Na útěku
„Neumři v bolestech, nechoď spát,
nech ruce za hlavou,
poslouchej tichej tlukot hvězd.
Žij střemhlav, rozkroč se,
poslepu na cestě
a perutě tmy složíš v pěst…“
Gnu, Poslepu na cestě
Zase budou potíže, napadlo hostinského Kellanera ve chvíli, kdy vstoupil ten trpaslík.
Když světlo nálevny orámovalo jeho postavu, všiml si, že při výšce skoro pěti stop je na svůj rod neobvykle vytáhlý. Nevypadal ani staře ani mladě, ale u trpaslíků jeden s jistotou neví. Na první pohled měl za sebou těžkou cestu, alespoň pokud by se dalo soudit podle odřené kožené kazajky. V zablácených botách měl zastrčené kamaše neurčité barvy. Trochu robustnější vzhled mu dodával ruksak na zádech. Za ním měl šikmo zastrčenou asi třístopou tyč. Sundal si z hlavy jednoduchou kapuci z voskovaného plátna a zastrčil ji za široký opasek. Teď, když mu bylo lépe vidět do tváře, všiml si Kellaner, že má svůj hnědý plnovous zastřižený, takže mu nesahá ani na hrudník. Už několik trpaslíků potkal, ale tenhle se docela lišil.
Vousáč se zatím rozhlížel po volném místě. Hostinec Modrý džbán u královské cesty ten večer ukrýval před sychravým počasím asi tucet hostů, více než obvyklý průměr. I tak uviděl neobsazených stolů hned několik. Zatím to vypadalo dobře. Osazenstvo hospody mu nevěnovalo velkou pozornost, to bylo mnohem více, než očekával. Z některých míst ho s křikem hnali jako cizáka.
Nakonec zamířil k výčepnímu pultu, protože vždy rozhodne teprve to, jestli ho obslouží.
„Co si dáte, pane?“
„Pivo a horkou vodu,“ zachraptěl trpaslík. Hlasivky měly po několikadenní cestě volno. Jeho mozolnatá dlaň přistála s bouchnutím na baru a zacinkalo několik erundilských mincí.
Dobrá, možná potíže nebudou. Ušlý pocestný byl nejlepší typ hosta. Pokud měl prachy.
Hostinský nadzvedl jedno obočí:
„Císařské měďáky… hmm, lepší než nic. Těm, které neznám, na sekeru nedávám.“
Trpaslík se zatvářil zmateně. Ale já nemám sekeru… Včas se zarazil, než to řekl nahlas.
Kellaner ho sledoval, jak zírá na mince a mlčí.
„Tady už jsme v Gorionu,“ vysvětloval, když si špatně vyložil trpaslíkovu zaraženost. „Ale klid, erundilské měďáky tady mají vlastně stejnou hodnotu. Je to v pořádku.“
Začal natáčet nový žejdlík. Malý chlapík jen kývl.
„Ještě vám vrátím. Leda byste chtěl něco k jídlu?“
Zavrtění hlavou.
Hostinský tedy shrnul pět mincí k sobě a zbytek nechal ležet. Když pěna vystoupala do požadované výše a Kellaner postavil plný korbel na pult, všiml si, jak jeden z hostů vstává.
Zatraceně, tak přece budou trable…
Owain, kupecký syn, patřil už několik měsíců ke štamgastům. A útratu měl vždy největší. Bohužel se ale taky sem tam rád porval. Kellaner nad tím mhouřil oko, protože i tak se mu bohatě vyplatilo občas nechat spravit pár židlí a koupit nové hliněné korbele.
Trpaslík s léty vycvičeným instinktem vycítil změnu atmosféry. Otočil se. Středně vysoký muž s počínajícím břichem a pleší se sebejistým krokem blížil k pultu a šklebil se.
„Kohopak tu máme? Dosáhneš vůbec na to pívo, skřítku?“
Trpaslík mlčel, jen opětoval pohled. Lehce ukročil stranou. Nikdo si nevšiml, že se tak jednoduše dostal do výhodnější pozice, s barem po pravé straně a natočený k provokatérovi čelem.
Krčma poněkud ztichla.
„Jseš hluchej? Nebo blbej?“
Trpaslík koutkem oka zkontroloval hostinského. Věděl, že obvykle mívají pod deskou obušek nebo podobnou zbraň, už ale zažil i kuličkovou kuši. Hostinský od baru naopak odstoupil a k žádné akci se nechystal. To znamenalo, že se do toho nechce míchat, anebo, a to by bylo ještě lepší – že v tom s tím rváčem nejede. Asi tu už měli pár dobrodruhů a tudíž věděli, že se nevyplatí plést se do jejich záležitostí.
Uchopil své pivo a pořádně se napil. Většina hostů napjatě vyčkávala.
On jen klidně položil korbel zpátky na pult, pořád ho ale držel. Levačkou si pomalu utřel pěnu z vousů. Ani na okamžik přitom nespustil z Owaina oči.
„Pivo dobrý.“
Owain očekával úplně jinou reakci. Vymýšlel novou urážku a naklonil se trochu blíž. Všiml si, že trpaslíkova tvář byla poznamenána dlouhými jizvami. Jedna se mu táhla přes levou lícní kost a druhou na pravé čelisti zakrývaly vousy. Ještě mu to ale nedocházelo.
„Ty…“
Žádnou nadávku nevymyslel, přeci jen už v sobě měl pět kousků. Jen tedy provokoval pohledem.
Malý vousáč mezitím sáhl po pití a znovu si zavdal. Když přišlo šťouchnutí, čekal ho.
Rváče dostihlo zklamání. Protivník obvykle po jeho strčení zavrávoral a polil se. Teď se ale skoro nic nestalo. Owain měl pocit, jako by strčil do balvanu – jeho oběť jen lehce zapružila, ale jinak se nehnula. Nikdo z přítomných nevěděl, že právě viděli proslulý nepovalitelný bojový postoj.
Trpaslík rychle položil pivo. Než stačil provokatér cokoli nového vymyslet, chňapl jej levačkou za límec. Owain nestačil včas reagovat a musel se předklonit ještě víc. Chtěl zaútočit, ale najednou na to neměl prostor. Halena ho bolestivě škrtila a pozice mu bránila v nápřahu i úderu. Trpaslík ještě malinko ukročil a viděl teď na všechny hosty i hostinského. Nikdo se mu teď nemohl dostat za záda. Přitáhl si rváčovu tvář ke své.
