Díl jedenáctý
O tom, jak je víra složitá a o stromu s dvojí korunou
Hájov se ukázal být klidným místečkem, lidé tu byli sdílní a tak jsme se brzy dozvěděli, že opat se jmenuje Inglor. Opatství stojí na skalnatém pahorku u města. Je obehnané vysokou zdí a dovnitř se vchází masivní kovanou branou.
Rillian: “Inglor? Nevyrábí to náhodou Ikea?“
Hrun zabušil na bránu a když jsme mnichovi v okénku sdělili, že přicházíme za opatem, pustil nás dovnitř. Klášterní komplex byl upravovaný a rozsáhlý. Uvnitř nás uvítala knihovna a postarší pán, opat, který nás upřímně uvítal. Vysvětlili jsme mu, že hledáme Proroctví. Předali jsme mu svitek s pečetí bratrstva, ale ani pak nám nevěřil a (jak neobvyklé, zdá se mi) zadal nám prověřovací úkol. Na nedaleké hoře, jejíž jméno je Helma, se nachází poutní místo, které ovšem kdosi znesvětil. Lidé se tam bojí chodit, protože odtamtud vyzařuje zlá aura. My máme odstranit kletbu nějakou speciální pochodní a bylinami, svěcenou vodou a zvoláním: Síly zlé, síly nečisté, opusťte toto místo, mocná Rahjo, matko, požehnej těmto zdem. Pak musíme spálit bylinky a popelem vykreslit obrazec nad dveře (runové Y, T a I). Bylo nám jasné, že nikdo jiný to za nás stejně neudělá a tak jsme se obrátili k odchodu. Před hlavní branou jsme ale zaslechli někoho volat, ať jdeme blíž. Byl to stařičký mnich Vanalion, úplně slepý. Pravil, že prý nad námi bdí hvězdy a máme se řídit jejich radami... ale pak už jen slintal a my jsme se nebyli jistí, jestli se nám to jenom nezdálo… No, rozhodně se večer rozhlídnem po obloze.
Hájovská hospůdka vypadala lákavě, nabídli nám víno a kaši, koláčky, a večer prý bude
i maso. Škoda, že až večer. Pojedli jsme koláče a Hrun s Ormem i kaši a víno. A pak jsme si ustlali
a vzbudilo nás až ranní slunko. Vyrazili jsme.
Hora Přilba byla strohá a lysá. U svatyně aspoň stála obrovitá bříza.
PJ (ukazuje obrázek na počítači): „Asi takhle to tam vypadá. … Odmyslete si tu vodu… a ty palmy… do hajz… tak jinak…“
Vchod do kaple byl úzký, za ním se nacházela místnost a pak další chodbička s místností. Bylo to tam takové… maličké a my jsme cítili jakousi nejistotu. Rozžali jsme pochodeň, pokropili vchod vodou, odříkali zaříkávadlo – a konečně jsme ucítili, jak od nás mizí průvan se zlobným šepotem a tak nám bylo o něco veseleji. Tuilin se ujala kreslení symbolů a tak se do toho zabrala, že přestala vnímat všechno ostatní. Jen úplně nahoru Tuilin nemohla dosáhnout.
Tuilin: „Hrune, udělej mi stoličku.“
Hrun: „Tak já jdu porubat tu břízku.“
No a zatím se nám někam poděl Berem. Ještě jsme stačili zjistit, že v ten okamžik zmizel do houští na východě, asi ucítil nějakou stopu. Vyrazili jsme tedy za ním, cesta nás vedla s jistotou mezi spletitými křovinami, ještěže je Berem stopař Pak se před námi vynořila rokle a les, slezli jsme tedy do rokle a pokračovali za Beremovou mizející oháňkou po proudu potoka. Stopa končila u malé a velice nenápadné chajdy, kterou bychom bez Berema nemohli najít. Vedelea vyslala napřed Prďolu a ten nám nahlásil dvě lidské hovořící postavy. Rozhodli jsme se tedy vejít.
