestli ve špatných gestech nebo ve vyslovované formuli. Zvedl ze země svou tuniku i korbel a zamířil do chalupy, aby si výsledek pokusu zapsal. Také se chtěl znovu pořádně podívat na kouzelná slova. Dospěl totiž k tomu, že chybu udělal v kouzelné formuli a na dvěstědesátý pokus ji sestaví opět trochu jinak.
***
Dlouhá javorová hůl přistála svým nezdobeným koncem na zádech dotírajícího psa.
„Ksindl otravnej,“ bručel si pod řídké vousy zamračený Marius. Čerstvý jarní vítr mu čechral hřívu černých vlasů, když se rozhlédl po domech na návsi. Brzy jasně určil, který z nich je hostinec a unaveným krokem se k němu vydal. Dával přitom dobrý pozor, aby si okraje drahého roucha z modrého sukna neumazal ve vrstvě bláta. Až na pár malých cákanců se mu to podařilo. Modré boty z kůže ještěra goblocha před tím svinstvem neuchránil, ale s tím se již smířil.
„Koho sem zas ďáblové přinesli,“ mumlal si hostinský, když se šoural ke dveřím.
O příchodu muže s holí se dozvěděl již před chvilkou. Vesnice mají na cizince zvláštní smysl. Jakmile se někdo neznámý nebo nezvaný objeví, během neuvěřitelně krátké doby o něm všichni ví. A nedá se to vysvětlit jen jiným tónem štěkání hlídacích psů nebo rychlostí přenosu klepů, která se někdy záhadně blíží rychlosti zvuku.
„Bohyně ochraňuj, velkomožnej pane,“ oslovil uctivě muže v modré róbě, když otevřel. Nasadil masku číslo jedna, to znamená milý, ale neutrální výraz. Zákazník je ještě velká neznámá a podle toho je třeba se k němu chovat.
„Jo, ochraňuj. A žádnej velkomožnej, stačí ´mistře´,“ ucedil příchozí a vytáhl ze záhybu roucha kruhový amulet. Znak Cechu čarodějů blýskl charakteristickým leštěným ametystem.
Hostinský v mžiku nasadil úsměv číslo čtyři, reflektující vysoce postaveného a bohatě platícího hosta.
„Máme kuřata… s nádivkou… a vepřové…“ klaněl se šenkýř, ustupuje dozadu.
„Víno máte?“ vrčel čaroděj.
„Máme, pane… z pobřežních svahů, a pak také silné kořeněné z jihu, až z Kirmany.“
„Džbánek toho druhého. A dvě kuřata.“
„Jistě, mistře,“ servilita z vesničana téměř odkapávala. „Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“
Marius rychle spolkl hrubá slova, která mu vnucovala jeho arogance jako reakci na kmánovu zvědavost. „Hledám jednoho známého,“ odtušil.
Když hostinský mlčky čekal, že své suché konstatování nějak rozvede, doplnil: „Zdržím se určitě aspoň dva dny. Jsem unavený po cestě.“
Pravý důvod své návštěvy venkovanovi nemínil ani naznačit. Jen by z toho byly potíže. Na osobu, kterou hledal, se také nemusel ptát. Detektor sesílaných kouzel na něj upozornil už před několika mílemi. Už se začínal obávat, že v tomhle řídce osídleném a bohy zapomenutém kraji bude Konráda hledat o dost déle.
„A pošli sem někoho, kdo mi vyčistí boty.“
***
Konrád se s tichým lupnutím zhmotnil na očekávaném místě. Přesně na tom, jaké zaklínadlem určil. To bylo dobré. Přesnost destinace kouzla měl zcela vyladěnou již dlouho. Avšak s tím, co všechno mělo být přeneseno, byl stále problém.
Dvěstědesátý pokus jej sice teleportoval se vším, co měl na sobě i co držel v rukou, ale také s drnem pod jeho nohama. Tráva se stejnoměrně rozložila do jeho blízkého okolí, takže se zhmotnil vprostřed obláčku rozptýlené hlíny a potrhaných stébel.
