Přemýšlím o radě kapitána Graviuse a rozhoduji se, že vybavit se bude nejdůležitější. Doručení balíčku Kosadesovi chvíli počká. Chci to tu nejprve aspoň trochu lépe poznat.
Trpké pobřeží
Rozhlédnu se po návsi. Těch několik málo lidí, kteří se tu zrovna vyskytují, si mne hned všimlo: mladá dunmerka nesoucí velký koš, vysoká vznešená elfka, stojící před dveřmi svého domku a světlovlasý lesní elf, který něco hledá na zemi.
U mořského břehu stojí zády ke mně postava ve volně splývajícím plášti s kápí, pod lemem šatů vidím chlupaté packy a zvolna se vlnící ocas, sahající až na zem. Khadžit, jeden z kočičího lidu z jižních zemí. U přístavu vartuje ještě jeden strážce v lesklé zbroji, cyrodiilec, ale ten mi velkou pozornost nevěnuje. Vida, i Ranavanskou provincii obývají zjevně všechny rasy Tamrielské říše.
Další stráž vidím u mostku na severovýchod. Hlídá jich tu opravdu dost, pomyslím si.
Zamířím k Arillovu obchodu. Cestou pokývnu na pozdrav dunmerské slečně. Ta sice téměř nezmění výraz, ale vykročí ke mně.
„Zdravím, cizozemče. Nový v Seyda Neen, že?“ ptá se odměřeně, zatímco pokládá na zem koš s prádlem.
„Zdravím vás. Určitě je to na mně vidět,“ zhodnotím situaci. Tak cizozemec... to nezní moc hezky. Starý Socucius měl dobrý odhad.
„To máš pravdu, čiší to z tebe na dálku. Stejně tak jako bys nosil velkou ceduli ´Nový ve městě´,“ pousměje se. Oči má však stále chladné.
Nevím, co říci, ona zatím pokračuje: „Jistě máš plno otázek. Klidně se ptej, mám čas. Mimochodem, jmenuji se Indrela.“
Je docela pěkná, pomyslím si, ale na můj vkus moc hubená.
„Trevyn, těší mne. Dá se tady někde sehnat jídlo?“ vypadne ze mne, na co teď myslím nejvíc.
„Jistě, támhle v Arillově obchodě. Nebo si můžeš něco ulovit. Tady na Trpkém pobřeží žije plno bahenních krabů a ti mají moc chutné maso.“
„S lovem zatím nemám moc zkušenosti...“ přiznávám.
Dunmerka se rozesmála. „Tihle krabi jsou velcí a pomalí. Ty vlastně ani nelovíš, ale spíš se do nich dobýváš, mají dost tvrdý krunýř. Jo to takový ohař nix nebo kaguti, ti jsou rychlí a dokážou ukousnout ruku nebo nohu. Na ty si dej pozor,“ varuje mne Indrela.
„A nevěděla byste o nějaké práci?“
„A co umíš?“
„Já... asi nejspíš práci pro dobrodruha.“ Zvykám si na svou novou identitu.
„Aha, tak to by neměl být problém. Trpké pobřeží je plné pašeráků; psanců, kteří obchodují s věcmi, které jsou oficiálně zakázané. Drogy, staré trpasličí artefakty... je toho hodně. Ale pozor na ně - zabíjejí každého, koho spatří blízko svých překladišť. Vědí, že kdyby je někdo udal, stráže by na ně přišly v přesile a neunikli by smrti. Na druhou stranu, zákon říká, že můžeš v sebeobraně zabít toho, kdo na tebe zaútočí jako první. Může to pak hodit pěkné peníze, když prodáš vybavení těch vyvrhelů.“
„Díky,“ odpovídám. Dokážu se prát, to ano, ale nikdy jsem svou kudlou nikoho nezabil. Zkusím se poptat po práci ještě jinde. Anebo si budu muset zvyknout. Je to drsný kraj.
Asi na mě bylo vidět, že jsem dostal odpověď, která se mi moc nelíbí. Vrátil se jí odměřený výraz.
„Budu muset jít. Přeji ti štěstí, cizozemče. A dám ti ještě radu. Kup si trochu dobré vůle obyvatel. Ztrať pár zlaťáků, udělej si přátele. Lidé se trochu otevřou, když rozhodíš trochu císařova zlata kolem sebe.“
„Budu si to pamatovat.“
„Bohové s tebou,“ loučí se a odchází.
Otáčím se a mířím k dvoupatrovému hrázděnému domu, kde má být Arillova nálevna. Malý lesní elf sice neustále něco hledá na ušlapané hlíně návsi, zároveň mne však po očku sleduje. Zamířím k němu. „Buďte pozdraven, pane.“
„Á, nejste vy ten, kterého přivezla ta loď? Doufám, že s vámi cyrodiilci dobře zacházeli, ať už jste provedl cokoli,“ spustí. Jeho řeč je rychlá a oči bystré.