Vedelea: „Otevřete, víme o vás!“
Hrun: „Je tam někdo?“
Nikdo nám ale neodpověděl, ani nepřišel otevřít a tak jsme si otevřeli sami. V hrubé místnosti stáli dva černě odění muži a svírali černé meče. Jo, měli v tom černém docela šmrnc. Souboj, který se pak odehrál byl zejména pro Orma velice nepříjemný, protože jeden z těch černooděnců byl čaroděj
a to docela dobrý (tedy myslím tím docela dobrý na to, že to byl čaroděj, jinak to byl pochopitelně bídák a břídil). Vedelea se ujala léčení a o mé zdraví se zase postaral Hrun svým rudým křížem.
Vedelea: „Dám mu napít uzdravovacího...“
PJ: „Vypil ti celou placatku“
Vedelea: „To je sráč!“
Při prohledávání těl jsme zjistili, že ten černokněžník měl kromě peněz i tetování na předloktí. Taková klikatice. Z místnosti vedly ještě jedny další dveře, které vedly do přírodní jeskyně, s nějakým nábytkem, osvícené pochodněmi, ale hlavně obydlené třemi dalšími postavami. Ten nejútlejší z nich držel meč a ostatní měli krumpáče, takže boj stál za to. Získali jsme další peníze, já dýku a Hrun meč, obě zbraně byly z podivné černé oceli. Hrun si potom vzal z krku čaroděje amulet z kovu s divnou rytinou a v plášti jednoho ležícího jsme našli papírek. Byl to dopis od Malkora, s rozkazem ať tady na Přilbě ta skupinka založí základnu a šíří po okolí strach. To jsou mi věci! A to je mi pěkné, to se dělá? No, nedivím se, že ty postavy byly tak zmatené, vždyť ta hora se jmenuje Helma a ne Přilba!
Když jsme chvíli poslouchali, zaslechli jsme z jeskyně kapání vody. Objevili jsme také, že tam vyvěrá pramen a voda vyhloubila v podlaze pěknou jamku. Pokusila jsem se vlézt dovnitř a nahmatat nějakou další cestu, ale nešlo to, jamka se příliš zužovala. Tak jsme alespoň prohledali jeskyni skutečně důkladně a našli jsme lůžko, židli, stolek s pergameny a alchymistickými předměty. Byla tam lebka, tři flakonky s černou vodičkou, dva svitky s černou pečetí (stejnou, jakou nese i amulet), asi magické. Pak hromádka kamení a hořící lucerna, krumpáč… asi prokopávali chodbu dál. Tím pro nás ovšem prohledávání skončilo, protože jediná další myšlenka, která nás napadala byla ta na večeři. Vrátili jsme se tedy do Hájova do krčmy na pečené sele a zmožení zážitky jsme v krčmě také hned přespali.
Dalšího dne jsme se vydali do kláštera a pohovořili jsme si s opatem. Dostali jsme měch se svěcenou vodou a také informace o církvi – že je kvůli různým pohledům na víru rozdělená na tři řády: Garoniáni (podle sv. Garona) jsou nejradikálnější a pronásledují ostatní nevěřící. Kalmirité (podle sv. Kalmira) jsou umírněnější a nejtolerantnějšími a nejvzdělanějšími byli Adonité (podle města Adonu). Právě Adonity byl nejvíce ovlivněn západ a tedy Tiomar a Thorwal. Adonité byli ale odstraněni a stejně tak byly zničeny i stopy k nim. Informace o nich jsou jen kusé, o místopisu se zmiňuje mnoho pramenů, ale žádný není zcela přesný. Dál nám také poradil, že s tím mým divným uchem by si mohla vědět rady místní bylinkářka, stařenka Mara a tak jsme se za ní vypravili.
Léčitelka byla ovšem nemocná (jojo, to s tou kovářovou kobylou známe všichni, co?)
a popovídali jsme si jen s její dcerou Rissou. Ba i Tuilin se mě snažila vyléčit. Trošku to pomohlo, ale pořád to nebyl žádný zázrak. Rissa posléze usoudila, že by nám mohl pomoci nějaký kouzelný květ z nedalekého palouku, ležícího odtud na východ… a tak jsme se vypravili k palouku. Cesta vedla lesem a byla dost zarostlá.