Když se přestal dusit kašlem, otřepal ze sebe zbytky trávy. Tak takhle taky ne, pomyslel si. Vrátil se ke stromu a pohlédl do pergamenu. Uchopil uhel a přepsal kouzelnou formuli. Oproti předchozí variantě několik slabik přibylo a jiných ubylo.
Netušil, že ho mezitím někdo pozoroval.
Marius detektorem kouzel přesně určil, odkud uvolňovaná energie směřuje. Nepozorovaně se přiblížit k mýtině pak bylo dílem několika chvil. Ani havran neměl možnost čaroděje odhalit, prokouknout ochranné kouzlo bylo mimo jeho schopnosti.
Čaroděj chvíli sledoval Konráda a neubránil se pohrdavému úšklebku. Zakopat se v takové díře…
Když ale spatřil, jak Konrád zmizel a pak se objevil na jiném místě, arogantní úsměv mu povadl.
Chvíli to trvalo, než tu novinu vstřebal. Pak se potichu vzdálil a zrušil kouzelné maskování, ale jen aby mohl znovu přijít, tentokrát oficiálně a po cestě.
***
„Krá-krrá!“ vyrazil ze sebe havran.
Konrád zpozorněl. „Cizinec?“ obrátil se polohlasem ke svému spřízněnému zvířeti. Pak popadl svitky a rychle vběhl do světnice. Za okamžik opět vyšel ven a zvědavě vyhlížel na pěšinu. Jeho překvapení, když spatřil mága v modrém rouchu, nemohlo být větší. Snad jen kdyby místo něj uviděl baziliška s krávou tancovat čtverylku.
„Zdravím tě, Konráde.“ Mladý felčar dobře poznal ve strojeně upřímném tónu ten osten povýšenosti.
„Nápodobně, Mariusi,“ pokusil se usmát.
„Jak se ti daří?“ pokračoval téměř familiárně mág.
„Dobře. Popravdě bych nečekal, že se o mne bude Akademie kdy zajímat,“ přiznal Konrád.
„Jo, časy se mění, příteli.“
Nastala chvilka trapného ticha, ve které Marius pohlédl směrem ke vchodu do stavení. Konrádovi došlo, co vyslanec čarodějů požaduje, ale zprvu tu situaci nechtěl připustit. Mág se k němu zval dovnitř, ale čekal, až pozvání vyřkne on sám.
Jak vlezlé, jak vychytralé, pomyslel si. Jak typické.
Jenže zjistil, že mu stejně nic jiného nezbude.
„Nesedneme si vevnitř?“ navrhl s přemáháním.
„Díky, rád,“ kvitoval sametovým hlasem Marius.
***
„Mám pro tebe nabídku,“ pronesl stále stejně úlisně. Nabídnutého pohárku s nápojem z mladého jehličí a jahodníku se ani nedotkl.
„Jak bych mohl posloužit velkým čarodějům já, vesnický léčitel?“ reagoval s nuceným úsměvem Konrád.
„Král chystá válku proti ostrovnímu knížectví. Bude třeba každého člověka. Každého čaroděje i léčitele.“
„Hm…“ zamyslel se Konrád. „Válka je zlá.“
„Žold léčitele dělá dvacet zlatých týdně,“ pozvedl významně obočí Marius, který se rozhodl předchozí poznámku ignorovat. A mně to vynese deset zlatých, jako i za každou další ovečku, kterou přivedu. To samozřejmě nahlas neřekl.
„Já nepotřebuju zlaťáky,“ opáčil Konrád. „Mám celý les.“
Marius ztuhl. Takovou odpověď nečekal.
Chvíli nevěděl, jak reagovat. Pak zkusil zahrát na jinou notu:
„Je to velká příležitost, zvlášť pro nedostudovaného jako ty.“
„Ne, díky, já nikam nepůjdu. Kdo se bude starat o vesničany? Kdo jim bude míchat dryáky a léčit dobytek?“
Mág začal pomalu brunátnět. Jeho hlas zhrubl:
„Jak si to představuješ? Co si to vůbec dovoluješ? Co přísaha, že budeš sloužit Cechu?“
„Já jsem přece nepřísahal, nedokončil jsem,“ odvětil s klidem Konrád a doufal, že tím vzal mágovi vítr z plachet.
