Do Balmory jsem nakonec putoval pěšky. Už mi docházely zásoby jídla a potřeboval jsem cestou něco ulovit. Řízky
z divokého guara mi byly odměnou za mé úsilí.
Když jsem sděloval Kaiusovi, co jsem se dozvěděl od popelovce Zainsubaniho, pozorně naslouchal. Ve stručnosti se jednalo o toto: Nerevarin bude obrozený hrdina, který vyžene všechny cizince z Ranavanu a obnoví slávu původních kočovných obyvatel. Kult Nerevarina je pro Popelovce posvátná věc a jen velmi neradi se budou o tyto informace dělit s někým cizím, obzvláště s cizozemcem jako jsem já.
Seděli jsme dlouho, než jsem mu vypověděl všechny detaily. Přecházel přitom po místnosti. Pak si sedl ke stolu, dal si špetku měsíčního prachu a několik chvil tiše přemýšlel.
Pak promluvil: „Samozřejmě teď bude tvým úkolem kontaktovat Nerevarinův kult v místě jeho nejsilnějšího uctívání -
v popelištích. Ale než půjdeš, myslím, že je na čase, aby ses dozvěděl, o co tu vlastně jde.“
Nadechl se. Pak se na mne podíval takový tím pohledem, který značí, že se dotyčný chystá říct něco důležitého.
„Císař si myslí, že tvá osoba odpovídá podmínkám, o kterých se zmiňují Nerevarinská proroctví. Proto tě na jeho příkaz vytáhli z vězení a poslali na ostrov Vardenfell, abys mohl splnit podmínky proroctví a stát se Nerevarinem.“
Zůstal jsem na něj překvapeně civět.
„Tady je rozšifrování dopisu od císaře, který jsi mi předal, když jsi dorazil,“ pokračoval špehmistr. Podal mi ohmataný pergamen, jistě jej mnohokrát studoval.
„Císař a jeho rádci jsou přesvědčeni, že svým vzhledem a okolnostmi narození splňuješ podmínky proroctví. Ale opravdu jej naplňuješ? Jsi skutečně předpovězený Nerevarin? Nejdřív jsem si myslel, že máme jen vytvořit přesvědčivého dvojníka, ale teď nevím, co si mám myslet. Jedna věc je ale jistá. Všechno nasvědčuje tomu, že nejde jen o primitivní pověru a my se tím budeme vážně zabývat, jak si císař přeje.“
Odmlčel se. Já nevěděl, co říci. Tohle bylo něco. Ne, že bych chtěl hned věřit, že jsem vtělený hrdina. Byl jsem pouze překvapen, že se to týká zrovna mě. Vzal jsem pergamen a horečně jej pročítal. Konečně vše dostalo smysl a já se dozvěděl odpovědi na své otázky!
Když jsem zvedl zrak, Kaius pokračoval: „Zainsubani říká, že náčelník Sul-Matuul a vědma Nibani Maesa z kmene Urshilaku jsou vůdci kultu Nerevarina. Takže tě posílám za nimi. Pověz jim svůj příběh a nech je, ať tě prověří ohledně proroctví. Jen oni budou umět nejlépe posoudit, zda splňuješ podmínky té věštby.“
Pak mi dal nějaké peníze na výdaje a doporučil mi zastavit se v pevnosti Moonmoth.
„Ptej se po Somutovi Vunnisovi, řekl jsem mu, ať ti schová stranou nějaké lektvary. Slyšel jsem, že na severu je to s nákazou dost zlé.“
Neprodleně jsem se vydal do cyrodiilské pevnosti pro podporu ve formě dryáků proti nákaze. Pak jsem ještě zaskočil do Balmorského cechu mágů pro svou zásobu vlastnoručně vydestilovaných hojivých lektvarů. Během další hodiny už jsem seděl na bachnochodci, který kráčel směrem na sever, do popelišť.
Za soumraku jsem dorazil do vesnice Maar Ganu, kousek na sever od Ald´Ruhnu. Opevněná výspa ležela na severovýchodním okraji redoranské oblasti. Na východě chránil vesnici táhlý, asi dvousetstopý skalnatý hřeben, za ním již stoupalo úbočí Rudé hory několikanásobně výše. Na nejvyšším místě seděla dominanta vesnice – veliká oblá budova svatyně.
Vesnice mne přivítala ostražitým klidem. Mlčenliví strážní procházeli pomalu za hradbami a redoranského stylu a upírali své zraky do okolních pustin. Široký pás šedé země před hradbami působil jednotvárně, jen opodál jsem si všiml doutnající černé hromady kostí, kde zjevně skončily mršiny nedávno zabitých nakažených tvorů.