Hrun: „Razíme si cestu, já mám krumpáč.“
Po chvíli Orm ucítil nějakou kořist a na mýtině objevil zajíce. Skolil ho kamenem (dobrá muška, musím to uznat), ušáka si strčil za opasek a mohli jsme pokračovat na další mýtinu.
Když jsme k ní dorazili, slunce už zapadalo a my jsme si uvědomili, že tam něco velice omamně voní. Na mýtině stál strom, který měl dva kmeny a koruny těch kmenů byly vzájemně propletené. Zrovna kvetl. A kvetl velice zvláštně – měl dva typy květů. Červené a bílé.
Když jsme se pokusili nějaký ten květ utrhnout, zvedl se vítr, rozvířil pyl a my jsme omámeně usnuli. Zdálo se nám něco o pádu do propasti a když jsme procitli, cítili jsme se dost divně.
Cítili jsme vůni mnohem pronikavěji než předtím, byla noc, chladno a pod nohama nám ležel sníh. Neviděli jsme vlastně ani jeden druhého, jen jsme nějak věděli, že jsme spolu. Že jsme v nějakém snovém obrazu, v jakési lehce rozmazané iluzi. Pak jsme zaslechli kroky a něčí dech, jak se někdo blížil. A pak jsme spatřili obrys postavy, dech se zrychlil… a na palouk vkročil mohutný vlk se stříbrnou srstí. Rozevřel tlamu a zaútočil. A ten útok vedl na postavu, která se ukázala být Ormem. Stačilo jen jedno jediné střetnutí a pak Orm vlkovi rozrazil lebku. Bylo ještě vidět, jak smutný pohled ve vlčích očích doprovází Ormovy pohyby; šelma chtěla získat zajíce, kterého měl Orm u opasku. Čelisti sklaply naprázdno a pak tvor dopadl mrtvý k zemi. Krev zabarvila sníh i zem, z níž okamžitě začaly vyrůstat zelené výhonky a pak začalo sněžit.
A pak najednou spadl ze stromu rudý květ. Na zemi okamžitě shnil, ale to už se zrychlil čas na celém palouku, z výhonku už rašil mladý stromek a kolem začínaly rozkvétat první jarní květiny. Poté se k zemi snesl bílý květ, strom propletl své koruny a květiny zavadly. A pak ze stromu začaly padat bílé okvětní plátky. Bylo to, jako kdyby se opřel vítr do odkvétající třešně, jako kdyby pršely kvítky, jako by sněžily samé lehounké bílé lístečky.
Očekávala jsem, že se zase vrátíme zpět do reality, ale pak jsem si uvědomila, že se jen vystřídaly obrazy. Někde omamně voněl šeřík a já jsem nedokázala určit, kde přesně vlastně jsem (nebo kdy se to vlastně nacházím). Někdo se smál a pak přiběhla dívka. Měla rezavé vlasy, pihy a byla velice půvabná. A hned za ní se objevil pěkný černovlasý mladík. Podal dívce květ a oba se velice radovali. A v tom začal déšť z červených okvětních plátků a obraz se opět změnil.
Byli jsme jinde, teplou nocí zářil měsíc, vítr šustil v propletených zelených větvích a na stromě viselo jediné svrasklé červené jablíčko. A pak jsem si uvědomila i táhlý mnohohlasý zpěv. Velice smutný. Hledali jsme jeho původ a dostali jsme se až do vesnice. Lidé, temně odění, nesli rakev a šeptali si mezi sebou, že je Nona opustila – tak mladá dívka a najednou na ni sáhla smrt… a že její mladík Tomáš záhadně zmizel. Konal se pohřeb.
Zvláštní na tom bylo, že lidé na nás mluvili, jako by nás znali, jako bychom byli součást toho všeho a dovolili nám, abychom noc strávili u nich, v té vsi, co se jmenuje Jednov. Večer jsme seděli u stolu a pozorovali jsme řezbáře, jak tvoří nějakou hračku, když se zvenku ozvaly podivné zvuky.
