V Aldruhnu jsem se ptal po práci. Neminda pro mne žádnou pochůzku neměla. Dozvěděla se však, že hlavní Redoranská kovářka hledá někoho, kdo by pro ni mohl něco vyřídit.
Vydal jsem se tedy za kovářkou Beleth. Sídlí též pod Skarem, takže jsem jen prošel několika dveřmi.
Kovárna pod zemí mi jako vždy učarovala. Kouř tu skoro nebyl, odtah z výhně byl perfektně proveden.
„To musí mít jeden ukrutnou sílu, aby mohl vládnout takovým mečem,“ utrousila kovářka s pohledem k mému boku.
Usmál jsem se, nevěděl jsem, co na to říct.
„Ty budeš určitě ten, koho mi posílají. Potřebuji vyřídit pár neodkladných záležitostí a nemohu se vzdálit od výhně.“
„Řekněte, jak můžu pomoci,“ prohlásil jsem sebejistě.
„Nejprve tu důležitější věc. Můj syn Deval se vydal na pouť na posvátné místo v Koalské jeskyni. Podle všeho měl být zpátky už včera, cesta tam netrvá dlouho. Na svůj mladý věk je sice silák, ale drsný kraj v okolí Gnisis se stal zhoubou i otrlejších mužů. Mohl by ses po něm prosím podívat a pomoct mu, jestli se dostal do potíží?“
Slíbil jsem kovářce, že se o to ihned postarám. Okamžitě mi došlo, že tento typ úkolů potřebuji, abych si ještě vylepšil reputaci, která již teď byla na velmi dobré úrovni.
Vydal jsem se neprodleně ke stanovišti bahnochodce a nechal se odvézt do Gnisis. Dorazili jsme tam za hodinu. Z městečka jsem pokračoval pěšky k nedalekému posvátnému místu za ještě kratší dobu.
Cesta se vinula mezi řídce rostoucími stromy, obrovskými balvany a pod kamennými mosty, typickými prvky pro kraj Západní Gash. Směřovala podél pobřeží asi padesát kroků od strmého srázu do vody. Potom jsem dospěl ke křižovatce. Dřevěný ukazatel směřoval k pěšině vedoucí po povlovné stráni dolů k vodě.
Už asi sto kroků od jeskyně jsem si všiml nějakého mladého dunmera. Seděl na zemi opřený o skálu. Ztěžka dýchal.
„Almsivi žehnej. Nejsi náhodou Deval Beleth?“
„Ehh.. ano. Promiň, necítím se dobře.. Kousla mě nějaká ryba…. jedovatá nebo nakažená. Nemám vůbec sílu… jít dál…“
Stendarr buď milostiv, doufám, že mám ještě lektvar léčení jedu. Prohrabal jsem svůj vak a našel jej. Poslední.
„Tumáš, tohle pomůže.“ Odšpuntoval jsem flakónek a podal jej mladíkovi. Než to vypil, vylovil jsem ještě velký sušený list střapatky.
„Když tohle sníš, a zaženeš hlad a vrátí se ti i síla .“ Vděčně ke mně obrátil oči. Lektvar proti nemocem účinkuje rychle a mladý elf před očima pookřál. „Posílá mne tvá matka, už si začínala dělat starost.“
„Díky, cizinče. Díky za pomoc. Komu vlastně vděčím za záchranu?“
„Jsem Trevyn Varen, Strážce rodu.“
„Trevyn… už jsem o tobě slyšel a samé dobré věci. Ještě jednou díky. Teď se mohu vrátit sám zpět. Můžeš matce vyřídit, že jsem v pořádku.“
Do Aldruhnu jsem se přesunul v okamžiku teleportačním kouzlem Návrat. Kovářka mne odměnila hezkou hromádkou peněz a přidala další úkol.
„Jestli si chceš vydělat ještě víc, potřebuju, abys vymámil platbu za opravu brnění u Vznešeného Ozbrojence jménem Giras Indaram v Ghostgate. Je to sice dobrý bojovník, ale také nafoukaný tlučhuba a myslí si, že se z placení podaří vymluvit.“
Troufale jsem na úkol kývnul a vydal se do Brány Duchů.
Girase Indarama jsem našel rychle a tlumočil jsem mu žádost o zaplacení za opravy. Vytáčel se šikovně a chvástal se, že bez jeho úsilí by Ranavan brzo zaplavily nakažené stvůry. Věděl jsem, že si přisuzuje nadměrné zásluhy, protože Vznešených Ozbrojenců sídlí v pevnosti celá malá armáda. Nakonec jsem zmínil, že nejen Redorané by měli mít svou čest. Jak by asi na jeho dluh pohlížel lord Vivek? Bylo vidět, že jsem se strefil a po chvíli reptání mi Giras dlužné peníze přinesl. Byla to pěkná kopa zlata.