„Dneska jsem si už prdel vytřel, takže tě nepotřebuju,“ zasyčel právě tak potichu, aby tomu rozuměl jen útočník. Ten četl jeho upřený pohled a začínal konečně chápat, jak moc se s odhadem cíle spletl. Trpaslíkovy tmavě šedé oči odrážely únavu, hněv a pohrdání. To poslední nejvíc.
Vousáč naopak poznal ve rváčově tváři, že pochopil. Že ho trpaslík mohl zamáznout jedinou ranou. Navíc úder rozkřáplým korbelem umí zanechat v obličeji trvalou vzpomínku.
Trpaslík ale věděl, že porvat se by nebylo dobré entrée, pokud tu chtěl nějakou chvíli pobýt a třeba i přespat. Hosté byli v naprosté většině lidského původu, což bylo pochopitelné. Trpasličí království Fingor na severu a smíšené Thornal na severovýchodě byly odsud stovky mil vzdálené. Pustil tedy útočníkův límec. Než se ale Owain narovnal, bleskově ho místo toho drapl za rameno a řekl tak hlasitě jak jeho stále vyprahlé hrdlo dovolilo:
„Jestli jsi měl problém s nějakým trpaslíkem a je tady někde, dojdem pro něj a já ti ho přidržím, až mu budeš dávat po čuni.“
Natáhl se pravačkou pro korbel, lokl si a pokračoval:
„Řada z našich jsou zasranci a hovada… ale stejně tak je to i u vašich, u hobitů nebo kdekoho jinýho. Verbež najdeš všady.“
Provokatér se snažil vykroutit z „přátelského“ sevření. V tu chvíli vyšla z kuchyně macatá černovláska v zástěře s tácem plným kouřících talířů. Všimla si dvojice u pultu a jejich postoje, zakabonila se a zamířila k nim. Položila tác a dala ruce v bok. Sjela Owaina pohledem ostřejším než porcovací nůž a spustila:
„Předevčírem ti to nestačilo, ty skopová hlavo? Co to zase vyvádíš?“
Byla urostlá a očividně od rány.
Owain se raději podíval na hostinského, aby se vyhnul konfrontaci s rozzlobenou šenkýřkou.
„Kelle…“ začal omluvným tónem.
Hostinský mlčel, ale v jeho tváři bylo vidět úlevu. Obušek měl samozřejmě na dosah, ale bylo to vždy krajní řešení a dnes se mu naštěstí vyhnuli.
„To nic, právě jsme se seznamovali,“ využil situace trpaslík. „Mě říkají Tarn.“
„Owain,“ procedil mezi zuby pokořený a konečně se vyprostil z ocelového stisku.
„Nerad prolévám krev, mám radši pivo,“ dodal jeho směrem Tarn.
Hosté mezitím začali na šenkýřku pokřikovat a dožadovat se svých objednávek. Popadla tedy tác s jídlem, ale ještě jednou se na Owaina zamračila. Ten po Tarnovi jen loupl okem a vrátil se na místo.
Hostinský mezitím donesl džbán s horkou vodou. Tarn zamumlal poděkování a s plnýma rukama zamířil k nejbližšímu volnému stolu. Ještě chvíli na něj část osazenstva hostince zírala. Brzy se však začali věnovat svému jídlu i pití a znovu zazněl hospodský halas.
Trpaslík vybalil z ruksaku malý váček, ze kterého nabral dvě špetky a vhodil do džbánu.
„Žádné svinstvo tady netrpíme,“ zaznělo náhle vedle něj.
Tarn k šenkýřce klidně otočil zrak. Tušil, že její hrubý tón je jen ochranná slupka, při jejím povolání nezbytná.
„To jsou jen bylinky, paní. Neměj strach.“ Každý přece ví, že ve vodě se žádná droga neužívá - měsíční prach se vetře do dásní a khadgarský hašiš se kouří. Raději to však neřekl nahlas.
Tak jako tak kývla a přestala se mračit. Nikdo jí ještě nikdy neřekl „paní“ a to jí lichotilo. A přestože dobrodruhy tu mívali celkem často, trpaslíka potkala vlastně poprvé v životě.
„Dáš si i večeři, vzácný pane?“
Viditelně roztála. A Tarn vlivem všudypřítomné vůně jídla změnil názor. Sice měl zásobu sušených podzemních hub, důležité složky trpasličí potravy, ale šetřil si je.
„Kousek horkého masa a chleba, bude to stačit?“ Vysypal na stůl zbylé peníze.
„Určitě.“ Dokonce se i usmála.
„A schovat se na noc pod střechu někde na slámě by taky šlo?“
Krátce zaváhala, ale pak kývla.
Ještě než se stihla vzdálit pro jídlo, houkl: „A za toho rváče děkuji.“
„Někteří prostě nemají rádi kohokoliv…“ kdo se liší, nedořekla.
Změřila si ho zvláštním pohledem, než se konečně vydala pro objednávku.
Tarn vybalil ze svého vaku lněný klůcek a namočil ho v bylinném odvaru. Pak se pokusil si pokud možno nenápadně vyhrnout kazajku i tuniku a obklad si přiložil na bok. Kdo by ho chtěl šmírovat, nevšiml by si žádného viditelného zranění. Hojícím se zlomeným žebrům však bylinná směs svědčila.
Přitom přemýšlel o obratu „pít na sekeru“. Jak se jí může někdo vzdát a nevědět, jestli ji dostane zpátky - jen pro to, aby se mohl napít? U jiné věci by s tím problém asi neměl, ale dobrovolně dát pryč něco tak bytostně jeho si nedokázal ani představit.
Jo, pít na plech, to znal.
*
Když se nasytil, přivolal hostinského.
„Věděl bys o nějaké práci? Můžu ti třeba naštípat dříví.“
Kellaner pokrčil rameny. Na celé gorionské pahorkatině byly lesy řídce roztroušené a pro palivo se muselo cestovat obvykle několik mil.
„Naštípat není problém. Ale obstarat ho, to jo.“ Tím, jak trpaslík obstál při Owainově provokaci, si získal jeho respekt. „Hodně se nachodíš a bez vozu to jde těžko. Navíc divá zvěř je hladová,“ ušklíbl se, přestože varování bylo upřímné.
Teď pokrčil rameny Tarn. Šelem se nebál, hostinec byl ale evidentně jediné útočiště v širokém okolí a jemu se už nocování v divočině zajídalo.
„Dvě noci přespání a jídlo zdarma, když ti přinesu a naštípu jeden menší strom?“
Kellaner potlačil úsměv při představě malého chlapíka, jak nese celý kmen.