Hrun se šel podívat ven a zjistil, že to vychází ze hřbitova. Pro větší klid jsme se trošku pokapali svěcenou vodou a vydali jsme se zjistit, co se tam děje. Dostali jsme se až před povědomý hrob, když tu se z něj vyloupla ruka a pak celé tělo. Oči byly bílé, vlasy zase slepené nějakou černí. Pokapala jsem tu nebohou dívku svěcenou vodou a ona se hned skácela k zemi. Najednou jí z hrdla vypadlo zelené jablíčko, obalené ve žlutém hlenu a do té hrůzy se někdo pohrdavě zasmál. Kousek odtud stál Tomáš, u pasu držel pěknou černovlásku a my jsme se zase dostali do mlhy bílých okvětních plátků.
A pak jsme se zase dostali jinam, tráva už byla seschlá a listí opadané a z dálky jsme zaslechli Mařino slabé zakašlání. Uvědomili jsme se, že je těžce nemocná a že jí musíme pomoci
a také jsme zjistili, že na stromě jsou na mladých výhoncích poslední dva květy. Červený a bílý. Ale který utrhnout? Zkusili jsme tedy jako první červený. Náhle se setmělo a když jsme se zase rozkoukali, byl úsvit a strom byl kousek od nás, v plném květu. Zvedla jsem ze země červený plátek a zkusila jsem ho ochutnat, ale chutnal obyčejně, jen jako každý jiný kvítek. Zkusila jsem bílý a dopadlo to stejně tak. Zase jen zvadlý okvětní plátek.
Tak jsme se vydali ke stromu a přemýšleli jsme, který květ máme utrhnout, aby Maře pomohl. Dlouho jsme se dohadovali a pak jsme zvolili rudý květ. A to se ukázalo být dobrou volbou.
Květ nezmizel a ani obraz už se nezměnil, takže jsme byli zpátky a vydali jsme se za Marou. Když jsme jí květ dali, ulevilo se jí a zlá nemoc byla zažehnaná. Mohli jsme si pak ještě chvilku povídat a tak jsme se dozvěděli o klášterní zmínce, že Adon byl v Thorwalu a že na jihu ve městě Podhůří je theurg, který by nám mohl pomoci. A také ve vísce Kozlík, že je vymítač, takový mrzout a že by mohl vědět co se mnou (Mařiny bylinky totiž také nezabraly).
Tak jsme se vydali na jih a vzali jsme to přes Kozlík. Traven byl typicky deštivý a na cestě jsme potkali jen pár krajánků. V Kozlíku jsem vyplázla čtyři zlaté, ale vymítač mi nepomohl, takže jsem byla pěkně namíchnutá a vydrželo mi to skoro až do Podhůří. Náladu mi zlepšilo jen to, že jsme šli přes Černý kámen a tak jsem si tam vyzvedla své krásné uschované šaty. Tak. Jsem možná ohyzda, ale šaty mám nádherné.
V Podhůří najdete mnoho trpaslíků a v domě theurga byl dokonce sluha. Ti si tady tedy žijí! Jenže něco vám řeknu – jestli si myslíte, že vám v něčem pomůžou Sféry, tak já bych řekla, že vám pomůžou leda tak do hrobu. A nebo do chudobince. Za každou položenou otázku jsme museli dát DVACET zlatých a otázky jsme museli položit jen tři a to tak složitě, že jsme se u toho pěkně zapotili.
otázka 1. – Kde v Thorwalu byl Adonský klášter?
odpověď – Poblíž Medvědích hor, přičemž jižně odtamtud leží Eribor.
(Skoro se to i rýmuje co?)
Dál se Vea zkusila zeptat na zatmění rovnou theurga, ale nic nevěděl.
otázka 2. – Jak se jmenuje hrdina, který zachrání Nyatar?
odpověď – Sféry neví.
