Vešel jsem do Jižní zdi, připraven na všechno. Tedy alespoň jsem si to myslel. Prošel jsem chodbou až dolů do nálevny. V tuto hodinu tam posedávalo stále několik štamgastů z rodu bretonů, bosmerů či lidí, ale žádného khadžita jsem nespatřil. Musel být s někým smluvený, zatraceně. Obrátil jsem se k odchodu. Když už jsem se chystal otevřít dveře ven, zapředl za mnou hluboký hlas: „Vy jste někoho hledal, je to prravda?“
Otočil jsem se s rukou na hlavici meče. Za mnou stála vysoká žlutosrstá khadžitka oděná do chitinové zbroje. Neznám ještě dobře tuto kočičí rasu, abych mohl odhadnout věk. Poznal jsem ale, že tato samice již není žádné malé kotě. Naštvaně jsem se na ni osopil: „To se ptáte zrovna vy? Před chvílí se mě pokusil jeden khadžit okrást,“ přimhouřil jsem oči, „nebo khadžitka.“
„Ale neokrradl,“ prohlásila a sebevědomě upřela pohled do mých očí. Vyčkávala.
„Jak to můžete vědět?“ zamračil jsem se.
„Řekněme, že prrostě vím. A taky vím, že se to víckrrát nestane. Prrotože ti, kteří jsou v nouzi, si musejí pomáhat, že je to tak?“
Nechápal jsem, kam tím směřuje. Pak jsem si dal dvě a dvě dohromady a došlo mi, kým khadžitka je.
„Pomáhat, je to pravda. Váš člov…“ zarazil jsem se a pak se opravil, „váš kontakt si vybral špatný cíl.“
„Nováček. Ale rrychle se učí,“ vysvětlila omluvně.
„Jsem Habasi Sladké-Rty. A ty jsi Trrevyn. Dlouho ses v Balmoře neukázal.“
„Tvé oči jsou bystré, Habasi,“ nedokázal jsem zakrýt překvapení, že jsem sledován.
„Našich očí je mnoho,“ usmála se tajemně. „Brzy jsme poznali hladké pohyby a nevyužívaný talent, Trevyne. Měl bys zájem o prácičku?“
„Poslouchám,“ přikývl jsem. Zjistil jsem, že se mi vyplatí napřed podrobné informace, než se pro něco rozhodnu nebo něco odmítnu.
„Na Vardenfellu je veliká chudoba, ale také veliká nespravedlnost. Jsou tu lidé bohatí tak, že nemusejí nic dělat a přece žijí v přepychu. A mnozí tvrdě pracují a přitom nemají skoro ani na suchý chléb. Co si o tom myslíš?“
Další ze zkoušek. Šéfka lupičů si zjevně testuje, ke komu chovám sympatie.
„Taky nemám rád nespravedlnost. Zvlášť takovou,“ přiznávám.
„Dobřře,“ zavrněla Habasi. Dala se do vyprávění plného náznaků, kde všude by se dal přerozdělit majetek od bohatých chudým. Přišla řeč třeba na místní alchymistku, nesmírně bohatou a pyšnou zlatou elfku Nalcaryu, pak na místního nabubřelého šlechtice Nerana a mnoho dalších. Inspirace pro zlodějskou prácičku bylo dost.
„Taky bys mohl vyžít svého vzhledu. Kousek odtud na pobřeží je osada Hla Oad, o kterré máme potvrzené inforrmace, že je v něm jedna ze základen těch prrašivých Camonna Tong,“ vysvětluje ještě Habasi. „Nic osobního prroti tobě, samozřejmě. Znám mnoho dobrrých dunmerů, Trevyne,“ připojuje ještě omluvu.
„Vím, o kom mluvíš. Je to špína na slušné pověsti temných elfů.“
„Dobrrá, Trrevyne. Taky jsem se ještě nezmínila o odměnách za to, co nám přineseš. Dostaneš podíl z každé kořisti, kterou přineseš potřebným.“
„O odměnu mi nejde,“ odpovídám pravdivě. Dokážu si sám vydělat nemalé peníze.
Překvapeně zvedla obočí, ale usmála se.