Na noc jsem se ubytoval v místním hostinci, nechtěl jsem putovat za tmy. Když jsem platil za lůžko, ještě jsem zjišťoval: „Jak teď vypadá cesta do popelišť? Něco nového kromě nakažených bestií?“
Krčmář se kysele usmál a pronesl: „Dnes nejsem ten správný, kdo by ti měl odpovědět. Zkus to támhle u toho chlapíka
v rohu.“
Obrátil jsem se k osobě, kterou hostinský označil. Svalnatý temný elf v obnošeném chitinovém brnění popíjel u osamělého stolu u zdi.
Všiml si mě, už když jsem se přiblížil na pět kroků. Mlčky pohledem zhodnotil mou zbroj a meč.
„Pane, vypadáte, že se vyznáte. Potřeboval bych se zeptat na cestu do popelišť,“ oslovil jsem ho.
„Cestu? Myslíš snad cesty,“ opravil mne a pak se zachechtal, na dunmera vyloženě vstřícně. Měl jsem štěstí. Byl to lovec, který do Maar Ganu přichází jen na dva tři dny v měsíci prodat své úlovky, po zbytek času žije v pustině a zná každé její zákoutí. Podrobně mi popsal cestu do severních popelišť a ještě poradil pár věcí ohledně přežití v popelobouři.
Když jsem si pak vychutnal sklenku sujammy, bohužel tentokrát kvůli zataženému nebi bez svitu hvězd, odebral jsem se na lůžko. Spal jsem však špatně. Kolem půlnoci mne probral tíživý sen.
Viděl jsem sám sebe mrtvého, ležícího na stole osvětleném svícemi. Ale mohl jsem se z místa jakéhosi pozorovatele vlastníma rukama mrtvé postavy dotknout. Ta se v tu chvíli nadechla, otevřela oči a vstala ze stolu. Pak místnost zmizela, celý svět se naplnil světlem a já se probudil.
Byl jsem zpocený a otupělý, ale potřeboval jsem se vyspat na další úmornou pouť pustinou. Noční můry mne však obtěžovaly i po zbytek noci. Zapamatoval jsem si z nich jen toto:
Promlouvala ke mně vysoká postava ve zlaté masce, ale nerozuměl jsem vůbec ničemu. Usmívala se a vypadala přátelsky, ale když se přiblížila a dotkla se mě, vyděsilo mě to. Pokoušel jsem se utéci, ale nemohl jsem se pohnout. Zkoušel jsem vykřiknout, ale nevydal jsem ani hlásku. Postava stále mluvila a usmívala se, ale já si byl jist, že se na mne snažila seslat nějaké kouzlo. Nakonec jsem se probudil, ale nedokázal jsem si vybavit, jak sen skončil.
Jakž takž odpočatý jsem hned za úsvitu vyrazil na cestu. Na sever a západ se táhla zbrázděná šedá krajina osázená typickými štíhlými menhiry. Musel jsem jít asi tisíc kroků na sever podél skalnatého hřebene a pak jej přejít úzkým průsmykem. Když jsem se ocitl ve foyadě, úzké a hluboké rokli vzniklé po tekoucí lávě, putoval jsem jí na sever až na její konec, kde ústila do moře. Pak jsem se vydal podél pobřeží na východ, přesně jak mi poradil lovec.
Po necelé hodině jsem narazil na povědomé křivé sloupy z černočerveného kamene. Ruiny sídla démonických daedrických bytostí nešly obejít, musel jsem je minout v těsné blízkosti. Samozřejmě jsem si po chvíli všiml pohybu a musel se přichystat na boj. Raději jsem na sebe přivolal z amuletu ochranné kouzlo předků, tušil jsem, co mě tu asi tak čeká.
Labyrint bláznivě křivých zdí a sloupů ukrýval pět stop vysokého zeleného ještěra chodícího po zadních nohách. Hlavu měl rozšířenou v masivní kostěný límec a jeho obrovské žluté oči zářily na zvíře nepřirozenou chytrostí. Ze špičaté tlamy mu uniklo zasyčení a obklopil mě pach shnilého masa. Tvor se na mě vrhl s napřaženými předními pařáty. První útok jsem vykryl štítem a opětoval rychlým bodnutím s únikem otočkou. Ještěr na moment odskočil a to mi umožnilo pořádně se napřáhnout. Seknul jsem z boku. Ještěr mezitím opět marně narazil do mého štítu, má čepel se mu však vnořila hluboko do břicha. Otočka a sek. Ještěr mne škrábl pařáty po ruce s mečem, způsobil však jen povrchové zranění. Můj ohnivý meč jej nyní téměř přepůlil, když dopadl do stejného místa jako předtím a břicho tvora se rozšklebilo jako rozloupnutá bobule česalky. Ještěr padl na zem do hromádky vlastních vnitřností a točil se dokolečka, jak hrabal nohama. Dorazil jsem ho seknutím do krku.