„No, mohlo být hůř.“
„Já je nemám rád. Jsem tady na Ranavanu již tři roky a neustále mají s něčím problém.“
„Vy jste taky ...,“ přemýšlím, jak to říci, „přistěhovalec?“
„Vypadám snad jako domorodec? Jsem přece bosmer. Říkají mi Fargoth, mimochodem. Vím, na co se ptáš. Ano, přijel jsem před lety podobnou lodí. Byl jsem...,“ pak se odmlčí, „...neprávem odsouzen. A pak mě deportovali sem. Ale není to tu tak špatné. Třeba můj přítel Arille si tady zařídil slušné živobytí.“
„Zrovna za ním mířím.“
„U něj si určitě vybereš. Má všechno. Zbraně, zbroje, lektvary, kouzla, jídlo,... jen kouzelné artefakty nemá. Zatraceně... můj vzácný prsten. Přísahal bych, že ho vzali ti cyrodiilští strážní! Sper je Shegorath!“
Něco se ve mně hne. Najednou něco říkám a nemůžu to zastavit:
„Prsten? Ty hledáš prsten? Nějaký jsem našel přede dveřmi strážnice,“ slyším se říkat a moje ruka sahá do kapsy. Podávám kroužek Fargothovi.
Sakra, co jsem to za lidumila? Za co si koupím jídlo? uvědomím si, ale už je pozdě. Zůstávám ale překvapeně koukat, lesní elf zírá na prsten a pak ještě víc na mě.
„Tys ho našel? ... Tys ho našel! To je on! Díky!“
„Není zač...“
„Počkej, nějak ti musím oplatit... ano! Už vím! Zařídím ti u Arilla lepší ceny. Řekni mu, že tě posílám. A že jsi dobrý přítel.“
Tak nakonec se mi dobráctví přece vyplatí, utěšuji se.
Vcházím do budovy. Ocitám se v části, která je zjevně obchodem. Za dřevěným pultem stojí muž. Podle zlatavé pleti a vysoké postavy poznávám, že patří k rase vznešených elfů. Již druhý tohoto druhu v tak malé vesnici. Ranavan je vskutku plný přistěhovalců.
V zadní části místnosti vidím schody vedoucí nahoru. Slyším odtud halas a zvuk loutny. Tam bude tedy krčma.
Oslovuji napřed elfa: „Sháním Arilla. Prý si u něj mohu něco koupit.“
„To jsem já. Vítej v mém obchodě. Koupit si můžeš plno věcí a nejen za peníze, provozuji i výměnný obchod.“
Vyřizuji pozdrav od bosmera Fargotha.
„Hmmm... Fargoth málokoho označí za dobrého přítele, ale pokud je to tak, jsi i mým přítelem.“ Arille se usměje a cítím, že nepředstíraně.
Nejprve se chci zbavit té zbytečné veteše, tedy, ehm, stříbrného nádobí. Umím být poměrně přesvědčivý a tak mne džbánek a příbor obohatily o čtyřicet peněz, láhev likéru o dalších dvacet. To je o dost lepší...
Prohlížím elfův sortiment poměrně dlouho. Vybírám a přepočítávám, co si mohu za stošedesát zlatých pořídit. Zbraně
i zbroje jsou vlastně poměrně levné. Za kus pečeného masa si Arille účtuje zlaťák a nejlevnější zbroj stojí peněz jen třicet. Nakonec kupuji postarší široký meč, akorát tak dlouhý, aby se mně nezkušenému dobře ovládal, lehkou zbroj z chitinu (vypadá pevnější než nejlevnější kožená), tvrdé kožené boty a otlučenou železnou přilbu. Platím sto padesát a elf ještě přihodí obnošený kožený opasek, abych měl meč kde nosit.
Všimnu si přitom, že obchod nabízí i nějaké sušené byliny a houby. „To jsou přísady, ze kterých se dělají lektvary. Dá se říct, že skoro každá houba nebo bylina na Ranavanu je alchymistům k něčemu užitečná. Jeden kus nestojí mnoho, ale když jich přineseš víc, může to hodit pěknou kupu peněz,“ odpovídá Arille na mou zvědavost. „Vykoupím všechny rostliny, které mi přineseš.“
To by mohly být rychle vydělané peníze a to teď rozhodně potřebuji. Vyrazím určitě něco nasbírat. Napřed ale ještě mířím nahoru po schodech. Když už jsem tady, vyzpovídám i tu Elone, o které mluvil kapitán.
Nově obléknutá zbroj mi moc dobře nesedí, neumím si ji dobře připevnit a tak jdu trochu nejistě. Navíc meč za pasem se nekontrolovaně kinklá, než vyjdu těch dvacet schodů, mnohokrát o ně čepel břinkne.
Nálevnou se line zvuk loutny dunmerského barda. Osazenstvo sedí u stolů a popíjí: další temný elf v drahých šatech, pak vznešená elfka a statný seveřan. Ten poslední sedí nejblíž a otáčí se ke mně s úšklebkem. Jsem na tohle zvyklý, jako
s nuzákem se mnou často zacházeli s despektem. Odvracím pohled a seveřana míjím, chci se porozhlédnout po lokále.
„Nejsi zvyklý nosit meč, cizozemče?“, zahlaholí však za mnou. Otáčím se k němu. Směje se. Poznám však ten typ smíchu, rozhodně není zlomyslný.
„Máte bystrý zrak, pane,“ odpovídám mu.
„Říkej mi Hriskar. A buď si jistý, že moje oči už jsou trochu unavené po pěti pintách sheinu. Hahaha. Posaď se sem.“
„Potřeboval bys pořádný trénink,“ pokračuje, když si sedám k jeho stolu.