„Pomůžu vám, když to půjde. Nic neslibuji. Uvidím podle situace.“ I když jsou motivy Gildy poměrně ušlechtilé, nemohu si dovolit se zkompromitovat před svým rodem. Rozhodně nebudu krást u Redoranů, to bych si pod sebou podřezával větev. Ale nafoukané Balmorské smetánce bych mohl trochu odlehčit…
Habasi se se mnou loučí a ještě se dozvídám kontakty na podsvětí v Ald´Ruhnu a Viveku. Ukládám si jména co nejhlouběji do paměti, tuším, že se mohou hodit.
Vracím se na místo svého přenocování a uléhám ke spánku.Ten po nočních událostech přichází až asi po hodině. Budím se však chvíli rozbřesku, jak jsem zvyklý. Probírá mne bručení bahnochodce, který právě dorazil na stanoviště z jiného města. Zvláštní, pomyslím si, v některých krajích budí obyvatele bučení dobytka, někde zase kokrhá kohout a na Ranavanu ohlašuje příchod nového dne bahnochodec.
Pousměju se a balím svou přikrývku. Za okamžik již zkouším, jestli je Kaius již u sebe.
Chraptivý hlas za dveřmi odpovídá na mé klepání a já vstupuji dovnitř.
Kaius byl potěšen, že se mi podařilo získat podrobné zprávy od všech kontaktů ve Viveku. Budeme však údajně potřebovat informace přímo od Popelovců. Přes mé námitky, že zabíjejí na potkání, mi špehmistr sdělil, že zdaleka ne všichni jsou takoví. Většina z nich je mírumilovných a někteří dokonce vzdělaní.
Loučím se a zapamatovávám si další úkol. Můj cíl je jistý Zainsubani, popelovský obchodník. Prodává v Ald´Ruhnu kožešiny a dary divočiny a přiváží popelovským kmenům věci, které potřebují. Dostal jsem pro tento účel naditý měšec. Mám si získat důvěru tohoto popelovce, zdvořilost u nich znamená „úplatek“ nebo „dar“. Poté jej mám vyzpovídat a zjistit od něj co nejvíce o jejich zvyklostech a ideálně i o Nerevarinovi.
K večeru jsem se vydal cechovním teleportem do Ald´Ruhnu do hostince „Pod Skarem“, kde se měl Zainsubani nacházet.
Hostinec byl rozlehlý, zejména jeho suterén. Chvíli mi trvalo, než jsem se vyptal, kde Zainsubaniho najdu.
Při procházení hostince mi padlo do oka několik knih na polici. Náhlým osvícením jsem přišel na dárek pro popelovce. Za chvíli jsem se již vracel od místního cyrodiilského knihkupce, ve vaku nachystaných „Pět vzdálených hvězd“, sbírku dunmerské poezie.
Starý dunmer s ošlehanou tváří seděl osamoceně u malého stolku. „Buďte pozdraven, pane,“ oslovil jsem Zainsubaniho. „Jmenuji se Trevyn Varen a jsem dobrodruh. Zajímá mě historie Vardenfellu, zejména jeho původních obyvatel, Velothova lidu. Doslechl jsem se, že pocházíte z Popelišť. Byl byste ochotný si se mnou u sklenky sheinu popovídat?“ Všiml jsem si předtím, co pije, a nesl jsem s sebou tutéž láhev.
Změřil si mě pohledem. Mlčel. Pak se napil a odměřeně pronesl:
„Vítej, Trevyne. Napijeme se spolu. Ale proč tě to tak zajímá?“ Poznal jsem však, že je překvapen, že znám původní jméno národu Popelovců, které již téměř nikdo nepoužíval.
„Přiznám vám pravdu. Nejsem rodilý dunmer a jsem na Vardenfellu přistěhovalcem. Hledám svůj původ a historie místních obyvatel mě fascinuje,“ postavil jsem láhev na stolek.
„Vím, že Popelovci oceňují zdvořilost,“ pokračuji a vytahuji z vaku knihu. „Velmi se mi líbila tato kniha. Přijal byste ji jako dar?“
Zainsubani téměř nezměnil výraz obličeje. Tón jeho hlasu se však změnil, poznal jsem, že ledy byly prolomeny.
„Pět vzdálených hvězd… má oblíbená kniha. Znám ji téměř nazpaměť…“ podíval se na mne zpříma. „Děkuji ti, Trevyne. Víš, co je zdvořilost a já přijímám tvůj dar. Povím ti o našem lidu.“
Večer ubíhal při Zainsubaniho povídání a já se snažil zapamatovat vše co nejlépe.