Kovářka mi s úsměvem nechala z těch peněz polovinu. „Už jsem nepočítala, že ty peníze někdy uvidím. Děkuji, provedl jsi skvělou práci.“
Nechtěl jsem se nosit s tolika mincemi a tak jsem je rychle utratil za intenzivní trénink u mistrů ve zbrani přímo pod Skarem. Také jsem si stále zvykal na novou těžkou čepel. Spánek, trénink, jídlo. Spánek, trénink, jídlo. Celé dva dny jsem takto strávil v základně pod „Skarem“.
Ke konci druhého dne večer jsem se chystal odebrat na lůžko, abych namoženým svalům dopřál odpočinek. Procházel jsem zrovna přes vstupní halu, když mě zastavil výkřik Nemindy:
„Rychle , Trevyne, pan Sarethi je v nebezpečí! Chtějí ho zabít! Spěchej!“
Ihned jsem zareagoval. Přes svou únavu jsem se hnal do hlavní jeskyně Skaru. Visuté lávky se rozhoupaly pod mými kroky, když jsem doběhl k sídlu ohroženého Redoranského radního. Vtrhl jsem dovnitř.
Ocitl jsem se v menší hale. Na zemi leželo několik mrtvol. Jen jeden dunmer žil. Byl oblečen ve zdobených šatech a právě klečel u těla strážce v kostěné zbroji, snažíc se zastavit nejhorší krvácení. Když mne spatřil, prohlédl si mě. Evidentně mne rychle poznal a pokynul mi, abych přišel blíž.
Když se vztyčil, poznal jsem, že je to sám Athyn Sarethi – jeden z redoranských Radních. Pode jeho chmurné tváře jsem poznal, že krvácejícího vojáka se nepodařilo zachránit.
„Vrahové zlikvidovali moje stráže, naštěstí přitom sami zahynuli. Obávám se však, že by mohli přijít další,“ prozradil.
„Zkusím se o to postarat. Zatím se raději schovejte.“
Zaujal jsem pozici za zdobeným sloupem. Nečekal jsem dlouho.
Od vstupu se ozval dusot dvojích nohou. Všiml jsem si redoranských kostěných zbrojí, ale zároveň zakřivených čepelí zabijáků cechu Morag Tong.
Využil jsem překvapení a sekl zpoza sloupu na bližšího vraha. Meč šel nízko a jeho rychlost se sečetla s rychlostí běžícího. Špička a horních několik palců ostří daedrického meče projela protivníkovým stehenním plátem i svalem a vyšla na druhé straně. První byl vyřazen z boje. Délka a pádnost mého meče mi byla výhodou i u druhého soupeře. Téměř jsem mu usekl ruku, když se marně kryl zahnutým krátkým mečem. Pak jsem mu usekl hlavu.
Když jsem se otočil k druhému, spatřil jsem již jen tělo v kaluži krve. Lump si prořízl hrdlo vlastní zbraní, aby se nedalo zjistit, kdo jej poslal.
Vyhlédl jsem vstupními dveřmi do jeskyně Skaru. Vypadalo to, že nebezpečí je zažehnáno.
Útočníkům prošla léčka s převlečením do kostěného brnění. Vypadali pak jako stráže a nikdo jim nezabránil vstoupit přímo do Sarethiho sídla.
Athyn Sarethi přišel na mé zavolání, že situace se již uklidnila. Ruce měl zkrvavené stále až po lokty, ještě si je nestačil umýt od zachraňování strážného.
Chvíli prohledával mrtvoly vrahů. Pak povstal a napůl pro sebe si mumlal: „Hm, nemají u sebe žádný svitek. Morag Tong je neposlal...“
Vardenfellský cech nájemných vrahů Morag Tong totiž přes hrůzu svého povolání velmi lpí na cti. Každé zabití musí být podloženo psaným ´čestným příkazem k popravě´.
„Co to znamená?“
„To nic, jen to potvrzuje mou nejasnou domněnku.“ Zamyšleně se podrbal na bradě, než si uvědomil, že si ji umazal krví.
Pak se ke mně obrátil.
„Díky, Strážce. Jen řekni Nemindě, že jsem v pořádku.“
„Je Athyn Sarethi živ a zdráv ?“ tázala se úzkostně rudoška Neminda.
Jen jsem přikývl.