„Díky Hriskare. Jsem Trevyn. Rád bych se zlepšil, ale mám jen málo peněz.“
„Škoda...,“ zamumlá zklamaně a pořádně si přihne z hliněného korbelu. Pak mu však zasvítí oči, tlumí hlas a pokračuje: „Víš co, možná jsi přesně ten, kdo by se mi hodil. Udělej pro mne něco a já tě naučím bojovat s mečem. A ještě ti dám nějaké peníze navrch.“
„To nezní špatně. Záleží na tom, o co jde.“
„Tak poslouchej,“ teď už šeptá. „Hrajeme tady často v kostky. Včera večer mne Fargoth obehrál o hezkou sumu peněz. Mám za to, že podváděl. Bosmerům jsem nikdy nevěřil. Dostal ze mě asi tři sta zlatých. Kdyby se ti nějak podařilo odhalit, kam si ty peníze schoval, dám ti z nich část a ještě tě naučím bojovat, jak jsme slíbil. Co říkáš?“
Nabídka je lákavá, ale... „Jak mám vědět, kde hledat? Co když je má zašité v slamníku? To se mám vloupat do jeho domu? Ne, díky, teď mne propustili z vězení,“ chci ukončit hovor.
„Počkej, počkej, vsadím se, že má skrýš někde mimo dům. Schází se totiž s jednou elfkou, často si ji zve k sobě domů a takovou částku by před ní neutajil. Jak ho totiž znám, je trochu držgrešle a nebude chtít, aby jeho milenka věděla, že přišel k takovým penězům.“
„No, nevím,“ váhám. „Vlastně, pokud jde o to potajmu ho sledovat, to bych asi zvládl...,“ přemýšlím nahlas. Navíc uvažuji, jestli zradit nově nabytého známého.
„To je přesně vono, Trevyne. Zkus to. Můžeme na tom oba jen vydělat!“
„Dobrá. zkusím to,“ kývnu na seveřanovu nabídku. Ten na mě mrkne a dál se věnuje svému pití.
Rozhlížím se po krčmě a hledám Elonu. To není moc typické jméno pro zlatou elfku, přemýšlím. Už se k ní chystám zamířit, když se zpoza baru zvedne ramenatá rudoška v kožené kazajce. Její pleť má červenohnědou barvu, na hlavě má krátké rozcuchané tmavě hnědé vlasy. Je to jasné. Pokládá na pult těžký demižon s vínem a snaží se ho otevřít.
„Bohové s vámi,“ zdravím ji, „nejste Elone?“
„To jsem. Kdo se ptá?“ odsekne a měří si mě černýma očima.
„Trevyn Varen. Dnes mne přivezla císařská loď. Kapitán Gravius říkal-“
„Jo další vyhnanec?“ skáče mi do řeči. „Vítej v Seyda Neen, blátivé díře,“ šklebí se a nalévá víno do dvou pohárků. Jeden mi podává. „Tady máš. Dej si. Pravá chuť Vardenfellu.“ Sama si bere druhý. Zase další, kdo mi hned tyká. Místní zvyklost?
Bez váhání jej popadnu a ochutnávám. Je to trochu sladké, trochu kyselé a hodně zemité. A zatraceně silné. „Co to pijem?“
„To je sujamma, poutníku. Místní víno. Podle mě to nejlepší, co tady můžeš pít. Na Cyrodiilskou brandy nebo flin nemá jen tak někdo, lahev stojí sto zlatých. A o mazte a sheinu se radši nebudu vyjadřovat, místní tomu sice říkají pivo, ale...“ Ťukne si se mnou a napije se. „Ale za dvacet peněz pořídíš celý galon tohohle.“ Rudoška mluví přímo, nechodí kolem horké kaše, to se mi líbí.
„Díky. Myslím, že se mi na Ranavanu bude líbit,“ usmívám se. Kdy jsem naposledy pil víno? Ani nevím.
„Takže ty jsi z Hammerfellu?“
„Narodila jsem se tam, ale dlouho jsem žila v Cyrodiilu a pak ve Skyrimu. A teď jsem tady. A ty?“
„Narozen nevím kde, ale celý život znám jen Cyrodiil.“ Polknu. „Potřeboval bych se zeptat na cestu do Balmory. Prý to tu znáš?“
„Znám. A poradím. Ale nejlepší to bude s mapou.“
Vytáhne svitek, na kterém je zakreslen obrys ostrova Vardenfell s jeho členitým pobřežím. „Cesta trvá asi půl dne klidnou chůzí. Za vsí se dáš doprava...“ Vysvětluje a já se všechno snažím zapamatovat. Za chvilku vím vše důležité. Elone mi ještě zvýrazní na mapě další sídla na západní části ostrova: města Vivec, Ald-ruhn, Suran a vesnice Gnisis a Pelagiad. To se může hodit.
Rudoška byla velmi vstřícná. Poradila mi, aniž jsem se ptal, ještě plno dalších věcí o obyvatelích Ranavanu. Lidé jsou prý vstřícní, ale ostražití. Nebojí se nově příchozích, mají však přirozený odstup. Ten může po čase zmizet, záleží jen na mých skutcích.