(Bájo, žejo?)
otázka 3. – Jak se zbavím svého prokletí?
odpověď – Ve Svatyni božského vědění
(Což je nějaké bájné místo a jestli chceme vědět víc, máme se ptát jinde, třebas v chrámu.)
A basta fidli, nazdar. No, jsme o něco chytřejší… a dle mého taky O HODNĚ CHUDŠÍ!
Při procházce v Podhůří jsme zašli i za astrologem, který se zmínil o dvou měsících,o bohovi smrti Olgerdovi (jehož symbolem je havran) a o bohyni noci Niram, kteří jsou pro nás nějak důležití, či co, no a protože mluvil tak hrozně astrálně, nikdo z nám se v tom nevyznal, snad jen Vea.
Pak jsme si nakoupili, hlavně jídlo a ještě jsme skočili k alchymistovi, který ovšem nerozpoznal Veiny černé lektvary.
No a pak jsme se vydali k chrámu a rozhodli jsme se vést naše kroky přes svatyni Breldy (lov a zvěř), po cestě jsme potkali další dobrodruhy – černovlasého vousatého staršího člověka v doprovodu tří krollů. Seděli zrovna u cesty a odpočívali a tak jsme se s nimi dali do řeči. Co kdyby věděli něco víc o Malkorovi? Jenže nevěděli. Byli na severu, v Hromových a Divokých horách, zjevně na lovu goblinů. Myslím, že si říkali Solmyrova družina (podle toho mága - Solmyra) a o Sarogovi věděli, že to je bůh, kterého symbolizuje had. Nejspíš jsme to měli vědět sami, ale příběhy o rozdělení bohů jsem slyšela už tak dávno…
Chrám Breldy je jen malá dřevěná stavba, o kterou pečují dvě ženy. Vodu vám dají zadarmo a za pár měďáků se najde i něco k jídlu. Odpočinuli jsme si tu, protože tu byla taková osvěživá energie. Ptali jsme se na Adon a na chrám vědění a ony nám řekly, že chrám Devítky byl zničen a chrám Božského vědění je legenda. Taky nám řekly, že Niram má malý chrám v Torannu blízko Bratrstva a Malkora neznaly. A tak jsme tedy pokračovali dál, hledaje chrám Adonitů, neboli chrám Devítky. (A mně se zdá, že už mám v tomhle odstavci tolik chrámů, že si je už můžu klidně dát do rámu, chichi.
Cesta byla zdlouhavá, dlouhé dny se nic zvláštního nestalo a tak první věc stojící za zmínku nastala ten večer, když jsme si chystali tábořiště na jednom takovém paloučku. Byl večer a ticho – ale až moc velké ticho, které přeťal ostrý výkřik, snad zvířecí. Pak se ozval další, ten už byl bezpochyby lidský a tak jsem vykřikla taky a pak už jsme poznali podle zvuků, že někde poblíž někdo bojuje. Vyrazili jsme rychle za zvuky, které teď šlo jasně rozpoznat jako čepel sekající do něčeho měkkého a pak jsme spatřili u jezírka bojovat postavu s něčím… no, mělo to výšku celý jeden sáh. Chvíli boj vypadal nerozhodně, ale ten bojovník pak použil fintu, ošklivý tvor zachrčel a padnul do bahna.
Ta postava byl elf, představil se nám jako Tareran a byl to hraničář. Svého soka označil za obyčejného blátožrouta a vypadalo to, že by si s námi i rád popovídal.
Škoda. Nejmenoval se Amrik. Tak zase nic.
Za trochu jídla se rozvyprávěl, prozradil nám, že Devítka je skutečně pobořená a vše je tam zavalené, ale poradil nám taky, jak se tam nejlépe dostat. Vesele jsme si potykali, proroctví ho zaujalo, hlavně ta část o černém slunci a
o démonech, znal celé Medvědí hory a nakreslil nám mapku.
