OHEŇ
Odjakživa jí to přišlo normální, alespoň co se pamatovala. Když chtěla zhasnout svíčku, prostě se podívala na hořící plamínek, lehce našpulila rty a svíčka vzdálená od ní na tři lokte nebo i dál zhasla, zanechávajíc po sobě šedou slábnoucí nitku kouře.
Její rodiče na to přišli až o několik let později a nutno říci, že z toho byli dost vyplašení.
„Vedeleo, co jsi to...“ Obvykle usměvavá hobití maminka upírala ustrašený pohled na svou sedmiletou holčičku. Stále zírajíc zatápala rukou vedle sebe, kde seděl její kulaťoučký muž a poklidně pokuřoval oblíbené dýmkové koření od starého Mhouřílka.
„Vi-... viděls to ? Ona vůbec nefoukla...“
„Cože ? Co se děje ?“ otočil se pan Ametyst, probrán ze zamyšlení.
„To snad...to není možné...“, pokračovala jeho paní.
„Vůbec ti nerozumím, je ti dobře ?“
Vedeleina maminka se vzpamatovala. Vstala z lavice, vzala ze svícnu na stole hořící svíčku a zapálila s ní právě zhaslý svícen ve vzdálenější koutě místnosti.
„A teď to udělej ještě jednou, Veo.“
„Co ?“, otázalo se drobné světlovlasé děvčátko s hlubokýma očima.
„Zhasni tuhle svíčku.“
Vedelea pomyslela na zhasnutí a našpulila ústa. Hobití tatínek teď také nevěřil svým zrakům.
„Kde ses to naučila ?“
„Jak naučila ? Vy neumíte zhasnout světlo?“
„My ho sfoukáváme...“ řekla paní Ametystová, „takhle...“ a předvedla úkon na svíčce, kterou držela v ruce.
„Tak složitě ?“ rozesmála se holčička. Rodiče se na sebe nervózně podívali.
„Vedeleo, umíš ještě něco jiného takového?“ ptala se opatrně paní Ametystová.
„Co jako ?“
„Třeba rozsvítit bez ohně bys ji uměla ?“ zeptal jí opatrně tatínek.
„To je nápad... to jsem nikdy nezkoušela.“ Malá hobitka se na delší chvíli zamyslela.
Pan Ametyst se otočil k ženě. „Miri, naše dcera je čarodějnice...“
„Říká se čarodějka, když už, a navíc ještě není, jen má kouzelnické nadání.“ Vzdechla. „Co jen budeme dělat...“
„Počkej, to vlastně není zas až tak špatné...“ přemýšlel hobití tatínek. „Kouzelníci vydělávají pěkné peníze. Dáme ji na učení, nebude se mít špatně. A až budem k stáru...“
„Co jen budemě dělat,“ přerušila jej paní Ametystová. „Kdo si ji jen vezme? Čarodějky se budou všichni bát, nikdo se s ní nebude chtít oženit...“
„O to bych se taky nebál. Uvidíš, ta bude mít nápadníků,“ pronesl hobit.
Ten večer Vedelea s čelem zkrabaceným námahou upřeně sledovala knot svíce v rohu svého pokoje, snažíc se ho nechat vzplanout. Po dvou směnách nebyl patrný žádný viditelný výsledek a soustředění ji dost unavilo. Lehla si na polštář, zavřela oči a brzo usnula. Netušila, že těsně předtím, než přestala kouzlit, knot chvíli slabě zadoutnal.
---
Vedelea seděla v knihovně zahloubaná do prastarého tlustého svazku. Přestože byl jasný jarní den, uvnitř bylo kvůli úzkým oknům trochu šero. Staroreberijské písmo bylo složité a text samotný náročný na porozumění, musela soustředit celou svou pozornost.
Využívala své chvilky volna. Pracovala již pět let u čaroděje Lyrtegerna, zpočátku pouze jako pomocná síla v domě, než ji Lyrtegern naučil číst. Poté ji zaměstnal v knihovně, kde mu pomáhala vyhledávat různé svazky a starala se přitom o všechny knihy.
Najednou svým šestým hobitím smyslem vycítila něčí přítomnost v chodbě. Nepoznala, kolik je to osob. Pro tu chvíli to nebylo důležité, stačilo to však k tomu, že ji to vytrhlo ze soustředěného čtení. Chvíli se snažila to ignorovat. To bude jen Lyrtegern, a já mám teď volno, pomyslela si.'
Následně z chodby zaslechla hlasy, i když dveře do knihovny byly zavřené. Někdo hovořil a pomalu se blížil - hlas postupně zesiloval. Za chvíli byly osoby tak blízko, že začala rozumět. Studovat dál již opravdu nemohla, a tak přestala číst a naslouchala.