Už jsem myslel, že je nebezpečí zažehnáno, když se mi naježily na chloupky na krku a zaslechl jsem tiché dusající kročeje. Vrstva všudypřítomného popela nahrává záludným útočníkům. Otočil jsem se právě včas a zdvihl štít.
Prásk.
Cítil jsem, jako by mi měla upadnout ruka. Instinktivně jsem sekl od boku a ustupoval. Během mrknutí oka jsem si stihl prohlédnout nového nepřítele. Vypadal jako člověk, přesněji řečeno jako socha člověka. Celé tělo mu kryla masivní zbroj z černého kovu s rudým žilkováním, i jeho obličej měl stejnou barvu a strukturu. To, co mi málem zmrzačilo paži se štítem, byl hrozivě vyhlížející masivní meč. Socha jím mávala neuvěřitelně rychle. Ne, takhle se sochy nepohybují, ani obživlé. To musí být dremora, jeden z démonů, o kterých jsem četl v knihách Cechu mágů. Zařval jsem a vyrazil do protiútoku. Dobře jsem věděl, že stříbro na něj bude působit stejně smrtonosně jako na obyčejné zvíře, zvlášť když je zároveň očarované ohnivým kouzlem. Dremora šermoval obstojně, ale mou velkou výhodou byl štít, přestože utrpěl velké poškození. Nakonec jsem démona udolal, i když jsem se pak musel třikrát vyléčit kouzlem a vypít dva lektvary. A i přesto jsem stále cítil po drtivých úderech bolest v levém lokti.
Z démona zbyla jen podivná beztvará hromádka, ale jeho meč zůstal ležet v popelu. Vypadal, že je ze stejného materiálu jako byla démonova zbroj, červenočerný kov nebo snad kámen. Zdvihl jsem jej a překvapeně heknul námahou. Přestože se jednalo o jednoruční zbraň, byl alespoň dvakrát těžší než má stříbrná čepel. Zkusil jsem s ním máchnout. Přes svou masivnost a byl dobře vyvážený, cítil jsem, že bych se s ním naučil zacházet velmi rychle.
Zastrčil jsem jej za opasek na druhém boku a pokračoval v cestě. Podle lovcova popisu měl být tábor Urshilaku již nedaleko.
Krajina se začala podobat okolí Ald´Ruhnu a Maar Ganu. Nízké šedé pahorky zdobily nebo lemovaly temné štíhlé menhiry, z vrstvy popela sporadicky vyrůstaly červené listy ohnivé kapradě, kožnatky, ale zejména hadovité větve trnitého keře trama. Věděl jsem již, že kořen tramy je jedlý a výživný, a tak jsem jich několik vyhrabal ze sypké země.
Po chvíli jsem již spatřil mezi několika kopečky stany vyztužené tyčemi. Byl jsem na místě.
Přibližoval jsem se pomalým krokem a ruce držel daleko od zbraní. Musím působit mírumilovně, dobře si pamatuji, jak mě málem zavraždili divocí popelovci a nechci dávat záminku.
Tábor tvořilo asi deset stanů širokých dobře třicet stop. Pět z nich bylo postaveno do podkovy a vzniklý plácek zastřešený širokou plachtou. Látka měla možná kdysi světlou barvu plátna, nyní bylo vše šedivé od sopečného popele pustin. Mezi stany se pohybují tmavé postavy popelovců v překvapivě čistém a ornamenty bohatě zdobeném oblečení. Někteří si mne všimli, ale nevěnují mi přílišnou pozornost. Za chvíli jsem si všiml proč. Na jednom z návrší obklopujících tábor stojí postava zcela oděná chitinovým brněním a bedlivě mě sleduje. V ruce třímá luk se založeným šípem, téměř ležérně opřený o nohu šípem k zemi. Nepochybuji však, že by jej během okamžiku dokázal napnout a trefit mě mezi oči.
Zaslechl jsem nepravidelné dřevěné ťukání. Znělo to příjemně, melodicky. To vítr rozehrál zvonkohru z různě dlouhých dřevěných tyček, zavěšenou pod širokou plachtou.
tábor kmene Urshilaku
Vydal jsem se k mladé ženě, která zrovna čistila kůži nějakého uloveného zvířete.
Zvedla ke mně rudé dunmerské oči: „Chceš mluvit? Tak mluv, cizáku.“
Nepřístupnost jsem čekal a tak jsem začal co nejzdvořileji.