Zaujala mne zvláště toto: „Přestože všechny rasy vedle sebe žijí několik staletí v míru, část dunmerů se stále cítí povýšená, nadřazená nad ostatními. Počítej s tím. Proto také stále vzkvétá otroctví. Kdysi byli otroci jako přirozená součást zdejší kultury, ale nyní je otroctví nezákonné napříč celou říší Tamriel. Na Ranavanu je částečně povolené, protože zde císař sice vládne, ale fakticky mají moc v rukou místní šlechtické rody a některé z nich stále lpí na starých zvycích. Nezastaví se časo před ničím, dokonce i pár rudochů skončili jako otroci, děs! Ale nejčastěji potkáš zvířecí rasy - khadžity a argoniany.“
„Nechtěl bych být v jejich kůži,“ otřásl jsem se.
„To jistě. Naštěstí je plno lidí proti tomu. Málokdy ale zmůžou víc, než osvobození jednotlivých otroků. Tady na Ranavanu mají totiž rody velký vliv. Postavit se proti jejich politice je nebezpečné. A pašování otroků a černý trh s nimi je obrovský byznys, mám za to, že nejméně jeden z pěti velkých rodů z tohoto obchodu má značné zisky.“
Dále mi Elone poradila o kouzlech: „Nauč se kouzla, jestli je neumíš. Co, ty si myslíš, že ti to nepůjde? Neboj, tady na Ranavanu může alespoň v malé míře kouzlit téměř každý. Vždy proneseš jen několik slov a rukama uděláš vhodné gesto, je to jen otázka trpělivosti a cviku. Nejjednodušší je koupit si kouzelný svitek, ten jen přečteš a je to. Ale leze to do peněz. Lepší je si najít učitele a naučit se nějaké základní zaklínadla: rozhodně léčivé kouzlo, ale hodí se i nějaké teleportační kouzlo - ty nevíš co to je? Přemísťovací, odnese tě na určené místo, se vším, co máš na sobě. Tohle tě můžou naučit třeba v Templu, nebo u Císařského kultu. A pokud budeš chtít v magii bádat víc, tak se přidej k Cechu mágů, ti umí plno různých kouzel, útočná, ochranná, ošálení, proměny...“
Po asi hodině mám plnou hlavu informací a o jednu známou více. Loučím se s rudoškou Elonou a ještě se zastavuji dole v obchodě, kde podle její rady kupuji křesadlo, lucernu a ještě dva čisté pergameny a uhel. Pak vyrážím na průzkum okolí. Fargotha si nechám na později a porozhlédnu se po těch kouzelných rostlinách, které zmiňoval Arille. Kdyby na mě vystartovalo nějaké divoké zvíře, tak než se budu umět bránit mečem, spolehnu se na své rychlé nohy. Ty mne zatím vždycky zachránily z každé šlamastyky a ani zbroj, kterou teď nosím, mne příliš nezatěžuje. Inu, zrozenci pod znamením Hřebce mají k běhu vlohy...
Procházím po mostku hlouběji do mokřadů. Tady u rozcestníku, o kterém mluvila Elone, začíná cesta do Balmory a Pelagiadu, nejbližších osídlených míst. V tuto chvíli se ale rozhlížím, kde bych nasbíral nějaké houby a rostliny a vydělal si před cestou ještě nějakou zlatku. O pár stop dál vidím u paty stromu fialové klobouky. Najednou však zaslechnu divný zvuk, takové zahučení, skoro zavytí. Otočím se a překvapením mi poklesne čelist.
Na vrcholu malého návrší nad vsí, u malé dřevěné plošiny stojí - obrovský hmyz. Nebo korýš. Nevím, co to je, ale je to vysoké jako dvoupodlažní dům. Z návsi jsem jej neviděl, protože byl ukryt za strážnicí. Neuvěřitelně vysokých šest nohou stojí v bahně mělkého zálivu a podpírá tělo chráněné krunýřem, které je velké asi jako menší loď. Dřevěná plošina je vystavěna tak, aby byla v úrovni těla ohromného tvora. Na plošině stojí temná elfka, která na mne zamává. Jdu blíž.
„Vítej v přístavní vesnici Seyda Neen, cizozemče. Jsem Darvama Hleran a zajišťuji dopravu bahnochodcem.“
„Trevyn Varen. Tohle... je neuvěřitelný tvor,“ zmohu se na odpověď.
Darvama se rozpovídá a já naslouchám. Bahnochodci jsou obrovský hmyz. Přenášejí pasažéry či náklad mezi obydlenými místy na Vardenfellu. Ve hřbetě je do skořápky vydlabán prostor pro cestující a kočí ovládá tvora přímo manipulováním obnaženými tkáněmi.
Do krunýře v jeho hřbetu je vyhloubena prohlubeň o šířce asi dvě stopy. Fascinovaně hledím na holé orgány tohoto úžasného zvířete.
Ještě se dozvídám, že do Balmory stojí cesta patnáct zlaťáků.
„Děkuji, Darvamo. Určitě tvoji nabídku využiju, ale ne teď.“ Scházím z vyvýšeniny a jdu na houby, tedy, vydělat si nějaké peníze. Třeba mi taky někdo řekne, jaká houba je na co a budu si moct vařit dryáky sám, přemýšlím.
V blízkosti obrovských kmenů toho rostlo dost. Našel jsem dva tucty klobouků jedné fialové houby a deset jedné skvrnité, ne moc pěkně vonící. K tomu čtyři krásné modrobílé květy neznámé rostliny, která roste jen v těch hlubších částech mokřadu, takže když jsem se se vším vrátil udělat výměnný obchod, nevypadal jsem příliš vábně.