Také, podle něj, je klášter Božského vědění stará legenda, ale zároveň by na tom mohlo být něco pravdy, Podle vyprávění by měl být někde v Tiomaru na pobřeží a že je poblíž hory a zálivu. Půjdeme-li až k ústí Klidné (150 – 200 mil), poblíž města Korin bude přitékat Žabí potok a když se vydáme proti proudu, dojdeme k jeho prameni ve skalách beze jména a že někde za nimi by ta svatyně měla být. A taky taková specialitka – dá se tam dostat jen po setmění a při úplňku, tehdy že se nám ukáže cesta. (Ještě že ten den nemusí být čtvrtek a nemusí celý předchozí týden pršet, to už by mi přišlo krapet krkolomné.)
Že to byl muž světem protřelý, věděl ještě, že kultisti Saroga se teď hodně potulují po kraji a že jsou nebezpeční. A že jsem mu řekla, že teď mívám noční můry, doporučil mi proti snům meduňku.
Díl dvanáctý
O šikovném malíři a o zamořené vesnici, stejnětak jako o deníku cizích dobrodruhů
Vedelea na PJ: „Víš kolik ta mapa stála?“
Hrun: „Ta mapa už tolik stála, že teď musí ležet!“
Hrun: „Jsme v divočině s hrnčířem! Teda s hraničářem…“
Vedelea: „Šli jsme přes ty suchý pláně, jak tam jsou ty mokřiny… My jsme tu jak banda debilů, já bych se šla vykoupat.“
PJ: „Putujete pár dní…“
Vedelea: „A nemůžeme jít na východ?“
Tuilin: „Já ji zavřu do koupelny!“
Vypravili jsme se dál a na vesnici nás už z dálky upozornily hlasy lidí a štěkot psa.
Rillian: „Někdo jí psa?“
Ve vesničce se nám pak naskytl výhled na typickou selskou idylku: 15-20 domů, někde brečelo dítě, psi se motali pod nohy, někdo štípal dříví… a pak se najednou odněkud ozval zděšený výkřik: „Další, už zase!“ A vyběhl nám naproti jakýsi soused: „Už další, zardousil slepici…“ Optali jsme se zdvořile kdože to má jako být a chlapík nám vysvětlil, že je tu prý v lese drak.
Hrun: „Drak žere slepice?“
Rillian: „Je na dietě?“
Prý se v lese našla dračí jeskyně a její obyvatel vesnici okrádá o drůbež už dva aldeny. Prý je to odtud kousek, na sever, je tam sežehnutá země a všude kosti a lidé se bojí, aby je to nesežralo taky… no a tak jsme se tam vypravili, protože už jsme prostě takoví.
Po chvilce cesty lesíkem se před námi otevřela malá mýtina a na jejímž konci se tyčila dosti vysoká skála (délky tak dvacet sáhů) s temným otvorem. Skoro celou mýtinu pokrývalo spáleniště a po zemi se porůznu válely slepičí kosti. Tuilin objevila stopy, ale zjistila, že jsou jen lidské a staré několik dní. Hrun na draka zavolal, ale nic se nestalo a tak jsme chvíli přemýšleli. Pak Vea poslala Absintha do jeskyně, s lucerničkou, ať se teleportuje a nahlásí, co našel. Ovšem ten milý skřet byl zase hnedka zpátky, že prý dál za vchod jít nemůže. Asi se bál, já bych se skoro ani nedivila. Ale on vysvětloval, že tam nemůže jít, protože tam není žádný vchod.
Vea se odvážila blíž, zaťukala u toho vchodu a řekla něco jako „Oskar“, ale nejen že se nic báječného nestalo, navíc se ukázalo, že ten celý otvor je jen namalovaný. Hrun se při průzkumu umazal od sazí. Zdá se, že tu má někdo rád srandu.
Rillian: „Mohli bychom ukrást slepici a říct vesničanům, že s tím drakem mají pravdu.“
Vea skálu obešla, ale nic dalšího nenašla. Tak jsme to tam aspoň trochu pouklidili a zahrabali jsme kosti pod zem. Draka sice najít neumíme, ale na pořádek nás užije. Ukázalo se, že Orm je mimo, nechápal, co se tu stalo (Hrun taky ne) a tak jsem nahlas vyslovila podezření, že si tu někdo přilepšuje jídelníček slepicemi a vinu svaluje na nebohého neexistujícího plaza. Protože jsme poctivci, rozhodli jsme se toho viníka najít.