„Díky, Trevyne.“ Pak sáhla po připraveném váčku. „Strážci jsou za splnění zadané povinnosti placeni ve zlatě. Není to mnoho, ale myslím, že se ti to bude hodit.“
Mluvila dále: „Udělal jsi toho pro Rod velmi mnoho, Trevyne. A to v rekordně krátké době. Hovořila jsem s Radou o tvé hodnosti. Zasloužíš si povýšení na Bratra Rodu. To už však není v mé pravomoci. Musíš si zvolit jednoho z Radních jako svého sponzora – to znamená podporovatele, který ti toto povýšení umožní.“
„Radního?“ Před necelými dvěma roky jsem byl ještě vyvrhel, a teď budu jednat se šlechtou... Nepřijal jsem to s velkým nadšením. Vyhovuje mi život dobrodruha na volné noze. Radši bych se s nikým z vedení Rodu nemusel vůbec potkat. Snad to pro mne nebude moc svazující...
Neminda si všimla mé zaraženosti.
„Jestli nevíš, na koho se obrátit, myslím, že Athyn Sarethi je dobrá volba. Je moudrý, čestný a právě nikoho ve svých službách nemá. Oslovila bych jej jako prvního.“
„Zkusím to, díky.“
„A abych nezapomněla, pro hodnost Bratra musíš také mít svou vlastní pevnost. Co se toho týče, promluv si s Galsou Gindu, která se stará o záležitosti Rodu v oblasti staveb."
„Pevnost? Ale já žádnou nemám...“
„To se rozumí. Galsa ti pomůže se stavbou nové. Proto tě za ní posílám. Stavba je záležitost týdnů, spíše měsíců, tak bys to možná chtěl řešit nejdříve...“
Bohové, já budu mít vlastní sídlo! Vlastní pevnost! I když jsem již padal únavou po výcviku i po boji v Sarethiho sídle, vydal jsem se za paní Gindu.
Přivítala mne stroze a profesionálně. Co se týče pevnosti, musí se postavit nová. Galsa Gindu zařídí většinu potřebné administrativy, zejména co se týče dělníků a materiálu. Na mě bylo obstarat povolovací dekret od samotného vévody Morrowindu. Také musím uhradit část výdajů na stavbu ve výši pěti tisíc zlatých.
Co se týče umístění, to je určeno dlouhodobými strategickými záměry Rodu. Galsa Gindu mi dala do nich nahlédnout, pro osobu mého postavení to nebylo nic tajného. Svazek na několika stránkách popisoval a zdůvodňoval územní expanzi v Popelištích a Západním Gashi. Místo pro pevnost bylo určeno na Bal Isra, malé náhorní plošině u cesty mezi Maar Ganem a Ald´Ruhnem.
„Je to v divočině, ale zároveň blízko Ald´Ruhnu. Posádka pevnosti bude moci střežit frekventovanou obchodní cestu do MaarGanu.“ Hned, jak si odpočinu, si to místo dojdu prohlédnout.
Cestou na ubikaci mi však hlavou šly úzkostnější myšlenky. Musím do Ebonheartu za vévodou Drenem... Opět se dralo na hladinu má plachost a trochu nedůvěra ke šlechickým kruhům. Ale mít vlastní pevnost... to mi za to stojí.
Padl jsem na kavalec a sotva jsem se vysoukal z brnění, už jsem spal.
Probudil jsem se kolem poledne. Nevadí, místo plánované snídaně poobědvám. Po spořádání několika kwamích vajec jsem se vydal obhlédnout krajinu u Bal Isra.
Cestu na Maar Gan jsem již znal, ale plochý táhlý kopec mi zůstal skryt. Jen když jsem věděl, kde hledat, brzy jsem na něj narazil. Pustá popelem pokrytá krajina se skládala z pahorků a vyvýšenin, řídce osázenými přírodními menhiry jako kamennými zuby. Plošina Bal Isra vynikala hustější řadou těchto přírodních sloupů a rozlehlou rovinkou na vrcholu, jako by byl vrchol kopce uříznutý. Kamenné menhiry tvořily přirozené hradby ze dvou stran Když jsem se z vyvýšeniny rozhlížel, musel jsem konstatovat, že se jedná o dokonale strategický bod v celém bližším okolí.
Vítr skučel mezi skalami a já si pomyslel, že tady brzo budu doma. Vlastně už jsem.
Ještě ten den jsem zašel za Athynem Sarethim. Stopy po včerejším incidentu již byly odstraněny. Podlaha byla umyta od krve a za dveřmi stál nový strážný.