„Jsem Trevyn Varen. Zajímám se o původní obyvatele Ranavanu a rád bych mluvil s vaším náčelníkem a vaší vědmou.“
„Přeješ si mluvit se Sul-Matuulem a přeješ si mluvit s Nibani Maesou. Poslali pro tebe?“
„Ne,“ odvětím po pravdě.
„Když pro tebe neposlali, nebudeš s nimi mluvit. Jsi cizák a náčelník a vědma se tebou nebudou zabývat.“
Začala se opět věnovat své práci.
Možná bych jí měl dát nějaký úplatek jako Zainsubanimu, blesklo mi najednou hlavou. Po chvíli přehrabování v torně mě napadla vhodná věc.
„Odpusťte, prosím. Vím, že Velothův lid ctí zdvořilost. Přijmete tento dar?“
Dunmerka vzhlédne s překvapeným výrazem.
„Chceš mi nabídnout kořen tramy? Nuže, cizinče, opravdu nejsi nijak povýšený. Jsi vskutku zdvořilý a takovými vlastnostmi nelze u cizozemců pohrdat. Dobrá, přijímám tvůj dar a děkuji ti.“
„Zajímám se o kulturu Popelovců a rád bych si promluvil se Sul-Matuulem a Nibani Maesou o Nerevarinském proroctví.“
Výraz jejího obličeje ztvrdl.
„Jsi cizák a chceš mluvit o Nerevarinovi a proroctví ? Na cizáka jsi zdvořilý a slušný a nemyslím, že bys nám chtěl ublížit. Ale proč se zajímáš o Nerevarina ?“
Ve stručnosti jí líčím, co jsem se o Popelovcích naučil. Mluvím i o tom, že doba je zlá, Dagoth Ur sílí a že moje osoba možná odpovídá Nerevarinovi.
„Nevěřím tomu, co slyším. Myslíš, že jsi Nerevarin a chceš mluvit se Sul-Matuulem a Nibani Maesou. Nevypadáš jako Nerevarin, ale ani nemluvíš jako hlupák nebo šílenec. To je hádanka.“
Chvíli mlčky přemýšlí.
„Jdi za Zabamundem do jeho stanu,“ ukáže pak ke krajnímu obydlí v podkově stanů pod plachtou. „Je naším nejlepším bojovníkem a on rozhodne, co je správně. Pokud ti Zabamund dá svolení, můžeš vstoupit do náčelníkovy jurty a mluvit s ním.“
Za chvíli už jsem stál před šampionem kmene. Ve stanu smrděl pot, kouř a pečené popelové jamy. Na primitivním lůžku z kůží seděl svalnatý muž, který si při mém příchodu stoupl. Rysy a jizvy v jeho tváři vypovídaly o mnoha prožitých bojích a popelobouřích.
Krátce jsem mu vylíčil důvod své návštěvy.
„Nemáš tu žádné zastání, cizozemče. Ale mluvíš dobře a s respektem.“
Jeho pohled vyjadřoval spíše zvědavost než odmítavost.
„Nech mě, abych ti to vysvětlil,“ pokračuje. „Je proti našim zvyklostem, aby cizáci hovořili s náčelníkem nebo vědmou. Sul-Matuul nemá rád cizáky.“
Vysvětlil jsem mu, co jsem se naučil o šestém rodu a o Nerevarinovi. Nesnažil jsem se však nijak chvástat, zvolil jsem co nejpokornější tón.
„To všechno může být pravda a jsem si jist, že si myslíš, že je to důležité,“ odpověděl potom Zabamund, „ale nijak to s námi nesouvisí – alespoň ne tím způsobem, jak to říkáš. Je mi líto, ale nenechám tě tímhle vším obtěžovat Sul-Matuula nebo Nibani Maesu.“
Teď je rozhodující chvíle. Pokud si s nimi ani nebudu moci promluvit, nikam nepokročím, pomyslel jsem si. Vsázím na poslední možnost a sahám do váčku s penězi.
Zabamund vypadá příjemně překvapen.
„Dvě stě zlatých? To je opravdu vážný důkaz tvé úcty.“ Nic naplat, peníze prostě vládnou.
„Dobrá, myslím, že bys mohl mluvit s naším náčelníkem. Možná se na mě bude zlobit. Ale to unesu. Jdi do jeho jurty a promluv si s ním. A řekni mu, že jsem tě poslal.“
Doufám, že nezaslechl to hlasité žuchnutí, jak mi ze srdce spadl obrovský balvan.
Vstoupil jsem do náčelníkova stanu. Sul-Matuul měl ještě ošlehanější tvář než Zabamund, divil jsem se, že je to vůbec ještě možné.