Svěřil se mi také se svými starostmi. „Mám syna, asi stejně starého jako ty, Trevyne. A taky se vydal na dráhu dobrodruha. Ale už dlouho o něm nemám žádné zprávy. Naposledy se měl vydat do nějakého jeskynního komplexu jižně od městečka Gnisis. Jakže se jen jmenovalo… Me... Mamaea, ano. Až později jsem se dozvěděl, jak zlé je to místo.“ Povzdechl si.
„Mohu se tam vydat a zkusit jej najít. Je možné, že žije.“
„Kdybys to pro mne udělal, byl bych ti nesmírně zavázán.“
Před půlnocí jsem se s ním rozloučil a vydal se přespat do Cechu bojovníků. Hned zrána jsem vyrazil bahnochodcem do Gnisis, vyhledat mladého ztraceného popelovce.
Gnisis je zvláštní malé městečko, posazené v divoké krajině plné vysokých skal a hlubokých roklí. Všiml jsem si budovy Templu i rovných zdí imperiální pevnosti. Většina domů však měla stejný polokulovitý tvar jako obydlí v Ald´Ruhnu.
Místní mi poradili, kde hledat jeskyně Mamaea, ale opět jsem vyslechl varování ohledně bytostí, které tam teď sídlí. Vzal jsem je na vědomí, ale přesto jsem hned vyrazil.
Dopolední slunce hřálo a cesta ubíhala rychle. Když jsem poznal podle popsaných orientačních bodů, že jeskyně je blízko, začal jsem po ní pátrat, ale bylo to obtížné. Krajina tu byla plná kamenitých pahorků porostlých jen řídkým houštím dusivky, a vypadaly téměř stejně.
Až asi po půlhodině jsem dorazil k důležitému orientačnímu bodu - vejcodolu - a podle něj jsem našel cestu.
Vchod do jeskyně ležel na úbočí jednoho z vyšších pahorků a byl zakrytý jednoduchými dveřmi z neotesaných kmínků. Přesvědčil jsem se, že meč mám ostrý a léčivé lektvary po ruce a vstoupil jsem dovnitř.
Jako první mě překvapilo podivné načervenalé šero. Světlo jsem tedy nepotřeboval. Ihned vzápětí mne do nosu prudce vnikl odporný zkažený puch. Nedokázal jsem jej zařadit, ale muselo to být z něčeho zvlášť hnusného. Vytasil jsem meč a pozvedl štít a vykročil jsem širokou klesající chodbou, vyhloubenou do hlíny a kamene.
Brzy jsem zjistil zdroj podivného kalného světla. Podél stěn chodby nebo na kamenech byly tu a tam nepravidelně umístěny svíčky. Byly vyrobené z červeného vosku a stejnou barvou hořel i jejich plamen. Nepůsobilo to zrovna uklidňujícím dojmem.
Zaslechl jsem nějaký slabý zvuk. Zastavil jsem, abych se mohl lépe zaposlouchat. Odněkud z hloubi jeskyně se ozývalo podivné sténání a mumlání. Rozpoznal jsem několik různých hlasů. Jeden z nich jen tak chrčel, téměř jako kdyby umíral. Znělo to, jako když si pro sebe mluví šílenci. Pohladil jsem ochranný amulet a donutil se vydat dát. Nesrozumitelná slova a skřeky zesilovaly, jak jsem se blížil. Nahánělo to větší hrůzu, než kdybych věděl, že na mě čeká rozzuřený medvěd.
Vystoupil jsem zpoza ohybu podzemní chody a spatřil jsem první obyvatele tohoto temného obydlí. Překvapilo mne, že to jsou obyčejní dunmeři, byli ovšem zcela nazí. Dvě ženy posedávaly u malého ohýnku a zápach, který prostupoval celou jeskyní, tady nabral na intenzitě. Další muž stál opodál, zpíval si tupě dokola monotónní nápěv a klátil se jako strom ve větru. Šílenci, ano, pomyslel jsem si. Potom matné světlo ohně dopadlo i na dalšího tvora, který se šinul stíny a já ztuhl. Vypadal jako člověk, ale byl hrůzně znetvořený. Jako nafouklý. Některé jeho údy nabyly až dvojnásobného objemu. Tvor za sebou táhl nohu zvíci statného stromu, pravou paži a rameno měl oteklé tak, že se vzniklý hrb sahal skoro tak vysoko jako jeho hlava. Chrčel a sípal a postupně se blížil ke mně. Hrůzou jsem téměř ztuhl a nedokázal od zrůdy odtrhnout oči. Přiblížila se asi na deset sáhů a najednou poněkud zrychlila a zvuk sípání se zrychlil. Až teď mne spatřil, došlo mi. Couvl jsem trochu do stínu a napřáhl meč. Nafouklý tvor šel dál jako stroj a vztáhl na mne ruce jako kyje. Sekl jsem po nich a meč na nich způsobil hluboké rány. Monstrum zavrávoralo a zastavilo, ale pak se znovu vydalo kupředu. Ze způsobených seknutí, hlubokých na tři palce, nevytékala téměř žádná krev. Bohové, on snad ani necítí, že je raněn, uvažoval jsem. Vyhnul jsem se dalšímu máchnutí jeho pazourů a kontroval jsem dvěma silnými seky na hlavu a hruď. Ohnivá čepel vykonala své dílo a nestvůra padla. Oddechl jsem si.