Poslali jsme Hruna do vsi, aby šel hlídat kurník, Tuilin jsme poslali s ním, aby se vyptala a zjistila, co se dá a já, Vea a Orm jsme zůstali hlídat u jeskyně.
Hrun vysvětluje vesničanům: „Tam není žádná jeskyně.“
Vesničané: „A kde jsou vaši druzi?“
Hrun: „U jeskyně.“
Dobří lidé ve vsi nabídli Hrunovi pálenku a poškozený vesničan se přiznal, že je jediný, kdo tu chová slepice, všichni ostatní jsou zemědělci a dřevorubci. Mezitím, než ho trklo, že ho tedy možná okrádají sousedi, se už Hrun pustil do zkoumání kurníku.
Tuilin zase zjistila, že slepice mizely i přes den, a rozhodla se prozkoumat stopy, jenže jich tu bylo nespočetně, lidských i slepičích. Hrun zjistil, že v kurníku je okýnko a tak kurník obešel, uvelebil se u okýnka s pálenkou a hlídal tak zodpovědně, že do setmění se nic zvláštního nestalo. Po tříhodinových směnách jsme pak hlídali jak my jeskyni, tak ochotní vesničané kurník, ale ani za celou noc se situace nezměnila.
S ránem Hrun zavedl zvědavý hlouček vesničanů až k jeskyni, kde si někdo z nich vzpomněl, že jakýsi Mimus umí dobře kreslit, že žije ve třetí chalupě a že prý je jinak nekňuba.
Tak jsme se nasnídali a vypravili jsme se za Mimusem. Dveře byly zavřené, po chvilce naléhání se pootevřely na škvírku, ale když se Hrun optal na jeskyni, zase se zabouchly. Tuilin oběhla domek, ale ani zadním okénkem nikoho neviděla. Vedelea pak jemně otevřela dveře (zase ten Oskar) a Hrun dokonce snad i uvažoval o tom, že jemně vstoupí dovnitř, ale mezitím nás předběhl poškozený sedlák, vlítl dovnitř jak vichřice a začal obyvateli domku nadávat do zlodějů. Vešli jsme tedy také a spatřili jsme na šesti pergamenech různé nákresy a kresby uhlem, ale přesné, jako... (o několik tisíciletí později by se řeklo jako fotografie ;-)...prostě úplně jako skutečné ! Jejich autor měl nepochybně talent. Vyplašený mladík Mimus se přiznal, že měl hlad a sedlák mu hned začal vyhrožovat bitím holí a useknutím ruky, takže jsem se mladíka okamžitě zastala (vždyť je to zloděj) a záhy jsme vymysleli vhodné řešení. Vydali jsme se se sedlákem i s Mimusem do nedalekého města a Mimusovi jsme našli zaměstnavatele. Takového šikuly by byla škoda. Sedlákovi jsme vyplatili pět zlatých jako odškodnění, takže doufám, že nám kluk bude zavázaný na pořádný uzel.
Vyrazili jsme tedy společně do oné Mžurové, cestou podél Achátových hor.
Rillian uvažuje: „Achátové hory? Podle čeho se tak asi jmenují? Ach at – to asi jako Fachat…“
Hned za hradbami se s námi ti dva rozloučili a zamířili k chrámu Ingerima, kde je velká šance, že Mimuse zaměstnají. My jsme si aspoň mohli nakoupit jídlo a mírně léčivé lektvary a pak už jsme zamířili pryč a dál, k Medvědím horám.
Šli jsme několik dní a přestože byl konec travna, počasí nám moc nepřálo. Déšť střídal déšť, neustále bylo zataženo a vál slabý vítr.