„Záleží na tom, jak bude velký…“
Tarn kývl.
„Dohodnuto.“
***
Když šenkýřka za úsvitu procházela kolem seníku u stájí, malého hosta tam už nespatřila. Objevil se až před polednem. Na smyku ze dvou silných větví táhl hromadu polen vysokou jako on sám. Kellanerovi téměř poklesla čelist. Trpaslík musel jít až do vzdálenějšího lesa jižně od hostince, který nebyl tak probraný – to znamenalo, že táhl náklad tři míle. Bez povozu.
„Tak kolik, hospodo? Tři dny jídlo a přespání? Ještě ti to naporcuju, neboj.“
Hostinský jen kývl. S takovou zásobou nemusel palivové dříví řešit alespoň tři týdny.
*
Šenkýřka potají sledovala pracujícího trpaslíka. To, že odněkud z batohu vyndal nebezpečně vypadající čepel dvoubřité sekery, sice nebylo obvyklé, ale divné taky ne. Až když ji nasadil na tu tyč, kterou nosil na zádech. Teprve pak si všimla, že ze dřeva čouhají na jednom konci malé výběžky, připomínaly hřeby a vyčnívaly z násady jen asi čtvrt palce. Ostří na tento konec nasadil a pak s ním pootočil. Kov byl matně šedý, ale sem tam hodil odlesk stříbřité jiskřičky. Když pak Tarn tento nástroj či spíše pořádnou zbraň uchopil v polovině délky jednou rukou a začal štípat polínka, rozšířily se jí oči. Rozpřahoval se s tou věcí jako by to byla jen malá sekerka, přitom byla vysoká téměř jako on.
„Pracant,“ konstatoval lakonicky hostinský, který také vešel na dvůr.
„Už jdu,“ kvapně odpověděla černovláska, když si uvědomila, že se zakoukala déle, než původně chtěla. Kellaner jí sice mohl pokárat za lelkování, ale jen nad tím v duchu mávl rukou.
Všiml si, že Tarn po každém polínku na okamžik zastaví a dýchá nějak divně a pomalu.
Je zraněný… Hostinského respekt ještě vzrostl.
Pomoc se mu hodila a potřeboval zjistit, jestli by se trpaslík nezdržel ještě delší dobu. Zatím ten obchod byl výhodný spíše pro něj samotného a rychle si spočítal, že by bylo třeba pobyt tohoto hosta co nejvíce prodloužit. Pokud navíc potřebuje odpočinek, samo se to nabízelo.
„Odpočiň si, příteli,“ zavolal na trpaslíka. „Nespěchej, vždyť máme teprve kliden.“ Skutečně, od dožínek uběhly necelé dva měsíce.
Trpaslík sklonil sekeru a setřel si pot z čela.
„Pověz mi radši, jaké jsou zvěsti ze severních cest? Ještě jsem se tě nestačil vyptat.“
Tarn opřel topor o špalek a založil ruce na hrudi. Nemůže přece vědět, že jsem štvanec… Fingor je daleko… no, stejně radši opatrně.
„V Erundilu pár patrol a jeden císařský kurýr. Žádné zprávy o lupičích ani přepadeních. Ale ještě před hranicemi – asi dva dny odsud – bylo slyšet před soumrakem kvílení gorlaků.“
„Aj, gorlakové. Nechutná pakáž.“
„To mi povídej,“ ucedil Tarn a ukázal na svá předloktí, která se bělala nespočtem křížících se jizev po ostrých drápech malých potvor.
„Tys s nimi bojoval… a přežil…?“
„Před lety. Byl nás tucet, zvostalo nás pět.“
Hostinský uznale kývl.
„No nic, tak jako tak se nás ty mrchy netýkají, vyřídit si to budou muset císařští. Vždyť si své hranice dobře hlídají.“
„Myslíš? Když nechali proklouznout mě?“ Jeho jazyk byl zase rychlejší než hlava. Pozdě si uvědomil, co na sebe prozradil. Navzdory tomu ale ještě zvedl v úšklebku koutek úst.
Kellaner to vzal lhostejně. „Co já vím, tak dobrodruhy vždycky pouští bez potíží. Jen zaplatí nějaké mýtné.“
Tak to radši nebudu zmiňovat, kolik jsem ušetřil, když jsem šel necestou.
„A dál na sever? Pořád se barbaři mydlí s císařstvím?“ zjišťoval dál hostinský.
„Ne otevřeně, ale blízko močálů je nebezpečno. Já sám se se zápaďany setkal. Proti našincům nic nemají, ale na císařské útočí od pohledu.“
Bylo zjevné, že téma vyčerpal. Sevřel topor sekery a znovu se dal do práce.
***
K večeru měl hotovo.
Když se ho Kellaner snažil najmout na další práci, Tarn odmítl.
„Do prvního sněhu chci být v Thornalu.“
Hostinského tvář prozradila zklamání, ale přitakal.
„Co můžu čekat, až se vydám na východ?“
„Planiny a občas vesnice, jako tady. Nejblíže tím směrem leží město Thos. Cesty jsou dobré - tady v Gorionu se o bezpečí v kraji starají hlavně Bílé štíty. Tihle řádoví rytíři se umějí vypořádat s bandity i nestvůrami. Jen dál na jihovýchod se měj na pozoru v okolí Trnolesa. Tam se vyplatí na noc vždy být za hradbami města nebo alespoň palisádou vesnice.“
Tarn se snažil důležité věci zapamatovat. Hostinský ale ještě dodal:
„Trnoles se dá obejít zleva nebo zprava. Obě cesty jsou stejně dlouhé, jen asi padesát mil. Každopádně potom narazíš na Diamantovou cestu. Tak se říká velké dlážděné silnici, která vede od jižních hranic se Zalosem přes celé království na sever do Thornalu a prý ještě dál.“
Trpaslík zdvihl obočí. Kellaner vytušil nevyřčenou otázku, vždyť na ni odpověděl už stokrát nejednomu poutníkovi.