„Tak. Můj šampion tě ke mně poslal, aby ses mne zeptal na Nerevarinská proroctví. Tak pokračuj, Trevyne. Mluv. Jsem velice zvědav.“
Začal jsem vše vyprávět a zabíhal do všech podrobností. Upřímnost by se mohla opět vyplatit.
„… a proto jsem tady,“ dokončil jsem asi za hodinu svůj příběh.
Sul-Matuul měl ve tváři neurčitý výraz, ale jak se už trochu vyznám v neznatelné mimice temných elfů, rozpoznal jsem velkou dávku údivu.
Pak náčelník řekl: „Myslíš si, že naplňuješ Nerevarinská proroctví. Přeješ si být vyzkoušen, zda jsi Nerevarin. Ale žádný cizozemec se nemůže stát součástí Nerevarinova kultu,“ významně se odmlčí.
„Snad kdybys byl přítelem klanu, adoptovaný člen kmenů z Pustin, pak možná…“
Všiml jsem si narážky a zareagoval: „Je tedy nějaká možnost, jak se stát přítelem Popelovců, nebo přímo kmene Urshilaku?“
„Ano. Mám na mysli jistý iniciační rituál. Pokud projdeš, přijmu tě do kmene jako přítele rodu. A pak si budeš moct promluvit s Nibani Maesou, naší vědmou. Ta se ve věštbách a tajemných věcech vyzná. Ona zjistí, jestli odpovídáš proroctví.“
Snažím se nedat na sobě najevo svou radost, že se ledy konečně prolamují. Ovšem mou duši plní i pochybnost, jaký rituál mě čeká.
„A o co se jedná v té zkoušce?“
„Pošlu tě do našich jeskyní předků pro kouzelný luk Kostihryz. Ten luk patřil mému otci Sul-Senipulovi a jeho duch teď tu zbraň i po smrti hlídá, stejně jako klid ostatních mrtvých uložených v pohřebních sálech k věčnému odpočinku.“
Pohlédl na mě velice vážně.
„Měj se na pozoru. Svým předkům dáváme na cestu do zásvětí mnoho darů a věcí, které pro ně za jejich života mnoho znamenaly. Pohřební jeskyně tedy stráží mnoho duchů a bytostí před vykradením a znesvěcením a nejsou to snadní protivníci. Probojuj si cestu nebo se kolem nich skrytý prosmýkni, pokud jsi opravdu Nerevarin, nebude to pro tebe problém. Ochranné kouzlo je během krátké doby přivolá zpět na jejich místo, takže síně mrtvých budou chráněny i po tvém odchodu.“
Pak mi Sul-Matuul popsal k jeskyním předků cestu. Ležely nedaleko.
Cestou jsem zkoušel nový černý meč a má paže si na něj docela rychle zvykala. Dokonce jsem nemusel trénovat jen „nasucho“, střetl jsem se s nakaženým kagoutim a několika útesovými létavci a meč dokázal svou pádnost.
Vchod do pohřebních jeskyní ležel necelou půl hodinu cesty od tábora. Rozpraskanými dřevěnými dveřmi jsem vstoupil do široké chodby s hrubě tesanými stěnami. Bylo v ní překvapivě světlo. Přízračné modrozelené světlo, vycházející z neznámých zdrojů u stěn. Jen umocňovalo tíživou atmosféru síní mrtvých.
Vykročil jsem vpřed s mečem ve střehu. Po několika krocích jsem narazil na prvního kostlivého strážce. Byl ozbrojen mečem a štítem, obvyklá výbava záhrobní hlídky, jak jsem si stačil vzpomenout na svou návštěvu hrobky rodu Andrano. Daedrický meč se i v tomto souboji osvědčil. Kouzlo, které drželo kosti kostlivce pohromadě brzy pominulo a protivník s chrastěním rozsypal. Pod vlivem nadšení z nové vynikající zbraně jsem si navzdory chmurnému prostředí začal radostně pobrukovat vítěznou píseň.
Podzemí sahalo hluboko pod povrch. Chodby se kroutily, klesaly a stoupaly, chvílemi se rozšiřovaly v sály. Přesto však vedly poměrně přímo, takže o zabloudění nebyla řeč. Přítomnost velké vlhkosti jsem očekával, v některých částech jsem dokonce musel překonat louže či dokonce hluboká podzemní jezírka. Čas od času jsem narazil na kostlivého nebo přízračného strážce a vždy jej během chvíle poslal na věčnost. Účinnost čepele proti nehmotným protivníkům mne příjemně překvapila, zjevně je zbraň již očarována. Těch pár šrámů, které jsem při soubojích utržil, rychle vyléčilo zaklínadlo nebo dryák.