„... takže to máme deset ... a tyhle jsou drahé, za ty ti dám po devíti zlatých. Celkem bych ti mohl dát zboží za šedesát jedna zlatých, nebo si vezmeš peníze?“
Vybírám pevný štít z tvrzené kůže a ještě mi elf vysázel na dřevo dvacet šest zlatých. Skvělé. Teď jsem aspoň trochu vybaven. Vlastně proti tomu, co jsem měl předtím, jsem úplný boháč.
Vycházím ze dveří obchodu a do očí mne bodají nízké paprsky zapadajícího slunce. Ksakru, říkám si, taky musím vymyslet, kde složím hlavu. Na nebi je pár červánků, ale jinak je vymeteno, v noci by tedy nemělo pršet. Obcházím dřevěné rybářské chatrče na západní straně vesnice a mířím k majáku. Stráže se zrovna netváří, že by mi dovolily lehnout si
v blízkosti domů. Za majákem vybíhá do moře skalnatý mys, uprostřed kterého se tyčí jeden ze stromových velikánů. Tam bych mohl najít místečko, kde rozložím svou přikrývku.
Když obcházím vysokou kamennou stavbu, všímám si pootevřených dveří. Jdu to prozkoumat.
Uvnitř majáku se rozkládá široká místnost osvětlená dvěma velkými lucernami. Po obvodu zdi spirálovitě stoupá úzké dřevěné schodiště. V rohu na jednoduchém lůžku sedí temná elfka a listuje si v nějaké knize. Na blízkém stolku má prázdný talíř se lžící, určitě na něm byla před chvílí večeře.
„Bohové s vámi,“ zdravím ji.
„Jdeš na maják, cizozemče? Po schodech nahoru.“ Zjevně to je správce majáku, dál mi nevěnuje pozornost.
Zdolal jsem schody a otevřel horní dveře. Venku vstupuji na další, nyní kamenné stupně, které vedou jen krátký úsek a už se nacházím pod velikým vyvýšeným ohništěm. Výhled na moře je překrásný, slunce právě zapadlo. I pevnina je malebná v tuto denní hodinu. A hlavně mám Seyda Neen jako na dlani. Odtud se bude pozorovat Fargoth obzvlášť dobře. Pokud se objeví.
Zatím vidím jen dvojici hlídkujících strážných. Ti teď zažehli pochodně a v domcích se začínají rozsvěcet okna. Sedám si a opírám se zády o vyhřátý podstavec ohniště. Je to příjemné a navíc takto nejsem zdola vidět. Vytahuji z batohu koupené maso a ukradený chléb a dávám si po dlouhých měsících pořádnou večeři.
Asi po půl hodině zbystřím, protože se ve vesnici objevuje silueta další osoby. Zjišťuji však, že je to jen dunmerka Indrela a brzo vchází do domu. Za další hodinu se však skutečně objevuje Fargoth. Poznávám jeho malou postavu. Plíží se podél zdi svého domku a pak zahýbá podél Arillovy nálevny k rybářským chatrčím na břehu moře. Ale co to... najednou mi zmizel z očí. Ostřím zrak a snažím se rozkoukat v houstnoucí tmě. Najednou spatřím pohyb. V mělkém jezírku za rybářskou chatrčí. Jestli si dobře vybavuji jak jsem místo viděl za světla, bylo plné bahna a žabince. A už Fargotha vidím zřetelně. Teď vystupuje z jezírka - ne, on kráčel po hladině! Zatracená Ranavanská kouzla. Ale každopádně půjdu jezírko prozkoumat. Sestoupil jsem z majáku a udělal si lůžko na skrytém místě za balvanem pod majákem. Plánuji prospat se jen trochu a před úsvitem se podívat na to místo, kam se Fargoth plížil za tmy.
Jako vždy spím lehce. Daří se mi vzbudit, když obloha teprve začíná blednout.
K bahnitému rybníčku je to sotva sto kroků. Z jeho břehu pak vidím, kde má malý bosmer rafinovanou skrýš. Uprostřed řasami zarostlé smrduté louže o průměru asi patnáct stop vyčuhuje silný trouchnivý pařez. V jeho kůře zeje několik širokých otvorů. Po bližším prozkoumání skutečně v jednom nahmatávám kovové mince. A je jich hodně. Nabírám je a počítám. Když jsem dospěl k dvěstě padesáti, říkám si, že svého nového přítele nemůžu zcela zradit. V pařezu pohmatem odhaduji ještě nejméně tři tucty zlaťáků. Rozhoduji se, že je mému prohnanému příteli ponechám. Zkusíme, co na to řekne seveřan Hriskar. Vytahuji z vaku pergamen a kousek z něj trhám. Píšu na něj uhlem vzkaz a ukládám ho dovnitř pařezu. „Jednou ti to vrátím.“ Snad ho to trochu uklidní, říkám si.
Jdu si ještě zdřímnout. Když je slunce už vysoko, jdu vyhledat seveřana. Zevluje před Arillovým domem a vypadá to, že ještě nestačil vystřízlivět.
„Zdravím, mám pro tebe dobrou zprávu,“ oslovuji ho.
Jeho široká tvář se rozjasňuje: „Víš, kam to schoval?“
„Mám to dokonce s sebou. Pojď někam stranou.“
Popošli jsme za roh. Přesypávám mu zlaté mince.