„Elfové v severních hvozdech těží diamanty. Je hodně stará. Ale hlavně je na ní bezpečno.“
Nadechl se a doplnil: „Hlavně pozor na jihovýchod odsud. Pahorky se po pár mílích zvedají do kopců, kterým se říká Mračné vrchy. Nejsou rozlehlé, ale záludné. Mlha se tam nikdy úplně nerozptýlí. Ukrývají se v ní bazilišci a smrt.“
„Tak to se tomu místu jistě každý vyhýbá…“
„Divil by ses. Čas od času se najdou dobrodruzi, kteří se tam vydají. Říká se, že tam je prastarý poklad… Inu, nikdo se ještě odtud nevrátil. Navíc něco nebo někdo tam vydává strašné, nelidské skučení.“
„Tam se rozhodně nechystám. Díky za varování.“
Popadl opět sekeru. Zvědavost mu ale nedala:
„A co tam tak kvílí?“
„To právě nikdo neví. Ale ten zvuk není nic přirozeného. Jde z něho mráz po zádech.“
***
V průběhu večera u korbele si k němu nečekaně přisedl Owain.
„Zdravím. Tarn, pamatuji si správně?“ Podal mu po lidském způsobu ruku. Tarn ji po chvilce váhání stiskl.
Obchodník se vstřícným výrazem pozvedl svůj korbel k přípitku. Ten Tarnův o něj hlasitě klepl.
„Prý budeš brzo odjíždět,“ konstatoval kupec.
Tarn pokrčil rameny.
„Chtěl jsem ti dát jen malou radu. Ještě jako omluvu za… za včerejšek.“ Nečekal na trpaslíkovu reakci a hned pokračoval.
„Nevěř Kellanerovi. Prý ti dal radil ohledně cesty, ale možná špatně.“
Tarn zpozorněl. „Prý jsou blízko nějaké nebezpečné skály…“
„Kudy ti radil, že máš jít?“
„Hlavně nejít na jihovýchod, ale ty Mračné vrchy bych měl poznat podle mlhy už na dálku.“
„Vidíš!“ plácl Owain dlaní do stolu. Zarazil se a rozhlédl, ale zvuk nepřilákal ničí pozornost. Pokračoval tišeji.
„Mračné vrchy jsou na severovýchod. Většina poutníků je obchází z jihu. Kdybys šel na východ a náhodou si trochu zašel na sever, akorát bys do nich nakráčel.“ Nic neříkal a jen trpaslíka hypnotizoval pohledem, zkoumaje jeho reakci.
Tarn přivřel oči. Je možné, že by mě chtěl hostinský navést do záhuby? Nechtělo se mu tomu věřit.
„Dobře. Díky.“
Owain se s rozloučením zvedl a zanechal ho s novou nejistotou.
Tarn měl rozhodně o čem přemýšlet.
***
Po tuctu hojivých obkladů během dvou dnů v pohodlí nabral znovu sílu. Hostinský měl jistě léčivé lektvary, které byly všude rozšířené, ale trpaslíkův měšec byl v tuto chvíli prázdnější než žaludek odsouzence v hladomorně.
Tento večer byl pro něj v hostinci poslední, ráno se chystal znovu vyrazit. Odpoledne se povaloval na slámě a pak zevloval na dvoře hostince. Spustil se ale jemný a vytrvalý déšť a on se musel přesunout pod střechu.
Když vešel do nálevny, uviděl u nejbližšího stolu tři malé postavy. Ztuhl. Patřili k jeho rodu.
Trpaslíci živě rozprávěli, každý měl před sebou dva korbele – jeden již dopitý a druhý právě načali. Nejmladší z nich ho už spatřil a kynul ostatním, aby se otočili. Setkání se nešlo vyhnout.
„Vidím vás,“ začal nejodtažitějším trpasličím pozdravem. Pořád nemohl vědět, jestli ho mstivý Trognir a jeho nohsledi přece jen nevystopovali.
Dva mladší se zatvářili zmateně a jen odvětili unisono všeobecným „Buď pozdraven.“ Třetímu, který podle délky vousu a hloubky vrásek z nich byl nejstarší, se rozšířily oči a zareagoval:
„Vidím a vítám tě.“
Dal si záležet, aby formální trpasličí pozdrav zněl srdečněji, než má. Tarn si toho všiml.
Starý trpaslík měl vousy zapletené do třech šedých copánků. Vyzval ho, aby si k nim sedl. Tarn pozvání zdráhavě přijal. Prostřední trpaslík hned mávl na šenkýřku, aby přinesla další pití.
„Jsme daleko od Fingoru, brachu,“ usmíval se starý, který podle pozdravu poznal Tarnův původ a z nějakého důvodu jej to těšilo.
„Tak. Mám za sebou dlouhou cestu,“ odvětil Tarn.
„Mě říkají Narbr, tohle jsou Khími a Dyrgir.“
Měli na sobě pracovní oblečení a v rohu si všiml objemných ranců, ze kterých čouhalo nářadí včetně krumpáčů. Nevypadali jako fingorští vojáci, kteří by ho stopovali. Spíše jako tovaryši na cestě.
„Tarn.“
Navzdory své podezřívavosti zjišťoval, že společnost jeho druhu je mu po týdnech samoty celkem příjemná.
„Kam máte namířeno vy?“
„Do Erundilského císařství. Málokdo tam prý chce pracovat v lomech.“
Starý doplnil: „Víme, že o erundilský vápenec je pořád zájem. A bude to snazší než se prokutávat tvrdým buližníkem tam u nás v Thornalu.“
Tarn kývl. Šikovní řemeslníci najdou práci kdekoliv.
„A ty? Patříš ke kameníkům, klenotníkům, kovářskému cechu nebo snad učencům…?“ odhadoval Narbr.
„Voják. Byl jsem.“
Starý trpaslík pokývl a napil se. Čekal, že Tarn se rozpovídá, ale ten se jen skryl za korbel. Konstatoval tedy: „To určitě seženeš nějakou fušku taky brzo.“
Khími přitakal: „O nájemnou čepel je zájem všady. I Gorion je plný banditů.“
„Taky doufám,“ kývl Tarn.
Trpaslíci se dál nevyptávali. Přes jeho málomluvnost jej přijali do společenství toho stolu a toho večera, koneckonců byl jedním z nich.
Dozvěděl se o slavnostech slunovratu, které se před týdnem konaly v nedalekém Thosu a nějaké místní klepy. Po třech korbelích se rozproudila zábava. Jeden z vousáčů začal notovat starou odrhovačku „Vesele do štoly, vesele ze štoly…“
Tarn se ale zvedl a rozloučil, potřeboval se na cestu pořádně vyspat. Ještě si chtěl vyzkoušet hostinského. Došel k pultu a předstíral trochu větší opilost, než jakou už měl:
„Kudys to říkal, že mám jít, abych obešel ty divný kopečky? Na jihovýchod?“
Hostinský se chvíli zarazil: „Naopak, na severovýchod! Na jihovýchodě jsou.“ Ještě mu vysvětlil, jak pozná cestu podle vysokého javoru, který rostl blízko křižovatky u hostince.