Sarethi mne přivítal s úsměvem, na Dunmera téměř přehnaným. „Trevyne, ještě jednou ti děkuji za záchranu. Co pro tebe mohu udělat?“
„Vlastně bych potřeboval docela velkou pomoc, pane“ přiznal jsem. „Neminda říkala, že jsem si svými skutky vysloužil titul Bratra rodu. Rád bych vás požádal, abyste se stal mým podporovatelem v této věci.“
Zvážněl. „Dobrá, Trevyne. Vím, co vše jsi pro náš Rod vykonal a je to obdivuhodné. Je tu však jedna záležitost, u které bych tě ještě rád požádal o pomoc. Osobní věc. Když ji zvládneš, velmi rád se stanu tvým podporovatelem.“
Nic není zadarmo, pomyslel jsem si. Nebo je to třeba nějaká zkouška.
„Jsem připraven. Co je třeba zařídit?“
„Můj syn Varvur Sarethi je vězněn. Nejvyšší radní Bolvyn Venim ho drží jako rukojmí kvůli zločinu, o němž vím, že ho nespáchal. Venim je vynikající bojovník a dobrý vůdce Rodu,“ Sarethi trochu ztišil hlas, „ale někdy je příliš prudký
a fanatický. Tohle je jeden příklad za všechny. Nevím, proč si usurpuje právo na spravedlnost, protože takovéhle provinění se řeší i v rámci rodu jinak.“
Podíval se mi do očí a já hluboko v nich spatřil bolest a zoufalství. „Musíš Varvura osvobodit a přivést sem. Postaráme se o to, abychom mohli jeho jméno očistit.“
„Můžete se mnou počítat, pane,“ odvětil jsem pevně.
„Důležité je, Trevyne, abys byl co nejdiskrétnější. Ideálně nesmí vůbec dojít k boji. Kdyby však přece, nesmíš nikoho z Venimovy družiny zabít.“
Nesnadná věc. Cítím však, že pokud se to povede, udělám si uvnitř Rodu mocného spojence.
„Půjdu obhlédnout terén,“ zakončil jsem lakonicky a vyrazil do sídla rodiny Venim. Vchod byl umístěn naproti vstupní hale, ve velké jeskyni Skaru.
Na první pohled se prostory Nejvyššího radního pyšnily trochu větší okázalostí, než obydlí Sarethiho i veřejných prostorů Redoranů zde pod Skarem. Stráže byly zvyklé na mnoho příchozích, nevěnovaly mi velkou pozornost. Chvíli jsem bloudil po více i méně veřejných místech, až mi jeden z vojáků nasměroval přímo za Bolvynem Venimem. Vydal jsem se tím směrem hlavně proto, abych nepůsobil jako „čmuchal“. Po cestě mne však napadlo: proč se jej nezeptat přímo? Co mohu ztratit?
Vystoupal jsem po schodech do přijímacího místa. Nejvyšší radní seděl rozvalen ve zdobeném křesle. Byl oblečen do naleštěné černozlaté zbroje. Očividně musela být nesmírně drahá.
Když jsem se představil, zkroutil už takhle přísný výraz do odpudivého šklebu.
„Trevyn Varen? Ten cizozemec, co se tak urputně snaží. Povím ti něco, vojáku. Cokoli potřebuješ, předem zamítám. Nemám totiž rád cizozemce.“
Urážky hned zkraje. V politice se nevyznám, ale mám za to, že tohle není diplomatické. I když – on si to ve svém postavení asi může dovolit.
„Pane, chtěl jsem se zeptat na případ Varvura Sarethi.“
Ztuhl. Přes šedost dunmerské pleti jsem viděl , jak se mu do tváře nahrnula krev.
„Co si to...“ nuceně se zklidnil. „Tahle záležitost není nic pro cizince. Odejdi.“
Otočil hlavu a okázale mne ignoroval. Když jsem poznal, že nic nepořídím, otočil jsem se k odchodu. Všiml jsem si však, že vzápětí něco rychle šeptá jednomu ze svých pobočníků, kteří stáli po obou stranách trůnu. Tak, teď jsem si to asi pěkně zavařil. Určitě dává rozkazy ke zdvojnásobení stráží nebo tak něco. Varvur musí však být tady, v sídle Venimů. Všude jinde by se přišlo na to, že je vězněn protiprávně.
Rychle jsem přemýšlel, co udělám. Musel jsem ukryté vězení rychle najít. Pátral jsem po sebemenší stopě - stráže na netypických místech a podobně.