„...velmi pěkné,“ promlouval neznámý ženský hlas.
„Ale jdi, Bragio, nikdy jsi nebyla na umění,“ ozval se Lyrtegernův basbaryton.
„To máš pravdu, strýčku, ale poslední léta jsem v něm postupně našla zalíbení,“ odpověděla žena znovu, stejným vysokým hlasem.
Neteř ? To jsou věci... O rodině se nezmiňoval, vždy, když jsem se ptala, odvedl řeč jinam, pomyslela si Vea. Ne že by mi do toho něco bylo, ale je to teda překvápko.
Vedelee byla intonace neznámé nepříjemná, trochu nepřirozená.
„To je dobře, má milá, ale stejně se divím,“ odvětil čaroděj.
„Takže žiješ v celém domě úplně sám ? Jak jsi po léta zvyklý ?“ zjišťovala návštěva, která se zjevně jmenovala Bragia.
„Nikoli, již pár let tu mám pomocnici. Jestli chceš, seznámím vás.“
„Jistě, velmi ráda,“ zazněl znovu ten protivný vysoký hlas.
A sakra, prolétlo hlavou hobitce. Stočila se do kouta lavice. Protože okno bylo nejdále ode dveří, byla tak vidět jen z úzkého pruhu místnosti. Rychle se zkontrolovala. Učesaná jsem, čistá, ale ty šaty, to je děs... Rychle upravovala šněrování u krku. No, to je ještě horší. Zatr...
Ozvalo se cvaknutí kliky, kroky a zašustění těžké látky.
„Vedeleo, jsi tu ?"
Dívka skončila horečné upravování a vystoupila z výklenku okna. Její tvář se během jednoho máchnutí muších křídel zakryla maskou neutrálního a pokorného výrazu.
„Ano, mistře.“ Vedelea pohlédla na příchozí.
Žena měla vyšší postavu, poměrně hezkých tvarů. Měla na sobě šaty z modrofialové látky, která musela být velmi drahá. Bledou tvář rámovaly vlnité tmavě hnědé vlasy ozdobené tenkou zlatou korunkou. Upírala na Vedeleu modré oči. Podle objektivních měřítek mužů byla krásná. Přesto Vedelea vnímala její pohled jako naprosto studený a neupřímný. Oči Bragii byly mírně přimhouřené a dívka brzo poznala pohrdavý výraz, i když byl skrývaný. Taky se mi nelíbíš, modrooká mrcho. Navíc něco skrýváš...
„Těší mě, Vedeleo. Strýčku,“ otočila se na čaroděje, „v první chvíli jsem si myslela, že sis vykouzlil skřítčí pomocnici,“ dodala a krátce nuceně se zasmála. Její nepříjemný hlas se rozezněl v široké místnosti lehkou ozvěnou.
„Je mi ctí, paní,“ řekla Vedelea zřetelně, ale ani trošku vřele. Urážka ji naštvala, ale všechna slova, deroucí se jí na jazyk, raději polkla.
Mág také přešel nemístný vtípek mlčením. „Bragio, odeberme se ke mně, abychom probrali tvé záležitosti.“ Otočili se a odešli.
Návštěvě Vedelea nevěnovala větší pozornost. Neměla čas ani náladu zabývat se nafoukanými ženštinami, ať byla z příbuzenstva jejího kouzelnického mistra, nebo ne. Bragia se však v domě ukázala během následujících týdnů ještě několikrát. Když to bylo potřetí, hobití dívce to nedalo a snažila se zaslechnout maximum z jejich rozhovoru. Pokusila se nenápadně následovat Lyrtegerna i Bragiu k pracovně, kde obvykle několik směn hovořili , než se žena opět vzdálila.
Vedelea brzy správně poznala, že Bragia je také čarodějka. A během několika odposlechnutých útržků rozhovorů si všimla, že kromě poměrně nezávazné konverzace se modroočka až příliš zajímá o vybavení domu a Lyrtegernovy majetkové poměry. Během jedné její návštěvy však provedla něco, za co si pak velmi vyčinila.
Tehdy nesla mistrovi a jeho neteři něco k pití. Vybrala dobré víno a jedny z hezčích sklenek. Lyrtegern byl bohatý a proto si mohl dovolit skleněné nádobí; většina bohatých měli sice zdobené, ale pouze hliněné nebo cínové poháry, chudí pili z kožených kalíšků. I když věděla, že po ní mág nikdy nic podobného nechtěl, vymyslela si tuto zástěrku, aby mohla odposlechnout něco z jejich rozpravy. Na chodbě před Lyrtegernovou pracovnou se jako obvykle tiše zaposlouchala. Přestala se však na chvíli soustředit na to, že něco drží.