Tarn bedlivě sledoval jeho výraz. Zdál se mu upřímný. Takže to Owain mě chtěl poplést…
Jen Kellanerovi kývl na poděkování a odešel se vyspat na seník.
Chvíli měl chuť si to s tím nabubřelcem vyřídit, ale pak si jen odplivl. Vlastně se Owainovi nedivil, že se mu chtěl pomstít za ponížení před celou hospodou. Nejen lidé jsou malicherní. Sám zažil desítky rvaček u vlastní rasy kvůli menším věcem.
***
Přestože si rád přispal, věděl, že musí vyrazit včas. A taky se naučil odcházet beze svědků.
Obloha už světlala, ale slunce nebylo vůbec vidět. Krajina se během noci zahalila do šedavé mlhy.
Křižovatka ležela jen asi sto kroků od hostince. Před dvěma dny potmě vypadala samozřejmě jinak, ale díky zmíněnému rozložitému javoru, jehož listy už začínaly zlátnout, ji našel snadno. Podle vzájemné polohy hostince a stromu se pokusil určit správný směr. Mlha nevypadala příliš hustá, přesto se budova hostince odsud jevila už jen jako trochu tmavší skvrna.
Cestu v kamenité pláni občasné povozy ani poutníci nevyšlapali hluboko. V té mlze mezi řídkými trsy trávy nebyla příliš patrná.
„Rez na to…,“ zaklel teď už nahlas.
Postavil se zády k javoru, zkontroloval pozici hostince. Hodil ranec na záda, zastrčil za něj topor sekery a vykročil.
Postupoval pomalu. Jednak si kontroloval zvolený směr, jednak se snažil sledovat nevýraznou cestu. Brzy ji však ztratil. Nebylo divu, patníky měly více než stosáhové rozestupy. A to, co vypadalo jako pruh udusanější země, po chvíli splynulo s okolní krajinou. Ani podle sporadických křovin a balvanů nešlo poznat, kudy cesta vedla.
Zkusil se raději řídit polohou slunce. Nízké mraky ale znovu provedly svůj maskovací trik. Vůbec nebylo zřetelné, odkud rozptýlené paprsky přicházejí.
Rozhodl se tedy, že raději počká. Neušel přeci ještě ani míli. Položil ruksak na zem, sedl si na něj
a opřel hlavu o ruce. Však ono zase vysvitne a tu mlhu rozpustí. Nebo se objeví nějací další poutníci
a budu vědět, že jdu dobře.
Ani po hodině se ale počasí nezlepšilo. O další hodinu později pochopil, že další čekání nemá smysl. Z ranní mlhy se stala podzimní šedá deka. Znal to, nízké mraky budou takto halit nebe celý den. A ani z jedné strany žádný pocestný neprošel.
Vytáhl tedy z rance sekeru a připevnil ji na násadu. Při tak špatné viditelnosti musel být připraven na všechno.
„Tak, Thafar, musíme být ve střehu.“
Vyrazil původním směrem, tedy alespoň to tak odhadoval. Vnímal v rámci možností terén kolem sebe a jakmile měl pocit, že se zvedá, zabočil tak, aby šel z kopce nebo alespoň po rovině. Protože krajina byla plná malých vyvýšenin a balvanů, nebylo to snadné a jeho trasa se kroutila jako hadí smyčky. O původním směru měl jen přibližnou představu. Věděl, že jde zhruba na východ, ale kvůli překážkám či stoupání terénu se někdy výrazně stáčel doleva i doprava.
Kolem poledne slunce na chvíli vykouklo jako bledý kotouč ve všeobjímající šedi. Musel upravit směr, odkláněl se trochu jižně. Mlha bohůmžel ani trochu nezřídla. Počítal, že ušel asi pět mil, cestovní tempo měl výrazně pomalejší než obvykle. Ale jestli ty zlověstné kopce už obešel, to nebyl schopný říct.
Ještě, že mě přestala bolet ta žebra, uklidňoval se alespoň něčím. Zaťal zuby a pochodoval dál. Vždy, když cítil, že se terén zvedá, změnil směr.
***
Ten zvuk nezněl jako skučení, ani jako jekot. Byl to zároveň řev, syčení a směs tónů tak zvláštních a protivných, až se ježily vlasy i chlupy. Nejhorší na tom ale bylo, že nešlo určit, odkud přichází. Rozhodně spíše zleva než zprava, ale jestli více zepředu nebo z druhé strany, to zkreslila ozvěna. Slunce se však znovu skrylo a jeho polohu mohl jen odhadovat.
Zabloudil jsem a zrovna do těch prokletých kopců. Morurgovo kopyto!
Pokoušel se zorientovat. Krajina se prakticky nezměnila. Kamenité pahrbky pokrývala nízká tráva, občas vyčnívající ve větších trsech. Sem tam rostla nízká houževnatá křoviska. Snad jen zprvu sporadické balvany začaly být častější. Ale hlavně ovzduší se změnilo. Nesl se v něm podivný pach, který zatím nebyl schopen určit.
Najednou si uvědomil, že mlha trochu zřídla. Rozhlédl se. Namáhal zrak, aby spatřil sebemenší náznak čehokoli. A něco opravdu zahlédl. Vlevo zachytil obrys většího, temnějšího tvaru.
Byla to skála. Popošel několik kroků a přiblížil se k ní asi na deset sáhů. Tmavý kámen se světlejšími žilami se tyčil asi do čtyřnásobku jeho výšky. Jeho povrch byl plný ostrých, křivolakých výstupků. Tarn se pomalu vydal dál tam, kde odhadoval východní směr, sekeru připravenou k boji.
Uširvoucí zvuk se ozval znovu. A opět bylo těžké určit, z jakého směru i vzdálenosti.
Přemýšlel o tom najít si úkryt a vyčkat. Pokud byl opravdu ve Mračných vrších, bylo moudřejší pokračovat dál, aby je co nejrychleji obešel nebo překročil. Když se ohlédl, uvědomil si, že by nenašel cestu zpátky. Kdo ví, kolik podobných skal v mlze minul cestou sem.
Z mlhy začaly vystupovat další skály a pahorky. Široké průchody umožňovaly spatřit možné nebezpečí včas, na druhou stranu ale nedovolovaly se rychle skrýt. Rozhodl se, že se bude držet blízko skal. Je dobré mít krytá záda, obzvlášť když čekáte útok zubatých nestvůr.