Hluk boje však probral z letargie naháče sedící u ohně. Běželi teď na mě s klacky a kostěnými kyji. Byli ale jen tři a beze zbroje, a tak boj rychle skončil. I když jsem neutrpěl ani škrábnutí, přesto jsem se otřásl. Pohled na zuřivou šelmu nebyl tak odpudivý jako na tyto trosky, které kdysi byli temnými elfy. Popošel jsem k ohníčku a poznal jsem, co způsobuje ten strašný smrad. V opatlané míse tam ležely podivné kusy masa nezdravé barvy. Ihned jsem si všiml podobnosti barvy se znetvořenými tkáněmi nafouklého člověka. Oni jedí sami sebe… nakažené a hnijící… Okamžitě jsem se pozvracel.
Paradoxně mi to vlilo do žil novou sílu z nenávisti vůči těmto zrůdám. I kdybych tady už našel mladého Zainsubaniho mrtvého, alespoň vyhubím toto hnízdo nákazy a šílenství.
Vydal jsem se hlouběji do podzemí. Narazil jsem na dvě křižovatky, ale chodby vypadaly souměrně vytesané vedle sebe, a tak jsem se orientoval snadno. V jedné místnosti jsem narazil na dalšího tvora, kterého jsem ještě nespatřil, a opět jsem se zhrozil. Vypadal jako člověk, ale neměl tvář. Mezi čelem a ústy zela napříč celým obličejem široká černá prohlubeň. Ač neměl tvor oči, nějkým záhadným způsobem mne vnímal a vyslal mým směrem syčící blesk. Nestihl jsem uhnout a kouzlo mi spálilo nohu. S řevem jsem na něj zaútočil, ale než jsem k němu doběhl, stačil seslat stejné kouzlo ještě jednou, to jsem však naštěstí zachytil štítem. Tenhle tvor přece už nemůže žít, vždyť je to chodící mrtvola, letělo mi hlavou, když jsem po něm sekal a zároveň uhýbal jeho pařátům, o jejichž ostrosti jsem se na vlastní kůži přesvědčil. Nakonec jsem šedou zombii udolal, ale musel jsem vypít dva léčivé lektvary, aby se mi alespoň trochu zacelila noha a rozdrásaná ruka, protože štít nápor kouzla a pařátů nevydržel.
Přemítal jsem, co to může být za místo. Co způsobí, že se lidé přidají k podobným odporným stvůrám? Navíc zjevně dobrovolně – uvázaní přece nebyli, ani zamčení za mřížemi.
Najednou mi to došlo. V hlavě jsem náhle porozuměl mumlání těch šílenců a vybavil si stejný tupý, rozšířený pohled očí Spáče, kterého jsem potkal u Viveku. Jsou to přisluhovači Šestého rodu!
Nenávist k těmto tvorům mi opět vlila do žil odvahu a pokračoval jsem v prozkoumávání podzemí. To jsem ještě nevěděl, s čím se setkám.
Zanedlouho jsem totiž vstoupil do širšího sálu, více osvětleném svíčkami a ohni než zbytek jeskyně. Byl tam i jakýsi kamenný blok, nejspíše oltář. Kolem bylo několik sošek z rudé pálené hlíny. Měly kuželkovitý tvar s hlavou podobnou lidské. Oči sošky však byly nenávistně sešikmené a vyzařovaly čiré zlo.