Břink ! zaznělo najednou chodbou a třikrát se vrátilo ozvěnou.
Zatraceně, démoni aby to sprali... položila rychle kovový tác na zem a sbírala střepy.
Mezitím se otevřely dveře a v rámu se objevila vysoká čarodějova silueta obklopená světlem z místnosti.
„Copak se děje ?“ pravil přísným hlasem.
„Myslela jsem, že byste mohli mít chuť na něco k pití,“ odpověděla Vedelea okamžitě, jak měla připravenou výmluvu, „....škobrtla jsem a spadla mi sklenička.“
„Děkuji, Vedeleo, ale nepotřebujeme občerstvení. Nech nás.“
Z pracovny se ozvala Bragia: „Já bych si klidně něco dala, strýčku.“
Lyrtegern chviličku strnul, pak se sklonil k hobitce a vzal si od ní podnos. „Takže přece děkuji. Ještě nám přines tu skleničku.“
„Ano, mistře, hned jsem tu.“
Během dalšího měsíce mág svou neteř ve svém domě ubytoval. Bragia se měla zdržet zjevně po delší dobu. Na tom nebylo nic divného, vždyť byli příbuzní. Avšak její postranní úmysly byly tak zjevné, že se Vedelea začala o intrikující čarodějku intenzivně zajímat.
O několik dnů později hobitka dokonce vnikla do Bragiina pokoje. Ovšem ne úmyslně, přispěla k tomu shoda okolností.
Vedelea šla jako každé ráno ze svého pokoje do knihovny. Chodba se pravou stranou otevírala podloubím do malého čtvercového atria uprostřed domu, vlevo se táhla stěna s několika masivními dveřmi.
Hobitka kráčela zvolna a tak si všimla, že zpod jedněch dveří vyčuhuje růžek nějakého papíru. Zastavila se před nimi a shýbla se pro něj. Vtom si uvědomila si, že stojí před Bragiinou komnatou a zarazila se. Opatrně se rozhlédla. Nikde nikdo. I její hobití instinkt jí říkal, že je sama a dokonce ani v místnosti nikdo není. Sáhla tedy pro dokument ve škvíře. Přitom pod dveřmi ucítila silný průvan a dveře se pootevřely asi o půl coulu. Polekaně odskočila snad o půl sáhu a přitiskla se ke stěně. Ticho. Vyčkala asi dvacet úderů srdce. Stále nic. Dveře se najednou opět pohnuly a pomaličku se začaly otevírat. List pod nimi se sunul po podlaze, jak s ním hýbal průvan.
Já jsem ale… vynadala si Vedelea a odstoupila od zdi. To si ani nedoklapne dveře? Západka však byla vystrčená.
Aha, nedovřela a pak zamkla.
Nakoukla do pootevřených dveří. No ovšem. Okno v protější stěně bylo pootevřené a slabý vítr vlnil těžkým závěsem. Komnata byla malá, vlevo se vešla akorát tak postel a vpravo úzká skříň. Pod oknem stál psací stůl, na kterém se válelo několik svitků rozházených průvanem. Několik jich leželo i na podlaze.
Hobitka zvedla dokument, který vehnal vítr pod dveře a chystala se jej položit na stůl a jít pryč. Uklízet celou tu spoušť neměla v plánu. Ať se Bragia pěkně sehne, vždyť si za to může sama. Jeden papír na zemi ji však zaujal, byl popsán výrazným písmem. Zvědavě do něj nakoukla blíže. Po prvních dvou řádcích se jí oči rozšířily a dočetla celý dokument. Pak začala číst další. Jedním dechem jej prolétla. Obsah dopisů byl natolik závažný, že se na delší chvíli začetla.
Najednou se zarazila a uvědomila si, že by ji tu mohl někdo načapat. Rychle položila list na stůl. Naštěstí stále nikdo nebyl v dohledu ani doslechu. Přivřela dveře co to šlo, a vydala se na své místo do knihovny. Nevěděla však, že v komnatě nechala jeden ze svých dlouhých zlatavých vlasů.
To, co se dočetla ve svitcích, potvrdilo její obavy o čisté úmysly učitelovy neteře. Byla to korespondence mezi Bragií a jejím druhem, nějakým Pendonem, taky čarodějem. Tak holka má dluhy a chce brzo dědit... nebo si něco ukrást... a navíc má chlapa, který ví, jaký má Lyrtegern bohatství a taky by se taky rád přiživil. Nevěděla však, co dělat. Zkusit to říci mistrovi, ale bude jí věřit ? Je to příbuzná, Vedelea je jen cizí učeň. Pravda, ne zas tak cizí, již skoro pět let se u něj učila.
(na dokončení se pracuje)