„...sto devadesát, dvěstě. Skvěle! To stačí! Zbytek si nech za ochotu, jak jsem slíbil! A jdeme trénovat!“
„V tomhle stavu?“ ptám se pochybovačně.
„Neměj péči.“
Opodál na kamenitém břehu Vnitřního moře se tedy uskutečnila moje první lekce boje s mečem. Naučil jsem se meč držet pevně, sekat rovně dolů nebo šikmo po co nejkratší dráze a s co největší prudkostí, krýt se zároveň s krokem zpět a útočit s krokem vpřed.
„Tak , pojď si to vyzkoušet třeba na támhletom bahenním krabovi,“ ukáže nalevo, kde z jednoho z nesčetných bahnitých jezírek pomalu vylézá obrněný tvor. Sebevědomě se k němu blížím s čepelí v ruce, ale čím jsem blíž, tím menší je má odvaha. Zvíře mi sahá skoro do pasu a když jsem se přiblížil tak na čtyři stopy a napřáhl meč, vycítilo nebezpečí a napřáhlo klepeta.
Sekám shora dolů. Auu! Ruka mě zabrněla, jak se meč odrazil od odolného krunýře. Nezpůsobil jsem mu navíc žádné škody. Za zády mi zní Hriskarův smích.
Popadá mne vztek a sekám po bížících se klepetech. Švih, švih. Jedno padá useknuté k zemi, ale krab se mezitím přiblížil a pevně mi sevřel nohu pod kolenem. Bolest mne ochromuje, ale napřahuji se a bodám do místa, kde se přední nohy sbíhají a vykukují malá očka na stopkách. Meč pronikl asi na půl stopy do krunýře a tvor zakolísal. Bodám ještě dvakrát a je vyhráno.
Vyprošťuji svou nohu z tuhého klepeta a slyším Hriskarovu pochvalu. Kulhám k němu.
„Dopadlo to dobře, ale ještě se máš co učit. Doporučil bych to ještě párkrát zajít za někým z Cechu válečníků. Dobrá práce,“ plácá mne po zádech. „Tak, jsme vyrovnáni. Kdybys něco potřeboval, víš kde jsem.“ S tímto rozloučením odchází.
Kontroluji svou zraněnou nohu. Zlomené to není, myslím, že to rozchodím. Dávám se tedy do otevírání krunýře uloveného kraba. Podle Eloniných instrukcí se dostávám dovnitř měkkou částí skořápky na břiše. Můj úlovek, několik velkých kusů bílého masa, voní docela hezky. Teď stačí jen rozdělat oheň a krátce opéci. Rudoška měla pravdu, krabí maso je rychle hotové a já si brzy pochutnávám na svém prvním uloveném obědě.
Chvíli odpočívám s plným břichem. Ve chvíli nicnedělání se bolestivě ozývá zraněná noha.
Hm, asi to jen tak nerozchodím. Rána již nekrvácí, ale zhmožděné je to dost. Je načase to ošetřit a slanou mořskou vodou to nebude. Dobelhávám se do vsi k elfovu obchodu.
Za deset zlatých je k mání hojivý dryák. Předstírám, že s tím mám zkušenosti, na nic se neptám a kupuji ho. A teď honem ven.
Odšpuntovávám lahvičku a nejdřív přičichnu. Slabě to voní jako po trávě a trochu po octu, není to nepříjemné, jen cizí. Sbírám odvahu a klopím do sebe celý obsah. Hřeje mne to v hrdle a je to trochu Trpké. Teplo se mi rozlévá do břicha a pak do všech údů. Zraněná noha mne najednou začala svědit. Vyhrnuji si nohavici a ránu kontroluji. Rozšklebená tržná rána se zavírá a otok splaskává před očima. Místo červené podlitiny se vrací má šedá barva kůže. Trvá to jen několik nádechů a výdechů. Bohové, na tohle si zvyknu rád !
Sebejistě se vydávám na další průzkum, když předtím ještě utrácím své poslední peníze za dva další léčivé dryáky. Je dobré být připraven.
Na dohled od stanoviště bahnochodce si všimnu větší díry do skály. Opatrně se blížím a zblízka si všímám primitivních dveří z hrubých prken , zakrývajících vchod do jeskyně zhruba v úrovni slaného močálového jezírka. Risknu to? Zvědavost vítězí a já se opatrně blížím ke vchodu do neznámé skrýše.
Opatrně otevírám a kradu se dovnitř. Zády odíraje stěnu se sunu do tmavé chodby, která se po asi deseti stopách rozšiřuje do široké sluje. Po stěnách mihotá světlo malého ohýnku. Zastavím se. Neviděl mne někdo? Slyším jen praskání táboráku. Přesouvám se blíž k velkému balvanu, za kterým se lépe skryji. Zůstávám v klidu a radši dlouho vyčkávám. Tohle umím dobře a v minulosti se mi to vždy vyplatilo. Dnes také.
Již po několika minutách zaslechnu hovor. Hrubý mužský hlas vyčítá něco rozhořčenému ženskému. Zvuk je hlasitější a pak najednou slyším zavrzání jakýchsi vrátek.
„Tak prostě půjdeš a něco venku posbíráš, co by mohli žrát,“ najednou slyším zřetelně rozkazovat muže.
„Jsem snad nějaká posluhovačka? Ať si ty potvory hladoví, je mi to jedno.“ Žena má nepříjemně chraplavý hlas.