Vrhla se na mě další skupinka nahých šílenců, kteří mne zaslechli přicházet a o chvíli později se již váleli na zemi v krvi. Najednou jsem však opět uslyšel zasyčení blesku a než jsem se otočil, do zad mne udeřila palčivá bolest. Přikrčil jsem se a téměř naslepo jsem se vrhl vstříc dalšímu protivníkovi. Měl jsem za to že se opět jedná o mrtvolu bez tváře, ovšem to, co jsem spatřil, bylo ještě hroznější.
jeskyně Mamaea
Tvor, který právě sesílal další kouzlo, byl o hlavu vyšší než největší člověk, kterého jsem potkal. Stál na dvou nohách a měl dvě horní končetiny, tím ale jeho podobnost s lidmi či elfy končila. Břicho měl tlusté a nafouklé, zdobená róba, do které byl oblečen, pod ním téměř praskala. Z toho, co snad byly kdysi ruce, se staly hubené pahýly kostí a trčely z odraných rukávů oděvu. Nejodpudivější však byla hlava tohoto tvora. Byla nestvůrně velká a rosolovitě rozteklá. Tam, kde měla být ústa a nos, viselo několik chapadel dlouhých dobré tři stopy. Tvor vydával podivné zvuky, neustále chapadly švihal kolem. Vyhnul jsem se nějakému ohnivému kouzlu, které na mě seslal a již jsem byl u něj. Začal jsem jej rubat svým kouzelným stříbrným mečem, ale masa jeho těla odolávala mnoha úderům. Nebránil se, ale místo toho sesílal kouzla a švihal mne chapadly. Dvě se mi podařilo useknout. Avšak ve chvíli, kdy už jsem byl pokryt vlastní krví a cítil jsem, jak mi jedno jeho jedové zaklínadlo rozežírá brnění a pod ním i břicho, poznal jsem, že musím utéct nebo nepřežiju. Naštěstí trvá vyslovit kouzelnou formuli Božího Zásahu jen okamžik, a tak jsem se o několik mrknutí později ocitl před kaplí Devítky v Gnisis.
Zhroutil jsem se na zem a cítil jsem, jak mi kouzelný jed pomalu a jistě odebírá život. Vyhltal jsem rychle zbylé tři léčivé dryáky, abych mohl alespoň jakž takž jít. Všimlo si mne několik místních obyvatel, ale protože podobnou scénku asi neviděli poprvé, nebylo z toho žádné zvláštní pozdvižení. Jen jeden dunmer se přišel zeptat, jestli nepotřebuji pomoc. Velmi mne to překvapilo.
„V tomhle drsném kraji si musíme pomáhat všichni,“ promluvil srdečně. „Příště možná budu potřebovat pomocnou ruku já a ty budeš jediný nablízku, kdo mi ji bude moct podat.“ Musel jsem mu dát za pravdu.
Bylo nezbytné, abych se dál trochu dohromady. Šel jsem se omýt k řece a ošetřit nejhorší rány. Pak jsem odpočíval a postupně na sebe sesílal léčení, až jsem byl zase fit. To už se slunce pomalu sklánělo k západu.
Vynadal jsem si. Ty se tady válíš, a zatím chudák Zainsubani někde umírá v temných kobkách plných nákazy. Rozhodl jsem se, že na ono místo musím znovu ještě dnes. Kdoví, jestli by zítra těm monstrům přišly třeba posily ?
Na místním malém trhu jsem prodal kováři svou zničenou kostěnou zbroj a za všechny své peníze koupil novou. Naštěstí vzal tu poškozenou na protiúčet, takže mi ještě zbylo něco peněz na další nutné vybavení. Především jsem si vybral štít, tentokrát železný, ale menší, aby mne při boji příliš nezatěžoval. Nutností byla i zásoba silných léčivých dryáků, abych obstál proti tomu odpornému chapadlovému netvorovi.
Když slunce zapadlo, již jsem opět stál před ústím do jeskyní. Pevně jsem sevřel meč a vyrazil do hlubiny. Podzemí bylo o něco tišší, zdálo se, že kultistům Šestého rodu nepřišly žádné posily. Zpomalil jsem, když jsem se blížil do centrální místnosti, kde jsem předtím bojoval s chapadlovou nestvůrou a opatrně jsem vyhlédl z chodby.
Stála tam. Téměř se nehýbala. Pozoroval jsem, jestli se stačila zotavit ze souboje. Šrámy od meče na nafouklém trupu byly z velké části zacelené, ovšem dvě chapadla z devíti stále chyběla. Alespoň něco, pomyslel jsem si. Hluboký nádech, pomalý výdech. Sevřel jsem prsty na rukojeti meče a vyběhl z šera.