Štěstí a náhoda tomu chtěla, že jsem si po chvíli všiml tapiserie, která byla umístěna trošičku nakřivo, než jak by tomu mělo být. Také její zavěšení se lišilo od ostatních, které halily četné stěny v těchto prostorách – bylo vidět, že někdo přidělával skoby a nosnou tyč velmi nedávno. V této místnosti v levém křídle sídla toho jinak nebylo mnoho k vidění. Možná právě jen tapiserie s historickými výjevy. Ale tyto tapiserie by přece nemusela chránit strážkyně v typické kostěné redoranské zbroji. Procházela po místnosti, ale již mi bylo jasné, že Varvurovo vězení musí být někde tady. Předstíral jsem, že jsem si prohlédl gobelíny a odešel jsem, hlasitě za sebou klapnuv dveřmi. Musel jsem ještě zkontrolovat únikovou trasu. Dveře z levého křídla vedly naštěstí přímo do přijímací haly. V té sice hlídkovalo několik strážných, ale střed místnosti zakrývalo několik vysokých ozdobných keřů v olbřímích květináčích. Výborně.
Vplížit se potichu zpět do místnosti s tapiseriemi bylo dílem okamžiku. Dveře se neslyšně zavřely a já zaplul do stínů za tkanými obrazy, které naštěstí visely kus od zdi. Když jsem se přiblížil za podezřelou narychlo pověšenou tapiserii, hned jsem spatřil, co zakrývala. Obyčejné dveře vedoucí do nějakého skladu – natolik už jsem byl zběhlý v Redoranské kultuře, že jsem to poznal. Že jsou zamčené, jsem nemusel ani zkoušet a tak jsem sáhl pro nachystaný šperhák. Umění páčit zámky jsem se naučil už jako chlapec a dovedl ho téměř k dokonalosti poslední rok, kdy jsem „čistil“ kraj od doupat pašeráků. Ti měli podobných truhel plno a zajistilo mi to vždy mnoho hodin vzrušení – dostanu se k pokladu nebo ne?
Zámek na těchto dveřích byl však poměrně primitivní a během pár okamžiků jsem jej odemkl. Potichu jsem vklouzl za dveře a stanul proti mladému muži, jak jsem očekával. Měl na sobě jen potrhané kalhoty, jinak byl nahý. I v šeru provizorního vězení osvětleného skomírající lampičkou jsem poznal, že je Sarethimu podobný. Ještě než začal otevírat ústa jsem si položil prst na ta svá. Okamžitě pochopil.
Naklonil jsem se k němu a zašeptal: „Posílá mě otec. Musíme pryč.“
Bylo vidět, jak je překvapen, ale ovládl se a kývl hlavou. Naznačil jsem mu, kudy se vydáme. Zhasl jsem lampu a vyplížil se ze dveří, následován mladíkem. Nebyl to těžký úkol, jen jsme se museli pohybovat velice pomalu, aby se příliš nerozvlnily gobelíny, za kterými jsme byli skryti.
Bohům žel se to nepovedlo. Asi deset kroků před dveřmi Varvur klopýtl. Strážná okamžitě poznala, že se něco děje, a vykřikla. Postrčil jsem mladíka zpod tapiserií a vyrazili jsme úprkem ke dveřím. Když jsem je otevíral, dolehl k mému sluchu kovový zvuk taseného meče. Odhadoval jsem, že máme náskok asi třiceti kroků. Dveře jsem zabouchl a sám s připraveným mečem zamířil s mladým Sarethim k hlavnímu vchodu sídla Venimů. Čekal nás nelehký úkol. Po vstupní hale se pohybovali dva strážní, oddaní nejvyššímu radnímu. Bez toho, aniž bychom si s Varvurem řekli jediné slovo jsme věděli, že nás zachrání jen rychlost.
Strážci si všimli, že se něco děje, až když dolehl k nim výkřik strážkyně z vězeňské místnosti. To už jsme dusali prostředkem vstupní haly. Když jsem přibíhal k hlavnímu vchodu a otočil se k pronásledovatelům, abych mladíka kryl, viděl jsem, jak se blíží s tasenými zbraněmi. Dělilo je od nás jen asi deset kroků. Když však Varvur otevřel hlavní vchod do jeskyně Skaru, viděl jsem, jak zpomalují. Věděli, že jinde než ve Venimské vstupní hale svou „spravedlnost“ vykonat nemohou.
Vyklouzli jsme ven a pod chodidly nám zavrzal visutý dřevěný můstek. V ten moment jsem si to uvědomil. Dokázali jsme to!
Dojít za radním Sarethim bylo dílem následujících okamžiků.
Mladíka, který byl očividně vyhladovělý i žíznivý, se ujali sloužící.