Všude odpočívaly pozůstatky popelovských předků. Tyto seschlé mumie vždy seděly na velkých kamenech stočené do klubíčka. Někdy vychrtlá těla chránily ze stran obrovské krovky brouků z pustin nebo štíty, v těch případech se zjevně jednalo o zemřelé válečníky. Divil jsem se, že v takovém vlhku mumie nehnijí, uvědomil jsem si také, že prostory ani nijak nepáchnou. Dozajista to bylo nějakým ranavanským kouzlem, jinak by ostatky za tu dobu „uskladnění“ již dávno podlehly rozkladu.
Mrtví předkové byli obklopeni různými věcmi na poslední cestu, přesně jak říkal náčelník. Nechával jsem je být, ale některé dary nahlodaly mou opatrnost. Viděl jsem štíty nebo části zbroje, ve kterých jsem poznal drahou skleněnou zbroj, kterou prodával mistr kovářský v Bráně duchů pod Duchovalem. Umínil jsem si, že až splním svůj úkol a získám kouzelný luk, zkusím ukrást i kus této zbroje. Svatokrádež, kterou způsobuji už teď to nemůže o moc zhoršit.
Po nějaké době jsem vešel do úzké a vysoké části jeskyně. Jejím středem čněl ohromný široký kamenný sloup sahající až téměř ke stropu. Vyvěrala z něj voda, která stékala v tenkých vodopádech do mělkého jezírka na dně této prostory. Kdybych nebyl na tak pietním místě, musel bych konstatovat, že je to tu vyloženě malebné.
Podél stěny se spirálovitě stoupal úzký kamenný chodníček. Z něj se dalo dostat k několika nepravidelně umístěným vchodům ve stěnách této jeskyně. Povzdechl jsem si, protože jsem si uvědomil, že budu muset zjevně prozkoumat všechny.
Asi po hodině jsem vstupoval do posledního, nejvyššího vchodu, zatím neúspěšný v hledání přízraku náčelníkova otce. Sul-Senipul byl asi významným náčelníkem, v těchto nejvýše položených síních vypadaly dary mrtvým nejhonosněji.
Zneškodnil jsem několik kostlivců a konečně uslyšel povědomý šepot s ozvěnou, který vydávají duchové předků. Sevřel jsem zbraň, seslal na sebe ochranné kouzlo a vykročil jsem zpoza rohu. Ve vzduchu visící přízrak mne okamžitě zaregistroval, i když zrakem to asi nebylo, a rozletěl se ke mně. Ještě rychleji než on sám ke mně dolétla vlna horka a mé paže pocítily náhlou podivnou slabost. Zařval jsem vzteky a vrhl se na přízračného nepřítele. Až teď jsem si všiml, že duch, ač nehmotný, jakýmsi způsobem třímá zcela hmotný luk zdobený ornamenty. Oslabující kouzlo přilétlo ještě jednou a tentokrát jsem spatřil, že jeho zdrojem je právě ten luk, na jehož povrchu jsem teď zblízka pozoroval různé runy a ornamenty. Zatnul jsem zuby a dal se do boje. Ten skončil naštěstí poměrně rychle a duch se rozplynul do nicoty.
Kouzelný luk dopadl na zem. Než jsem jej sebral a vydal se zpět, bylo třeba se vyléčit. Vypil jsem jeden z posledních lektvarů, ale přesto jsem se cítil mizerně. Zatracené kouzlo. Cítil jsem se silný a nikde na těle jsem neměl ani škrábnutí, ale v rukou a nohou mi tak divně bolelo a loupalo. Uznal jsem, že jméno Kostihryz je docela příznačné. Budu se muset poradit s léčitelem, teď se ale musím dostat odsud. Popadl jsem luk a začal se belhat zpět. Plán na „zapůjčení si“ části skleněné zbroje, kterou mrtvý popelovec již nepotřebuje, jsem zavrhl. Nechtěl jsem v tomhle stavu čelit dalšímu rozzuřenému duchovi.
„Tak, cizozemče, splnil jsi iniciační rituál?“ nadzvedl Sul-Matuul obočí, když jsem opět vešel do jeho stanu. Luk Kostihryz v mé natažené ruce odpověděl za mě.
„Tohle je luk mého otce. Vrátil ses ze síní mrtvých a dokončil obřadní zkoušku.“ Mluvil pomalu, aby váha jeho slov dostatečně vyzněla. „Nyní jsi Trevyn, přítel klanu. Naše obydlí se mohou kdykoli stát i tvým přístřeším. Luk Kostihryz si nech na důkaz naší důvěry a nos jej se ctí.“
Díval se na mě jinak, než poprvé. Tak nějak zpříma. Jakoby hleděl na sobě rovného spíše než na cizozemce. Ta změna mě hřála.