Ten se však očima tvrdě opíral do pohledu mladého dryáčníka a vítězoslavně mu v nich blýskalo.
„Tak nedostudoval… A co pokusy s přemísťováním? Na to máš? To můžeš provozovat?“
Konrádova tvář nabrala odstínu hašeného vápna.
„Cože…“ zadrhával.
„Myslíš, že jsem tě neviděl, zmetku? Jak se opovažuješ? Vývoj nových kouzel přece náleží představeným!“
Při těchto slovech se zvedl od stolu a z jeho tváře sálal vztek a nenávist.
„Pracují na takovém druhu kouzla už tolik let! Půjdeš se mnou a předvedeš ho Velmistrovi!“
Konrád dál seděl, ale temný pohled opětoval. Pak klidným hlasem pravil:
„Odejdi.“
Marius se křivě usmál.
„Odejdu…“ Otočil se.
Než se Konrád nadál, Marius se bleskovou rychlostí obrátil zpět k němu a máchl holí. Zároveň z jeho úst vyšlo krátké, úderné slovo.
Stůl se převrhl, konvice a pohárky se rozletěly stranou a Konráda povalila rázová vlna. Přirazila ho ke zdi, kde si bolestivě narazil záda. Než se stačil vzpamatovat, Marius už spřádal další zaklínadlo. Konrádovo tělo začaly obemykat neviditelné smyčky. Zkoušel se odvalit a vyčarovat magickou ochranu, ale zjistil, že nemůže pohnout rukama ani nohama. I jazyk jako by se mu proměnil v kus olova.
„Odejdu, ale napřed si to s tebou vyřídím. Ty nulo, nýmande, ty zrádce Cechu,“ nasupeně odfukoval. Přikročil blíže a udeřil dryáčníka holí přes žebra. Ten jen zkroutil obličej do bolestivé grimasy, kouzlo mu o moc víc nedovolovalo.
Po několika ranách to Mariuse přestalo bavit. Raději se začal rozhlížet po záznamech o teleportovacím zaklínadle.
„Nepotřebuju tě, ale to nové kouzlo se mi moc hodí. Víš, jak se bude Radě líbit možnost okamžitého přesunu vojáků? Třeba celých pluků? A hádej, kolik mi to asi hodí peněz?“
Marius se rozpovídal, jistý svou převahou. Po nedlouhém hledání objevil svitky pod postelí. Začal je v klidu studovat s vědomím, že svazující zaklínadlo potrvá ještě několik minut. Zjistil, že Konrád se zabýval opravdu jen teleportováním a trochu jej to zklamalo. Nevadí, i tak na tom hodně vydělám, myslel si.
„Odejdi, nechci ti ublížit.“ pronesl po chvíli Konrád. Ztuhlý jazyk již rozhýbal.
„Ale… tady se někdo probírá,“ mumlal si pro sebe Marius a ani nevzhlédl od pergamenu.
„Ublížit, ty?“ Rozesmál se. Věděl, že po rozpohybování jazyka to trvá ještě notnou chvíli, než se končetinám zcela navrátí schopnost kontrolovaného pohybu.
Už byl se čtením téměř hotov. Najednou jej vyrušil podivný šelest. Tichý šum nebo jakoby pískání, na horní hranici slyšitelných tónů. Vzhlédl ke znehybněnému dryáčníkovi.
Konrád podivně kroutil ústy. Ten cizí šelest vycházel z nich. Pomalu se však začal mísit ještě s jiným tichým zvukem. Ten připomínal spíše škrábání, tichounké, ale neodbytné.
Marius znejistěl. Pak vytáhl dýku, aby se s Konrádem definitivně vypořádal.
Škrábání zesílilo a donutilo mága podívat se k zemi, odkud znělo nejsilněji. Hrůzou se mu rozšířily oči.
Ze všech škvír podlahy, ze všech koutů sednice k němu spěchaly tmavé tečky, slévající se do tenkých černých pramínků. Marius během mrknutí oka poznal myriády škvorů.