„Zachránil jsi mého syna a já jsem ti za to neskonale vděčný,“ pravil Athyn Sarethi a i na poměrně nehybné dunmerské tváři bylo znát dojetí. „Za to se za tebe zaručuji a tímto tě jmenuji Bratrem rodu.“ Sarethi mi podal ruku a stiskl rameno jako projevení největší vděčnosti.
„Také vím o mnoho příležitostech pro schopného Redoranského bojovníka,“ podotkl.
„Díky, pane.“
„To já děkuji. Zatím ale potřebuji nějaký čas na urovnání záležitostí související s Varvurovým únosem. Zastav se za den nebo dva.“
Zaplavil mne pocit štěstí z dobře vykonané práce. Ještě jsem si nebyl jistý, jak se k věci může postavit nejvyšší radní Bolvyn Venim, ale protože jsem nepřekročil žádný císařský ano redoranský zákon, byl jsem celkem klidný.
Poslední události si zasloužily malou oslavu a tak jsem zaskočil na sklínku sujammy do místní hospody „Krysa v hrnci“. Odpoledne už se sklánělo k večeru.
Rozhodl jsem se, že se další den vydám pro potřebné dokumenty, nutné k postavení mé pevnosti. Mé pevnosti! Ještě jsem z té myšlenky byl jako u vytržení.
Po přespání na své oblíbené pryčně v cechu mágů v Balmoře jsem vyrazil bahnochodcem do Viveku. Odtud to je jen kousek do hradu Ebonheart, postaveném na nejvzdálenějším jihozápadním mysu Vardenfellu.
Od města Viveku jsem se vydal na jih a Ebonheart jsem spatřil velmi brzy. Typické hranaté císařské stavby se táhly ze západní části poloostrova, kde vyčnívající stěžně s plachtami jasně ukazovaly, kde leží přístav, směrem na východ. Tam čněla na vysoké skále vévodská pevnost. Přístav a jediná široká ulice, která tvořila městečko, kypěla živým ruchem. Rychle jsem se zorientoval a zamířil do pevnosti.
Čekal jsem, že mne někdo zastaví a budu muset čekat, než se k hlavě Vardenfellu dostanu. V široké hale bylo několik elitních stráží – poznal jsem to podle jejich stříbrného brnění, které smí nosit jen císařští důstojníci. Nijak zvlášť si mne ale nevšímali. Mezi sloupy byly umístěny široké stoly. U nich seděli nebo postávali honosně oblečení cyrodiilci, dunmerové, ale i bretonci a další. Jeden temný elf mne obzvlášť zaujal. Jeho mohutná postava byla oblečena v kompletním těžkém dwemerském brnění. Zjistil jsem, že je to Lleral Mandas, představený rodu Redoranů u vévodského dvoru. Byl potěšen, že rod bude chránit další Bratr a svou pevností zabezpečí stezku mezi Maar Ganem a hlavním sídlem Rodu. Pak mne nasměroval za vévodou po točitých schodech do patra.
Vévodu jsem poznal hned. Vznešenost tomuto temnému elfovi vytvářela jakousi auru. To, že byl skvostně oblečen, byl jen detail, takový muž by měl autoritu, i kdyby byl oblečený jen v pytli od popelových jamů. Lehce konverzoval se dvěma muži v drahých, bohatě zdobených kabátcích. Brzy si mne všimli.
„Kdo přichází za vévodou Drenem?“ oslovil mne ten vlevo, jehož šedé vlasy byly vyčesané vzhůru do tradičního drdolu.
„Požehnání Almsivi, pane. Jsem Trevyn Varen, Bratr rodu Redoran. Rád bych tě požádal o povolovací dekret pro novou pevnost.“
Vévoda se na mne krátce zadíval a pak promluvil: „Už jsem o tvých skutcích něco slyšel.“
Na chvilku jsem uhnul pohledem, ale pak jsem se mu opět podíval zpříma do očí. Vedam Dren pokývl.
„Dám ti povolovací dekret. Přijmi jej jako vděk za to, co konáš pro můj lid.“
O chvilku později jsem již sestupoval po schodech se svitkem zatíženým velikou pečetí. Do AldRuhnu jsem se vrátil kouzlem Návrat.
V Cechu mágů jsem si začal chystat na další práci. Připravil jsem alchymickou aparaturu a z nastřádaných surovin začal vařit léčivé a posilující lektvary. Jejich prodejem jsem chtěl získat požadovanou sumu pěti tisíc na stavbu pevnosti.