S řevem a napřaženou zbraní jsem se přiřítil ke tvorovi. Byl otočen bokem, a než se ke mně obrátil, už jsem jej začal jej zasypávat údery. Soustředil jsem se na hlavu a chapadla. Kovový štít vykryl dvě kouzla. Další dvě mne ošklivě spálily ohněm a elektřinou. Po chvíli tvor ochabl a s odporným zaryčením padl. Místo hlavy měl jen krvavou kaši.
Hnus, triumf a zadostiučinění ze mne unikly v neartikulovaném výkřiku. Nějakou chvíli jsem vydechoval. Takhle drsného protivníka jsem ještě nepotkal. Po vypití léčivého lektvaru jsem se chystal prozkoumat paralelní chodbu, která vedla z druhé křižovatky. Najednou jsem však uslyšel známé zasyčení blesku a instinktivně jsem se přikrčil. Kouzlo prosvištělo neškodně kolem. Ze směru, kterým jsem přišel, na mne útočila šedá zombie bez tváře. Již jsem věděl, jak na ni, a souboj netrval dlouho.
Když bylo po boji, zazněl mi v uších slabý zvuk. Okamžitě jsem opět zbystřil. Zvuk se ozval znovu a tentokrát jsem poznal, že někdo v podzemí křičí. Neznělo to jako od nějakého šílence. Vydal jsem se tím směrem a po chvíli jsem shledal, že volání se zývá z hodeb, které jsem dosud neprozkoumal.
Přišel jsem blíž a zjistil, že chodbu zde přehrazuje stěna z dřevěných klád a fošen. Mezery mezi nimi byly dost široké, aby se dalo bez obtíží podívat, co je za bariérou. Na zemi leželo několik lidí nebo elfů, jeden z nich seděl a opíral se o stěnu.
„Pomoooc,“ ozvalo se znovu vyčerpaným, chraplavým hlasem.
„Kdo je tam?“ zavolal jsem.
„Dunmerský vězeň. Prosím pomozte. Slyšel jsem hluk boje… můžete mne pustit ven?“
„Osvobodím vás. Vydržte chvíli.“
Hlas za dřevěnou mříží jen úlevně vydechl.
V ohrazení jsem brzy našel vchod. Byl zamčený jednoduchou západkou, která po dvou ranách meče povolila. Sedící postava vstala, ostatní se nepohnuli. Odhadl jsem, jak to s nimi asi je, ale raději jsem se zeptal.
„Jsi sám? Není naživu ještě někdo?“
Přišoural se ke mně. Musel být vyhladovělý a strašně zesláblý.
„Ne. Jsem sám. Máte něco k pití?“
Za chvíli jsem mu podával měch s vodou. Dunmer jej hltavě vypil skoro celý.
„Můžeš jít? Rád bych se z tohoto odpudivého místa co nejdříve vzdálil.“
Kývl na mě a vydali jsme se vzhůru ke vchodu.
Když jsme se dostali na povrch, muž mi poděkoval. Konečně jsem si jej mohl pořádně prohlédnout. Pod zoufalým nánosem špíny a popela měl mladou tvář a sledoval mě bystrýma očima.
„Jak se jmenuješ, bojovníku? Rád bych ti poděkoval za své zachránění.“
„Jsem Trevyn. A rádo se stalo. Tohle hnízdo zla už snad nikomu neublíží. Ty budeš asi Hannat Zainsubani, že ano?“ troufl jsem si odhadnout.
Pozvedl překvapeně obočí.
„Poslal mě sem tvůj otec. To díky němu jsem tady. Určitě se rád dozví, že jsi živ a zdráv.“
„Ach… Děkuji ti.“ Odmlčel se na chvilku. „Mohl bys prosím vyřídit mému otci vzkaz? Musím teď za svými přáteli. Uděláš pro mě ještě tuto laskavost?“
Přikývl jsem. Stejně mám Ald´Ruhn po cestě.
„Řekni mu, že ´znovu dýši pod ranním slunkem´. On už bude vědět.“
Když jsem se ještě přesvědčil, že není nakažený ani nijak zraněný, nechal jsem mu malou zásobu jídla a vydal jsem se svou cestou. Teď už zbývalo jen předat informace Kaiusovi.