Viditelnost začala znovu klesat, dohlédl teď jen zhruba na dvacet sáhů. Podivný puch, který předtím cítil jen slabě, nyní zesílil. A zase se ozval ten vysoký zvuk vzdorující popisu.
Co na světě může takové kvílení vydávat?
Ruce, už dlouho svírající topor sekery, jej nebolely, byl vycvičen ji pevně držet celé hodiny.
Zrovna procházel širokou soutěskou mezi další skálou vlevo a kamenitou strží vpravo, když zaslechl zprava za sebou zasyčení. Tento zvuk ale dozajista vydalo zvíře.
Otočil se a přitiskl ke skále. Zaslechl měkké dupání a zasyčelo to znovu. Napřáhl zbraň.
Pak ho spatřil.
Bazilišci nemají zkameňující pohled. To se jen mylně vžilo. Mají prostě tak odpuzující vzhled, že většina lidí při pohledu na ně ztuhne hrůzou a odporem. Několik rychlých plazích kroků a skutečně paralyzující útok jedovatým kousnutím už je pak nasnadě.
Tvor měl na výšku jen asi tři stopy, ale tlapy měl široce rozkročené a s ocasem mohl mít na délku patnáct stop. Šupiny na různých částech jeho těla přecházely z šedé přes žlutou až po odstíny fialové. Jeho plazí hlava s kožnatým hřebenem byla obzvlášť odporná, zákeřná očka mžikala nezdravou žlutozelenou. Běžel středem průchodu mezi skalami. Tarn držel Thafar v nápřahu. Nestvůra však proběhla okolo a vypadalo to, že jej nezaregistrovala.
Tarn opatrně vyrazil dál a zády téměř dřel o skálu.
Jak to, že si mě nevšiml?
Věděl, že ještěři mívají dobrý sluch i čich. To, že nedělal hluk, mu určitě pomohlo. Ale nechápal, jak ho mohl bazilišek neucítit.
Přeběhl k protější skále, aby mohl pokračovat na východ. Směr samozřejmě odhadoval. V pohraničních šarvátkách s orky se naučil i tichému pohybu, teď se to znovu hodilo. Proplížil se kolem dalších čtyř stěn a překonal tři průchody v bludišti skal, než zaslechl dalšího baziliška. A právě, když přebíhal k další skále, ho spatřil.
Nepoznal, jestli je to ten stejný jako předtím. Vyloupl se z mlhy přímo před ním, asi deset sáhů. Tarn měl sekeru stále v pohotovosti, i v běhu napřáhl prakticky ihned. Trochu změnil směr, uskočil a provedl odsek právě ve chvíli, kdy se nestvůra přiblížila na dosah. Bazilišek byl zvyklý, že je kořist prakticky nehybná a nestihl nic udělat. Thafar se mu zakousla hluboko do smrdutého krku.
Tvor zabublal.
Pokusil se ze strany znovu zaútočit. Přesekané svalstvo jej však neposlechlo a Tarn mohl znovu uhnout stranou a dozadu. Netvor komíhal zraněnou hlavou, sbíraje sílu na další útok.
Tarn bleskově sekl shora.
Sekera baziliškovi přirazila lebku k zemi a zároveň ji prosekla. Netvorem otřásla křeč a zcepeněl.
„Tfuj,“ odplivl si trpaslík. Chtěl otřít sekeru od odporné hnědé krve o plazí tělo, ale nevzhlednost šupin a baziliščí puch jej přiměl najít raději místa s hustější trávou. Musel jich najít několik.
Vydal se dál a znovu se snažil držet skalní stěny nebo alespoň úbočí pahorků, které míjel. Pak spatřil kousek od skály neurčitou hromádku. Hned, jak se objevil v mlze její obrys, věděl, co to je. Bělost kostí a cáry oblečení i zbroje potvrdily, že našel pozůstatky nešťastníků, kteří také vstoupili do skalnatých vrchů.
Mezi ostatky rozptýlenými na několika čtverečních sázích rozeznal tři lebky. Netvoři tedy přemohli malou družinu. Tarn vše zběžně prohlédl, jestli nenajde nějaké cennosti. Všechno kovové, dokonce i rozsypané mince, pokrývala podivná různobarevná vrstva koroze. Tarn na to chvíli udivěně zíral, než mu došlo, že to nejspíš způsobily žíravé baziliščí sliny.
„Ksindl jedovatej…“
Dva zlaťáky naštěstí nevypadaly moc poleptaně. Zběžně je opucoval a skončily v jeho kapse.
O nějakou půlhodinu později podivný pach zesílil. Skály se rozestoupily a Tarn hleděl na otevřené prostranství nejméně sto sáhů široké, jeho vzdálenější okraj se ztrácel v mlze. Terén byl však hrbolatý a tráva se zcela vytratila. Z dlouhých úzkých prasklin stoupaly žlutobílé pramínky dýmu.
To se blížím bráně do říše zemřelých, nebo co…
Jal se obcházet dýmající plácek zprava a pátral zrakem na druhé straně, jestli uvidí skály nebo jiný úkryt. Vtom zazněl ten nepřirozený kvil a velice blízko, až mu skoro zalehly uši. Neslo se to zleva, ze severu. Zvuk po několika okamžicích opět ztichl a dál se nic nedělo. Tarn pokračoval v chůzi a podle předpokladu se na protější straně z mlhy začaly vynořovat křivolaké siluety skal.
Vtom se vzduch za ním pohnul mocným poryvem větru a druhý ho těsně následoval. Zakřupaly kamínky, jak žuchlo něco těžkého. Než se Tarn stačil otočit, ozval se dunivý hlas:
„Tak přece se někomu podařilo dostat až sem.“
Několik sáhů před sebou spatřil obrovský hnědý kolos pokrytý šupinami.
U Ingara… drak…
Zakletí se jménem nejdůležitějšího boha trpaslíků bylo na místě. Drak stál na dvou široce rozkročených nohou s alespoň desetipalcovými drápy. Tyčil se tak vysoko, že se mu hlava téměř ztrácela v mlze. Přední nohy držel svěšené podél těla, křídla na zádech volně složená.
Tarn pomalu couval, nevěda, co říci. O dracích věděl, že jsou prastarými nepřáteli všech humanoidních tvorů, ale od události před stovkami let hlavně trpaslíků. Že umějí mluvit se ale
v legendách neříkalo. Skutečného živého draka totiž stovky let nikdo z Fingoru nespatřil.