Když jsem pozdě odpoledne skončil, roznesl jsem dryáky obchodníkům po městě. Bohužel neměli dost peněz, utržil jsem jen asi tisíc zlatých a zásoba lahviček mnoho neubyla. Říkal jsem si, že jsem dlouho nenavštívil městečko Caldera. Zavítal jsem tedy i tam za pomoci cechovního teleportu.
Lektvary prodané u alchymisty mágského cechu a v zastavárně rudocha Irgoly mi vynesly něco přes tisíc zlatých, což bylo pořád málo.
Vyšel jsem ven a otočil se zády ke sklánějícímu slunci, aby mne nepálilo do očí. Najednou jsem zaslechl shora hluboký smích a podivné ječivé hihňání. Pohlédl jsem na dům naproti.
Vlastně nevím, proč jsem si ho dříve nevšiml. Byl veliký a trochu zanedbaný. Smích se nesl z otevřeného okna v prvním patře. Všiml jsem si, že těžké vstupní dveře jsou pootevřené. Nevím proč mne to lákalo vstoupit...
Neodolal jsem, opatrně pootevřel dveře a pomalu vstoupil. Naskytl se mi nečekaný pohled.
Spodní místnost byla osvětlena jen plameny z krbu. Místo dřeva tam však hořela i nějaká kniha. Rozhlédl jsem se po obyvatelích a trochu se polekal. V místnosti postával jeden ork s nazelenalou pletí, něco si brumlal a kýval se do slabého rytmu přicházejícího shora. Evidentně byl opilý nebo na měsíčáku. Druhý ležel na neskutečně špinavé matraci s lahví v ruce, ten se na mě zadíval také krví podlitýma, i když poněkud bytřejšíma očima. Zarazil jsem svůj krok a v tu chvíli zacinkaly flakónky v mém vaku. Ork na lůžku se po tom zvuku ušklíbl. Houkl na mě: „Oslava je nahoře. Můžeš se přidat!“
Fascinovaně jsem pokračoval ke schodišti, překvapený, jakou zvláštní vstupenku jsem si právě zařídil. Cestou jsem se ještě rozhlížel po místnosti. V jednom rohu ležela shozená knihovna na neuspořádané hromadě knih, které nedávno měla v policích. Podél stěny se táhnul obrovský stojan na desítky lahví vína, z velké části již vypitých.
Když jsem vešel do patra, vybavení zde bylo podobné. Schody po malé plošince pokračovaly ještě do druhého patra. Odtud doléhalo hekání a vzdychání, které se někdo vůbec nesnažil zdusit.
Ve vzdálenějším výklenku hrála polonahá orčice na bubínek, nutno říci, že jí to moc nešlo. Občas se zasmála a já poznal zvuk, který mne sem přilákal.
V protějším rohu vedle dalšího ohromného stojanu na lahve seděl tvor, jehož bych v domě ve městě vskutku nečekal. Daedrický šotek s velkýma špičatýma ušima a dlouhým ocasem. Bubnoval také, jeho nástroj byl o něco menší a šlo mu to naopak o dost líp než orčí ženě.
Zarazil jsem se. Šotky jsem již potkal v divočině a věděl jsem, jak jsou zuřiví a jak moc bolí škrábance jejich ostrých drápů. Když mne však spatřil, zkroutil obličej do grimasy, kterou jsem určil jako úsměv. Tvor zaskřehotal: „Nazdar Kaldero! Jsme tu celý týden!“
Vytáhl zpoza sebe láhev flinu, nejjemnějšího císařského vína, a pořádně si přihnul.
„Co tady děláte?“ vysoukal jsem ze sebe. Ranavan je plný překvapení.
„Práce mi nevoní. Chci si jen hrát na bubínek. Co má asi tak rarach dělat?“ odpověděl vysokým hláskem šotek a podával mi láhev.
„Máš pití? Nebo zlaťáky?“
Kývl jsem, že mám obojí. Začal jsem štrachat ve vaku po lahvi sujammy, abych opětoval pohostinnost, musel jsem však napřed vyndat některé lektvary.
„Co je to? Pití?“ zjišťoval rarach.
„Lektvary. Medicína.“
„Koupím! Medicína, pití!“ Oči se mu zaleskly chtivostí. Sáhl do dřevěné bedýnky a vysypal na zem hrst zlaťáků. Jak jsem si stačil všimnout, byla jich plná téměř po okraj...
„Máš i medicínu proti bolení hlavy?“
Věděl jsem, že míní lék na kocovinu.
„Teď nemám, ale přinesu,“ ujistil jsem ho.
Za okamžik jsme se domluvili. Lektvary jsem prodal všechny a utržil přes čtyři tisíce zlatých. Byla to taková hromada, že jsem je musel dát do dalšího vaku.