„Nebude ti to jedno až pohubnou a Arinith nám za ně nedá skoro nic.“
„Pche, proč si to nejdeš pro ně něco ulovit sám?“
„Nebuď hubatá, ženská. Zahráváš si se mnou. Máš štěstí, že pro tebe mám slabost, za tyhle řeči bych jinýho už zabil. Nezapomeň, že tu velím já. Takže, do večera budou nakrmeni, jinak polovic peněz pro tebe, jasný?“
„Pch!“ odfrkne žena. Už je vidím - temného elfa a elfku. Vzadu ve sluji je vchod hlouběji a odtud přišli. On má dlouhou splývající róbu, dunmerka je oděna do kožené kazajky a úzkých kalhot. Teď se muž otáčí a vrací se. Žena mezitím sedá
k ohýnku a polohlasem nadává.
Tak podle rozhovoru to vypadá, že jsou to otrokáři... Přesouvám se za balvanem, abych lépe viděl. Noha mi však na něčem uklouzne a škobrtnu. Odkopnuté kamínky zaštěrchají na mokré zemi až příliš hlasitě. Zatraceně...
Dunmerka okamžitě zbystří a vstává od ohně. Co teď?, bleskově mi letí hlavou. Slyším kroky, jak se žena jala prozkoumat zdroj podezřelého zvuku. Plížím se na druhou stranu balvanu a napadá mne zoufalý plán. Z druhé strany balvanu vidím , že kousek od ohniště je uklizen dřevěný člun, jímž asi pašeráci přepravují zboží. Neváhám a rychle se za něj plazím. Jsem celou dobu ve stínu a ve slepém úhlu dunmerky, navíc nedělám žádný hluk jako předtím, naštěstí.
Povedlo se. Ležím na druhé straně člunu od ohniště a slyším, jak temná elfka prozkoumává okolí vchodu, od kterého mne nyní dělí dobrých třicet stop. Naopak dobře vidím na vrátka v úzké chodbě, kudy vede cesta hlouběji do jeskyně.
Plížím se dál a brzy se ocitám u hrubé dřevěné lísy. Pomalu ji otevírám asi jen na jednu stopu, abych se protáhl, dobře si pamatuji, jak předtím zavrzala. Jde to a vzápětí vcházím do široké navazující chodby. Je šikmá, vedou v ní hrubé dřevěné schody, doprava směrem dolů a ztrácejí se po asi třiceti stopách v mihotavém světle pochodní. Doleva vede cesta vzhůru jen asi šest stop a tam končí u jiné hrubé dřevěné branky, vedle které je zapíchnutá další louč.
Vydávám se nalevo. Do nosu mne udeří podivný puch. Vystupuji po popraskané dřevěné půlkulatině a zápach je čím dál silnější. Ocitám se u branky a koukám skrz hrubá prkna. Vidím malou místnost a v jejím šeru siluety tří postav s divně lesklými okovy na rukou a nohou. Snažím se v šeru rozpoznat co je to za tvory. Poznávám jednoho z kočičího lidu, avšak další dva vězni s úzkým čumákem a výrůstky na hlavách jsou pro mne neznámí. Ale když si všimnu jejich masivního hladkého ocasu, který jim kromě nohou vyrůstá z kostrče, nakonec si vzpomínám. Argoniáni, ještěří lovci z Černého močálu na jihu.
Jeden z nich mne zmerčil, protože promluvil hlubokým hlasem: „Já větřit někdo nový.“
Musejí mít úžasný čich, protože je zjevně několik dní nikdo nepustil vykonat potřebu jinam než kde jsou a přesto mne ucítili. Všichni sedí v jedné části místnosti a puch je zde příšerný.
Zvedá se ve mne vztek. Ukrutný vztek na ukrutnou nespravedlnost. Nikdo, nikdo nebude takto zacházet s nikým.
„Nebojte, neublížím vám,“ hlesnu směrem k nim, ale to už mne nohy nesou zpět. Bude zapotřebí něco vyřídit. Nebo spíše někoho.
Už tolik nedbám o to, jaký dělám hluk. Zloba mi vře v hrudi a v břiše. Vracím se do první místnosti. Otevírám lísu, která dlouze zavrzá. Nestarám se o to. Tasím meč a pevně ho sevřu v ruce.
Dunmerka se již vrátila k ohni a teď se otočila za zvukem. Vzápětí s vytřeštěnýma očima vstává a vytahuje dýku.
„Za tohle zaplatíš!“ slyším sám sebe řvát. Ruka se mi zvedá do nápřahu.
„N´wah!“ křičí temná elfka a vrhá se na mne. S dýkou to umí a je rychlá. Daří se jí mne škrábnout, mezitím však dopadá můj meč. Trochu uhnula, takže jsem nezasáhl hlavu, ale rameno. Brzy je však znát rozdíl dvojnásobné délky mé čepele oproti dýce. Po chvíli klesá k zemi a život z ní rychle uniká čtyřmi hlubokými ranami.