„A že zrovna trpaslík…“ mručel si pro sebe hlas, jež zněl jako když se pohne hora. Sklonil hlavu níže, aby si Tarna mohl blíže prohlédnout. V tmavých šupinách blýsklo smaragdové oko větší než lidská hlava.
I když měl srdce hodně hluboko v kalhotách, napřáhl sekeru. Sebral všechnu odvahu a přecedil přes zuby:
„Klidně mě sežer, ale počítej s tím, že ti přitom vyrazím zoubek!“
Drak hlavou maličko ucouvl, načež si odfrkl, až trpaslíkovi zavlály vlasy a vousy. Pak vydal hluboký, kloktavý zvuk a Tarnovi došlo, že je to dračí smích. Ještě o krok ustoupil a výhrůžně švihl Thafarou.
Šupinatý trochu natočil hlavu, protože ho sekera najednou zaujala. Sklonil se ještě níž a zaostřil na zbraň své veliké oko. Přiblížil čumák asi na jeden sáh a začenichal. Pak s mnohoznačným „Hmmm…“ stáhl hlavu zpět.
Tarn zaváhal. Nevěděl, co čekat. Vrhne se na něj drak v příštím okamžiku? Spálí ho napřed ohnivým nebo kyselinovým dechem? Rozsápe ho svými ohromnými pařáty? Netušil, že drak poznal jednu z mála slitin, která mu mohla skutečně ublížit. Navíc magicky vylepšenou. Nedal to však najevo.
„Proč ses vydal na toto místo?“ zaduněl nakonec.
Tarn, očekávaje útok, byl otázkou překvapen.
„Zabloudil jsem. V té zatracené mlze.“
„Skutečně?“
„Ne, asi mám chuť jít sám do prokletých skal a potýkat se s bazilišky, když se jim naopak snažím vyhnout,“ odsekl.
„Ti malí tvorečkové musejí taky něco baštit, uznej.“
Tarn pokrčil rameny. Byl samozřejmě rád, že teď baštili mršinu jednoho ze svých místo něj.
„Takže nehledáš žádný poklad?“ pokračoval drak.
„Co bych s ním dělal? Už takhle mám těžký ranec. Vidíš snad někde dvoukolák?“
Drak jen pootočil hlavu a sledoval ho druhým okem.
„Takže mě v nejbližší chvíli nesežereš…?“ začal oparně Tarn.
„Hmmm…,“ zabručel drak. „Asi ne. Zrovna nějak nemám chuť.“
To, že se masem už prakticky neživí, si zatím nechal pro sebe. Společnost malého chlapíka ho navíc začala bavit, jen si to ještě nechtěl přiznat.
„A co tady vlastně děláš ty?“
„Bydlím tu.“ Burácení dračího hlasu rozechvívalo trpaslíkovy útroby.
Tarn se rozhlédl.
„Jasně. Jen… nikdy jsem neslyšel o dracích v Gorionu. Vlastně ani ve známých královstvích. Má se za to, že přežíváte jen daleko na severu.“
Drak ho jen mlčky pozoroval. Tarn nedokázal určit, jestli má ten pohled ještě nějaký nevyslovený význam, jako třeba no jen přemýšlej nebo ty jsi ale blbec.
Přestože byl víc jak desetkrát menší než legendární tvor, zčásti ho opustil strach a nasadil jízlivý tón.
„Jsou všichni draci takhle tajnůstkářští?“
„Jsou všichni trpaslíci takhle drzí a vlezlí?“
Drak ho i přes svou uštěpačnou odpověď jen upřeně pozoroval.
Tarn pohled opětoval. Zírali na sebe beze slov několik okamžiků. Pak se stalo neuvěřitelné.
Dva zástupci druhů, které se snad nemohly více lišit, se zároveň rozesmáli.
„Dobře, asi to nemá cenu skrývat,“ uvolnil se drak. „Jsem už starší a v těchto skalách jsem našel dobré místo k žití.“
Tomu se dalo těžko věřit.
„Netušil jsem, že draci vydávají tak strašné kvílení.“
„Ani draci, ani bazilišci. Ale uslyšíš sám, za chvilku.“
Tarn měl otázku v očích.
„Ještě chvíli… možná si zakryj uši, tenhle bývá zvlášť silný. Pět, čtyři, tři, dva, jedna…“
Znovu se rozvibrovalo celé okolí. Tarn poslechl a zakryl si uši. Musel potvrdit, že zvuk byl nejhlasitější z těch, co dnes slyšel.
„Co je to?“ ptal se, když okolí konečně ztichlo.
„Sama země. Jsou pod ní uvězněny plyny a unikají škvírami,“ vysvětlil drak.
Najednou to dávalo smysl. Zvláštní shodou okolností byl zvuk tak hrozivý a cizí, že valné většině obyvatel vyvolal spíše strach než zvědavost. Všichni mysleli, že ho vydává nějaká nestvůra. Ta tu sice sídlila, přesto…
„Jak jsi ale věděl kdy…?“
„Už tu jsem mnoho, mnoho let, tak mám intervaly mezi gejzíry prostě zažité.“
Tarn jen zakroutil hlavou.
Konverzace s titánskou bytostí byla sice zážitek na celý život, Tarn ale potřeboval pokračovat dál. Chtěl do západu slunce najít útočiště alespoň v přírodě, když už ne další hostinec.
Otevřel ústa, aby se zeptal na cestu z mlžného labyrintu. Věkovitá mysl ale uhodla trpaslíkovu otázku a drak promluvil první:
„Ano, můžu ti ukázat cestu ven. Jde o to, jestli chci…“
Na chvíli se odmlčel, aby větě dodal důraz.
„Nestojím o to, aby se rozkřiklo, že tu jsem. Mí malí pomocníci si s občasnými vetřelci poradí. Kdyby ale někdo zorganizoval početnější výpravu s cílem ulovit mě, nemuseli by to už baziliškové zvládnout.“
Už jen kvůli přepevným dračím šupinám byli lidé ochotni se mezi sebou zabíjet. Navíc podle pověstí mají vždy draci u sebe velký poklad. Nahrnuly by se sem davy dobrodruhů a možná i armády.
„To bych musel zvednout křídla a přestěhovat se. A to se mi nechce.“
„Tak si najdu cestu sám,“ odfrkl trpaslík. „I s tvými malými ‘hlídači‘ jsem si poradil. Několik z nich si mě vůbec nevšimlo.“
Nepochybně byl schopen bazilišky nějakým způsobem ovládat. Ale v jeho blízkosti se žádní nevyskytovali, to bylo zvláštní.