Znovu ten pohled. Pozvedl ruku, poškrábal se na bradě a pokračoval:
„Jako k příteli klanu k tobě teď mohu mluvit otevřeně. Přijde mi těžko uvěřitelné, že jsi Nerevarin. Jsi cizák, ale Nerevarin má přece všechny cizáky z Ranavanu vyhnat. Doba je zlá, naše kmeny vymírají. Jsme utlačováni císařskými cizáky, kteří nám kradou území. Velké rody se nám vysmívají svou vírou ve falešné bohy. Nerevarin je naše jediná, poslední naděje.“
„Nenechám“, ztlumil hlas, který tím naopak nabyl na významnosti, „nenechám žádného cizáka sebrat nám tuto naději.“
Neuhnul jsem jeho zrakům a mírně jsem přikývl. Nic jiného náčelník nečekal.
„Toto jsou velmi vážná slova, Trevyne, slova života a smrti. Vidím v tobě čestnost a jsem rád, že jsem tě mohl přítelem klanu jmenovat. Teď jdi navštívit naši vědmu, ať tě prověří ohledně proroctví.“
Stan vědmy Nibani jsem našel rychle, jeho vchod zdobila červenooranžová tkaná rohožka. Podle jasných barev bylo patrné, že ji majitelka vyklepává několikrát denně, aby se na ní neusazoval popel.
Přivítala mne postarší bělovlasá žena. Z jejího držení těla, výrazu tváře a očí jsem pochopil, že titul vědma si zaslouží.
„Řekli mi o tobě, cizozemče. Nebo lépe snad, příteli klanu. Jsi tvrdohlavý a jdeš si za svým, to se musí nechat. Nuže ptej se.“
Začali jsme dlouhý rozhovor a já se postupně dozvěděl širší souvislosti. Proroctví o Nerevarinovi je několik, nejznámější jsou Proroctví Cizince a Sedmero vizí a vykládají o mnoha věcech. Toto je znění Proroctví Cizince:
Až země pukne a nebe se zadusí černotou,
a spáči budou sedmi prokletím sloužit,
pak přijde ke krbu cizinec,
dalekou cestou pod měsícem a hvězdou.
Přes narození nejisté
on neúprosně jistý osud má
zlými pronásledován, dobrými proklet,
proroky věštěn, však všemi odmítán.
Mnoho zkoušek vyvstane,
cizincova sudba, prokletí zhouba.
Prubířské kameny cizince prověří.
Mnoho padne, však jeden zůstane.
Sedmero vizí bylo prorokováno takto:
Na co ruku vztáhne, bude uděláno.
Co zůstane neuděláno, bude uděláno.
V jistý den rodičům nejistým
vtělený měsíc s hvězdou se obrodí.
Nákaza ni věk jej nezraní,
prokletí masa před ním ulétá.
V jeskyních temných oko Azury vidí
a měsíc s hvězdou rozžehne.
Cizincův hlas sjednotí Rody,
Tři Rody jej nazvou Povzbuditelem.
Cizincův hlas sjednotí Velothův lid,
Čtyři kmeny jej nazvou Nerevarinem.
On uctí krev rodu neoplakaného,
pozře jeho hřích a bude obrozen.
jeho slitování propustí falešné bohy.
spojí rozbité, spasí poblázněné.
On vyřkne zákon Velothových lidí.
Promluví za jejich zemi a nazve je velkými.
„Co to znamená?“ pronesl jsem otázku, kterou jistě očekávala.
„Říká nám to, kdo bude Nerevarin a jaké zkoušky musí podstoupit, než se vyplní osud. Některým částem rozumím a některým ne,“ odpověděla upřímně. Začal jsem se tedy ptát na jednotlivé věci.
Úvodní část, „vzhled a nejistí rodiče“, je jen jednou z podmínek, které musí Nerevarin splňovat. Vzhledem k tomu, že mnoho osob jsou narozeny stejný den a taktéž má nejisté rodiče, je tato podmínka zajímavá, ale Nerevarina to ze mne nedělá.
Co se týče části o měsíci a hvězdě, konstatovala vědma toto: „Legenda říká, že standarta Nerevarova rodu měla ve znaku měsíc s hvězdou a jeho zbraně byly označené těmito symboly. Někteří tvrdí, že byl zrozen pod měsícem a hvězdou. Další říkají, že nosil čarovný prsten s měsícem a hvězdou. Ať tak nebo tak, měsíc
s hvězdou by měl být Nerevarinův znak a ty jej viditelně neneseš v jakékoli podobě. Tudíž nejsi Nerevarin.“
„Dobrá. Tedy… škoda. Ale co se týče těch Spáčů, myslím, že v tomto případě vím sám, co to znamená,“ prohlásil jsem.