Oheň hněvu mne stále pohání a já se vydávám dolů po dřevěných schodech do zadní části pašeráckého doupěte. Hluk boje přilákal toho muže v róbě. Sbíhám k němu po schodech, on však jen stojí a divně kroutí rukama. Najednou mi letí vstříc ohnivá koule zvíci melounu. Nestačím uhnout a dostávám zásah do pravého ramene. Bolest je hrozná, na okamžik mne ochromuje. Pak však vidím, jak muž znovu kroutí rukama a mezi dlaněmi mu začíná zvláštně jiskřit. Probouzí se ve mně opět síla a útočím. Než stačil zaklínadlo dokončit, můj meč se mu zabořil do útrob a chlápek se zlomil v pase. Vytrhávám čepel a sekám šikmo zprava. Než se temný elf stačí vzpamatovat, s hlavou téměř oddělenou od trupu padá mrtev.
V podivném transu pokračuji po schodech a ocitám se v podlouhlé prostoře s vysokým stropem. Pravá polovina je zatopena podzemním jezírkem. Vlevo u mnoha dřevěných beden si všímám stínu další postavy. Rozbíhám se tím směrem, ale to už slyším ženské zaječení: „Zhyň!“
Do chitinového krunýře něco narazí. Příliš to nevnímám a běžím dál, už jsem jen asi deset stop od ženy. Ta najednou něco vymrští a do stehna se mi zakousne ostrá bolest. Pokračuji a z nápřahu sekám. Už vidím, že je to také dunmerka. Drží v levé ruce železné hvězdice a pravou se jednou z nich napřahuje k dalšímu hodu. Vrhá ji z bezprostřední blízkosti a projektil mi rozsekává tvář. Žena potom ustupuje, ale šikmo přes břicho se jí otevírá první rána od mého meče. Než stačí hvězdice zahodit a bránit se krátkým mečem, který má sama za pasem, udolávám i ji.
Udýchaný a rozbolavělý se rozhlížím a naslouchám najednou ztichlé sluji. Kap, ticho, kap.
Dokonáno. Uklidňuji se.
Když jsem si vytrhl z nohy hvězdici a vypil jeden léčivý lektvar, pookřál jsem. Tvář i nohu mám opět scelenou. Spálená paže sice ještě bolí, rána se ale zatáhla a již v ní není odhalené živé maso, pokrylo se strupem.
Stoupám po schodech k otrokům, abych je osvobodil, ale ouha. Branka je pevně zamčená.
„Dunmerrr potřebuje klíč, aby náss ossvobodit,“ zapřede kočičí muž. Zvířecí rasy se často nenaučí mluvit dobře obecnou řečí.
Vracím se prohledat těla pašeráků a po chvíli se vracím s železným klíčem a ještě s jednou pochodní zespodu, abych na vězně lépe viděl. Odemykám vězení a přistupuji k ubožákům. Jsou ve strašném stavu, špinaví a vyhublí.
„My být požehnáni,“ ozve se hluboký hlas ještěra. „Klíč na pouta, také,“ vysvětluje. Opravdu. Okovy kolem jejich zápěstí a kotníků jsou rychle odemčeny. Zajatci mi děkují vlastním dialektem i obecnou řečí a rychle se mají k odchodu. Khadžit se mne ještě ptá na jméno.
„Mé jméno?“ ptám se.
„Já říct moc khadžitové, kdo osvoboditel,“ zavrní tvor. Pomalu si uvědomuji, jak mi to, co řekl, lichotí.
„Jmenuji se Trevyn,“ říkám.
Kočicí muž pokývne a ještě se loučí pohledem. Pak mizí za ostatními.
Zvědavostí hnán prozkoumávám podivné lesklé okovy, které zůstaly na zemi. Musí v nich být nějaká magie, z vězněných otroků viditeně spadlo jakési břemeno, když jsem jim je sundal. Navíc na nich není ani flíček rzi. Otřesu se. Raději pryč odtud.
Opouštím vězení a jdu se podívat do dřevěných beden v podzemí, nenechal jsem se málem upálit bez odměny.
Cestou mi letí hlavou scény z předchozích minut. Bohové, zabil jsem tři lidi. Chybělo ale málo a sám bych tady zkapal. Kdyby se mi postavili všichni najednou, neměl bych šanci. Ale nemám v sobě žádnou lítost. Cítím zaostiučinění. Někdo, kdo nechá takto trpět jiné bytosti, zaslouží zemřít. A ten pohled ještěřích lidí, když jsem jim daroval svobodu...
V chladném podzemním jezírku omývám krev ze svého meče. Překvapil jsem sám sebe, jak jsem dokázal bojovat. Mám za sebou první skutečné dobrodružství. A s čepelí v ruce se cítím neuvěřitelně silný. Třeba ze mne ještě bude bojovník.
Najednou si uvědomuji, že všichni pašeráci byli z rodu temných elfů. Jako já. Začínám pochybovat, jestli chci být pravým dunmerem, jak jsem si při příjezdu usmyslel. Podle toho, co mi říkali ostatní, ale všichni tak nadřazení nejsou.
Se smíšenými pocity otevírám bedny v překladišti a nacházím malou zásilku zbraní, nějaké hliněné nádobí a stočené látky. Pak ještě podivné tmavé lahvičky s čirou tekutinou a bílé kostky asi palec široké, zabalené do listů. Obojí voní zvláštně, jednu lahvičku a dva balíčky „cukru“ si schovávám.
Postupně vynáším zbraně z jeskyně. Musím jít dvakrát, je to deset mečů různé délky a kvality a dvě jednoruční sekyry. Jsem si jist, že Arille mi za to vše dá slušnou hromádku zlata.