„To je pravda, poradil.“ Drak se zamyslel. „Možná, že jim sirné výpary za ta léta poškodily čich…“
Opět sklonil ohromnou šupinatou hlavu a upřel na něj své pronikavé oči.
„Víš co? Uděláme obchod. Já tě nerozsápu a ukážu ti cestu. A ty za to pomlčíš o tom, že o mě víš.“
Drak se nadechl. Očividně s další větou váhal.
„Horká země kolem gejzírů i plyny samotné mi dělají dobře. Na klouby. Vážně se mi odtud nechce.“
Tarn se podrbal ve vousech. Nevěřil svým uším. Taková dohoda byla samozřejmě výhodná. Byl by blázen, kdyby nesouhlasil. Přesto bylo zvláštní, jak se drak najednou prohodil jejich role a zaujal pozici prosebníka. Přece se jím nemohl cítit ohrožený…
„Dobře,“ pokývl.
Jiná věc byla ta, jestli Tarn chtěl takovou dohodu skutečně dodržet. Ne, že by mu na tom monstrózním tvorovi záleželo. Před staletími došlo k události, kdy draci zpustošili celý svět. Zkázu se podařilo zastavit hlavně díky trpasličímu plemeni, když vynalezlo slitiny dost tvrdé k proražení šupinatých krunýřů. Většina draků byla vyhlazena a ta hrstka, co zbyla, odlétla do severních pustin. Pro trpaslíky byli ale od té doby draci nepřáteli na život a na smrt.
To však již byla jen ozvěna minulosti. Tarn už poznal, že minimálně v tomto případě se nejedná o všeničícího netvora. Před pár okamžiky to vypadalo, že zahyne – vlastně to nebezpečí stále trvalo. Ale drak oplýval zvláštním osobní kouzlem. Navzdory jeho hrozivosti ho obklopovala aura majestátu a respektu, a to nejen díky jeho velikosti.
Drak se znovu usmál. „Vím, na co myslíš. Co takhle stvrdit to přísahou?“
Ksakru, jak to dělá? A jak ví, že když trpaslík přísahá, má to váhu i pevnost žuly?
Ale nevadilo mu to. Pořád to byla malá cena za život.
„Dobře. Máš jméno, mocný draku?“
„Mám. Vzhledem k tomu, k čemu se chceš zavázat, ti ho mohu říct.“
Jméno dunělo a vibrovalo. R bylo třikrát zvučnější a některé jiné hlásky by lidé ani trpaslíci neuměli vyslovit nebo zapsat. Přesto znělo zhruba jako „Fersaedor“.
„Já, Tarn ze Šedoskalí, přísahám, že nikdy nevyzradím, kde Fersaedor sídlí ani co se nachází v Mračných vrších.“
Drak spokojeně odfrkl, až mu z každé nozdry vyšel kroužek kouře.
V několika věcech nelhal. Skutečně byl prastarý. A právě proto nestál o zbytečné zranění, i kdyby bylo sebemenší. Už se nehojil tak rychle jako před stovkami let.
Ukázal předním pařátem nalevo za Tarnova záda.
„Baziliškové už tě obtěžovat nebudou. Když směr udržíš, po nějaké době najdeš ve skalách docela velké díry. Jsem si jistý, že budeš hledat místo k přespání.“
„Díky, Fersaedore.“
Pokusil se říci jméno s co nejvěrnějším přízvukem, stejně jako při přísaze. Drak se jeho snaze upřímně usmál, protože to samozřejmě mělo daleko ke správné výslovnosti.
„Sbohem, Tarne.“
Trpaslík mávl na pozdrav, i když si uvědomoval, že to asi působí směšně. Zacouval několik sáhů, až pak se otočil k drakovi zády. Přesto se každý třetí krok ohlédl, než legendární bytost zcela zahalila mlha.
„Třeba se ještě nekdy setkáme…“ dodal poté drak potichu. Poškrábal se na spodní části břicha. Stopy po drápech pod špinavě hnědým povlakem bronzově zasvítily.
*
Po zhruba hodině dalšího putování mlhou se ve skalách začaly objevovat výklenky. Drakovi přišly skutečně jen jako „díry“, pro humanoidní tvory to byly ale slušně velké jeskyně. Tarn si zvolil jednu z nejvýše položených. Slunce už jistě zapadalo, protože světlo se ztrácelo. Zbývající slabé paprsky barvily mlhu do špinavé žluti.
„Brrr!“ odfrkl si Tarn, když rozkládal pokrývku. Oheň nerozdělával, nebylo téměř z čeho – větve okolních tuhých křovisek by stejně jen kouřily. V noci by ještě mrznout nemělo, ale i takové přenocování už kdysi zvládl.
Sežvýkal hrst sušených hub a zapil to vodou z vaku. Když se zabalil do pokrývky, přes neskutečné zážitky tohoto dne tvrdě usnul.
*
Probudil se krátce po svítání. Sbalil své skromné ležení a vyšel před jeskyni. Na západní straně se nízká oblačnost stále tulila k zemi. Při pohledu na východ a jih však chuchvalci mlhy se tam prokmitla i jiná barva než bílá a šedá. Drak nelhal. Tarn se zaradoval a začal šplhat ze skály dolů.
Po několika minutách chůze na východ se skály a kopce začaly snižovat a mraky se protrhaly. Spatřil nízké hřbety táhlých gorionských pahorků. Pohled na zeleň planin a lesů mu nikdy nepřišel tak krásný.
Do Thosu by to mělo teď být jen asi dvacet mil, vybavoval si. To jistě do večera zvládne, cestu bez mlhy najde snadno. A když to dobře půjde, tak hranice Thornalu překročí už za týden. Do prvního sněhu to pohodlně stihne.
Pořád přemítal, proč drak tak otočil. Vrtalo mu to hlavou už od včera a probíral všechny možné důvody toho chování. Vycházelo mu z toho jen to, jak drak zkoumal jeho zbraň.
„Že bych tě vykoval až tak dobře, že se tě zalekne drak, Thafar?”
To bylo nečekané, ale potěšující zjištění. Vzal sekeru do rukou a prohlížel si ji. Vypadala pořád stejně, tmavě šedá se světlejšími, občas stříbřitě pableskujícími žilkami. Netušil, že sílu zbraně umocnila příhoda u magického zřídla. Málem tam zahynul, a tak na to raději téměř zapomněl.
To už je ale jiný příběh.