Nibani pozvedla obočí.
„Po kraji chodí blouzniví kultisté, útočí na lidi a vykřikují, že Dagoth Ur povstal a vyžene z Ranavanu všechny cizáky. Sám jsem několik takových potkal. Dokonce tomuto šílenství začínají podléhat lidé, kteří doposud žili slušný život,“ vypověděl jsem.
„Také jsem o tom slyšela zprávy,“ odpověděla vědma a do hlasu se jí vkradly obavy. „Myslím, že to je znak Nerevarinova příchodu. Snad ten čas už nadešel a ty přicházíš ve stejnou chvíli. Možná je to jen shoda okolností. Nebo možná budeš hrát v příchodu Nerevarina nějakou roli.“
Nibani Maesa pak vysvětlovala dál: „Popelovci znají několik verzí proroctví o Nerevarinovi. Nebo spíše znali. Například Sedmero prokletí. Ale já ho neznám a ani nevím, kdo by jej znát mohl. Může být ztraceno. To se stává. Vědma zemře, nebo zapomene, nebo je kmen vyhlazen. My vědmy jsme pamětí našeho lidu. Avšak je to paměť chybující a naše znalosti umírají s námi.“
Zadívala se na mne nezúčastněným, ale vědoucím pohledem. „Zaslechla jsem, že Opoziční kněží z Templu studují proroctví o Nerevarinovi a zapisují o něm do knih. Tato psaná slova nikdy nezemřou. Musíš je vyhledat a přinést mi je.“
„To udělám,“ odpověděl jsem pevně.
„A jak je to se mnou? Jsem tedy Nerevarin?“, zajímalo mě dál.
Vědma opět pohroužila své hluboké zraky do mých. Po chvíli pronesla opět tím netečným, ale přitom určujícím tónem:
„Nejsi Nerevarin. Jsi ten, který se jím může stát. Je to hádanka a složitá. Ale našel jsi několik jejích částí a najdeš jich víc.“
To není úplně uspokojivá odpověď, pomyslel jsem si. To hledání snad nikdy neskončí.
„Jestli i ty sám volíš stát se Nerevarinem, pak najdi Opoziční kněží, kteří se skrývají před Templem. Najdi ta ztracená proroctví, přines mi je a já ti budu průvodcem na cestě stát se Nerevarinem.“
Přikývl jsem. Podívala se a mne a její pohled teď měl v sobě ještě něco jiného. Až po chvíli jsem to poznal. Naděje. Vidí ve mně naději pro celý kmen, pro všechny popelovce.
„Řekla jsem ti vše, co vím,“ shrnula. „Jdi. Přemýšlej nad tím, co jsem ti řekla. A vykonej, co má být vykonáno.“
Ještě jsem se zeptal na kouzlo, které by vyléčilo mou slabost, ale vědmina magická moc byla na toto postižení krátká. V blízkém Gnisis prý jsou však dobří léčitelé, kteří by si s tím měli poradit.
Rozloučil jsem se a s plnou hlavou nových informací se vydal zpět na západ. Pak mi došlo, že si cestu můžu zkrátit. Seslání Zásahu Almsivi mne teleportovalo přímo do Gnisis, protože tam je nejbližší základna Templu. Hned jsem se vydal ke svatyni pro své vyléčení a mezitím přemýšlel, co budu dělat dál.
Kaius bude jistě chtít slyšet, jak jsem pochodil, ale pak bych se měl nějakou dobu zaměstnat jinou prací, než pro císařskou rozvědku. Možná bych si mohl zajistit nějaké spojence. Pokud jsem opravdu Nerevarin, nebo se jím mám stát, hodilo by se mít něco v záloze. Vzpomněl jsem si na nabídku Gildy z Jižní zdi. Jsou to sice povětšinou cizozemci, ale jejich síť může být velmi užitečná, nebo se někdy budu potřebovat na delší dobu opravdu dobře schovat. Schyluje se asi k velké mele, nejdřív nakažené nestvůry, teď falešní bohové… lépe být co nejvíc připraven.
Pak jsem si vzpomněl na Redorany, nejstatečnější bojovníky Vardenfellu. Má příslušnost k nim zatím jen zavazovala, ale vzpomněl jsem si, že mám být brzy povýšen na Bratra Rodu. Tím bych se postupně mohl dostat do pozice s více možnostmi a pravomocemi – mohl bych pak požádat o jejich podporu, vždyť bezpečnost Ranavanu je prvořadý úkol i pro ně. Nerozhodný jsem vstoupil do Gnisisského chrámu.