Duchapřítomnost byla jeho silnou stránkou. V mžiku seslal ochranný štít. Když inkantaci dokončil, uvědomil si, že proti přírodní magii mu možná nebude nic platný. Alespoň něco, pomyslel si.
Šelest najednou ustal jako seknutím meče. Marius pohlédl znovu na Konráda, který přestal ševelit hmyzí řečí. Škvoři se zastavili a nehybně čekali asi dvě stopy od mágových nohou.
„Odejdi, nechci ti ublížit,“ opakoval dryáčník.
Marius bleskurychle uvažoval. Pak udělal něco, co jeho protivník nečekal a zároveň se nemohl bránit. Magický štít chránil jen ze strany útočníka, z druhé mohlo proniknout cokoli. Jeho ruka kmitla naučeným pohybem a vržená dýka se zabodla
do Konrádovy hrudi.
Armáda škvorů v tu chvíli zakolísala. Již o dost méně organizovaně se tvorečkové jali vracet do svých podzemních domovů.
Marius se vítězoslavně uchechtl.
„To se ví, že odejdu,“ prohlásil. Přitom začal rozbalovat vrchní pergamen z role svinuté v podpaží.
„Počkej,“ chroptěl Konrád přes pneumotorax v pravé plíci. „Nesesílej to, ještě není úplně vyzkoušené…“
Marius se zamračil: „Lháři! Viděl jsem, jak tě to přeneslo. Mě neobelstíš, mastičkáři.“
Z předchozího čtení svitků si mág dobře zapamatoval podstatu kouzla i pohyby rukou. Potřeboval jen znění poslední vyzkoušené inkantační formule.
„Nedělej to,“ šeptal zesláblý Konrád. Pomalu již rozhýbával prsty na rukou.
Vzduch se opět zachvěl pod zvukem prastarého jazyka. Marius dokončil odříkávání a s lupnutím zmizel.
Pergameny, které předtím držel, však zůstaly ve vzduchu. Čas jako by zpomalil a lejstra se pomaličku a šustivě snášela k zemi.
V ten samý moment Konrád vydechl bolestí a překvapením, když zároveň zmizela dýka z jeho hrudi. Z hluboké rány se vyřinul pramínek zpěněné krve.
Rukou, která ho již trochu poslouchala, ihned zranění přikryl, aby zastavil krvácení. Jako léčitel věděl přesně, jak to udělat.
Asi o jeden úder srdce později k němu zvenčí pronikl zoufalý, bolestný výkřik.
***
„Jen oči, Edgare. Můžeš vyklovat jen oči. Podívej, k čemu vede chamtivost.“
Havran se zatřepetal a poodlétl na blízkou větev. Pokud by se někdo vyznal v havraních výrazech obličeje, řekl by, že se tváří uraženě.
Takhle ho odehnat od tak bohaté hostiny. Ale poslechl, protože měl svého pána rád a věděl, že nikdy neříká věci jen tak.
„Krá krrá krá krrrrá!“ Edgar ještě jednou chtivě pohlédl na mrtvolu v modrém rouchu, kterou jeho pán právě zakopával.
„Ten chlap měl hloupý nápad. To kouzlo v dosavadní podobě přenáší všechno, co k vyvolávači patří. Ta dýka byla jeho. A taky měl smůlu. Zhmotnila se mu v břiše.“
Konrád si otřel zpocené čelo. Hloubit hrob v lesním podrostu nebyla snadná záležitost, zvlášť když nechtěl zbytečně poranit kořeny svých stromových přátel.
„Říkal jsem mu to. Nechtěl to pochopit.“
„Krrrá-krá-krrrá!“
„Nedá se nic dělat. Amulet pohřbíme taky, k ničemu nám není. Ale ten detektor je šikovná věcička. Vím, že je pasivní, tedy že sám není vystopovatelný. To by se nám mohlo někdy hodit.“
„Krrá!“
„Každopádně to vypadá, že válka se téhle vsi na několik let vyhne.“
„Krrrrá!“
„Tak tak. Válka je zlá.“