„Přijďte zas! Přijďte zas!“ skřehotal radostně rarach.
Když jsem za sebou zavíral dveře, pochopil jsem, že jsem získal velmi zajímavého zákazníka.
jeskyně Skaru
Vrátil jsem se do AldRuhnu. Po přenocování jsem se hned vydal za paní Galsou, kde jsem jí předal peníze i vévodův dekret.
„Výborně, Trevyne. Hned udělím povely k započetí stavby. Zastav se u mne asi tak za týden.“
Radostně jsem jí poděkoval. Než jsem stačil odejít, ještě mne zastavila:
„Mezitím se můžeš poptat po nějakých spolehlivých mužích. Tvá pevnost bude potřebovat stálou ozbrojenou posádku. Percius v cechu bojovníků bude jistě o nějakých vědět, ale i mnoho mladých redoranských přívrženců hledá stálou práci.“
Měl jsem ještě před sebou celý den a nic konkrétního v plánu. Rozhodl jsem se tedy, že se vydám na pahorek Bal Isra
a prozkoumám jeho blízké okolí. Mohla se tam skrývat různá nebezpečí, která by případně zpomalila stavbu.
Za necelou hodinku později jsem již kráčel po šedé zemi popelišť a v uších mi hučela píseň pustiny. Asi půl hodiny jsem obcházel náhorní plošinu v postupně se rozšiřující spirále. Pak jsem narazil na hnízdo alitů, nebezpečných tvorů s obrovskou zubatou tlamou plnou jedovatých zubů. Podařilo se mi zabít všechny tři, ale jsem utržil pár hlubších ran. Naštěstí jsem byl na něco podobného připraven a lektvar z mých zásob brzy neutralizoval jed.
Po chvíli dalšího průzkumu jsem objevil dovedně maskovaný vchod velmi blízko cesty. Dveře vypadaly opotřebované častým používáním. Pokud tam sídlí nějací vyvrhelové, musím je zničit. Ostatně v této činnosti jsem již měl nemálo zkušeností z okolí Balmory i odjinud.
Připravil jsem si několik lahviček s léčivými lektvary tak, aby byly rychle po ruce, sevřel jsem meč a štít a vkročil do podzemí.
Jako téměř vždy byla jeskyně osvětlena řídce umístěnými pochodněmi, takže v šeru bylo na cestu dostatečně vidět. Po asi dvaceti krocích se chodba roztáhla do podlouhlé, více osvětlené místnosti, která končila srázem do podzemní říčky. Cesta dále pokračovala přes visutou lávku, kterou strážila rudoška s obouručním mečem.
Okolí nebylo dobré pro schování se ve stínu a diverzní akci, vyšel jsem tedy z chodby připraven bojovat. Rudoška vykřikla, tmavě hnědé vlasy jí poskočily, jak se rozběhla a v pohybu plynule pozvedla těžký meč. V poslední chvíli jsem změnil střeh
a nastavil šikmo štít. Dlouhá čepel obouručáku po něm sklouzla a odrazila se trochu stranou. Ženu to dostalo do nechtěné rotace, čehož jsem hned využil a sekl po ní daedrickým mečem. Byla však hbitá a tak jí špička meče jen rozsekla paži nad loktem. I to ale stačilo k tomu, aby pustila těžký meč, který s bolestivým zraněním teď nemohla udržet v rukou. Vzal jsem ji pořádně štítem po hlavě, protože jsem již zaslechl vrzání lávky a výkřiky přibíhajících posil.
Otočil jsem se k novým nepřátelům. Byli to dva dunmeři. Jeden v ocelovém krunýři ozbrojený mečem a štítem, druhý jen nalehko v kožené kazajce a nebezpečně dlouhou dýkou. Zastavili se, protože viděli, jak rudoška leží zneškodněná na zemi a zjevně odhadovali své taktické možnosti. Byli dva a to jim dávalo velkou výhodu. Na druhou stranu jsem z takových oslabení mnohokrát vyšel vítězně. Bylo však potřeba se neukvapit. Stál jsem na začátku dřevěného mostku a musel jsem je udržet tak, aby na něm zůstali a nemohli na mne ze dvou stran.
Zadíval jsem se temným elfům do tváří a najednou mi hlavou blesklo nečekané poznání.
Ten v té kazajce s jizvou přes obličej...
Trochu jsem sklopil meč a vydechl:
„Jiube?“
Dunmer se zamračil a několik okamžiků si mě prohlížel, než se mu rozšířilo jeho jediné oko a zachraplal:
„Ty...?“