PJ: „Putujete krajinou…“
Hrun: „A najednou krysa!!!“
Pak jsme se všimli kousek od cesty jakéhosi oraniště, možná snad i pohřebiště. Vypadalo to tu relativně čerstvě, ale zároveň poblíž ležel spadlý sloup, jistě starý. Kdysi na něm snad byl i nápis, ale teď nešlo nic přečíst. Ovšem kopečky zeminy byly staré odhadem asi tak týden.
Vedelea: „Zase myšárna, kamkoliv dojdem je nějakej imbecil, kterej nás zdržuje…“
Hrun sloup znovu postavil, ale nápis na něm byl opravdu smytý, vyrazili jsme tedy dál.
Za blízkým pahorkem stoupal kouř a dole se vynořila vesnice obehnaná palisádou. Její bránu hlídal trpaslík a velice se podivoval nad tím, že nevíme, že ve vesnici je mor. (!)
Vysvětlil nám, že jejich trpasličí alchymista Leran jim i s protijedem někam zmizel, což je zvláštní a hrozné a že ten Leran bydlel jen půl míle odsud v lese. Jeho učedník, trpaslík Pergas, se za ním chystal vypravit a tak jsme se rozhodli jim zkusit trochu pomoci. Ačkoliv… postižení zčernali a umřeli do čtyř dnů… no jo, jsme už holt dobrodruzi. (Nebo blbí, ono se to těžko rozlišuje)
Brzy jsme s Pergasem našli mezi stromy alchymistův domek. Byl prázdný, jeho dveře visely jen na jednom pantu byly vyražené dovnitř.
Hrun: „Já tam nebyl!“
Pergas zvolal, ať nám je Ingerim milostiv a začal v tom zmatku (asi po boji) hledat alespoň ten lék, ale ani ten nenašel. Našel sice tři ampulky, ale nevěděl, co obsahují. Vedelea je porovnala s černými lektvary, ale lišily se.
Tuilin kolem našla stopy trpaslíků i lidí, ale byly dost nepravidelné a moc toho neprozradily. Ty nejčerstvější, staré asi jen půl dne ovšem vedly do lesa a tak jsme se vydali za Tuilin a v jednom kopci jsme objevili vchod do jeskyně.
Nejprve byl vyslaný Absinth a po něm jsme vešli i my. Ve tmě jsme rozžali lucerny a vyrazili jsme hlouběji, na sever. Dostali jsme se do hladce vytesané místnosti, která byla asi trpasličí prácí a táhla se po velké délce. Skryla jsem se ve stínu a při bližším prohledávání jsem v levé stěně objevila tesaný nápis.
Hrun: „Tak tam něco přitesáme.“
Pergas četl: Pod dvěma klenbami, modrou a zelenou zalévají mne zlatem, z něhož mince se nerazí. Pak zemi poznám, já, v červené či žluté.
Zajímavé. Pokračovali jsme dál na sever k pootevřeným dveřím, proplížila jsem se dovnitř, ale zjistila jsem, že tu není východ, ale nepříjemný puch ze zbytků těl a několik přerostlých krys. Hrun se je pokusil zastrašit, ale nepovedlo se mu to. (Co je asi děsivější – Hrun, nebo krysa živící se mršinami? Promiň Hrune, já mám vítěze jasného.)
Prohledala jsem ty mrtvolky a našla jsem rezavý tesák a malý štít. Byli to kdysi lidi.
Vrátili jsme se k nápisu a já jsem zkusila vyslovit – JABLKO – a ukázalo se, že kus té stěny tvořily dveře, které se teď se skřípěním otevřely a umožnili nám vstoupit do západní chodby.
Hrun: „Píšu tam TV – tajný vchod“
Tady už byly na zemi dokonce i dlaždice. Zamířili jsme dál a před ohybem chodby cosi cvaklo a ze stěn vyjely čepele, které dost zranily Hruna a nás také poškrábaly. Pro jistotu jsem se na průzkum chodby jako první vydala napřed já, opět na mě vylétla čepel a opět mě zranila. Jsem snad nepoučitelná nebo co?
Před ústím místnosti leželo mrtvé tělo a dotyčný zemřel nejspíš kvůli zlomenině na noze. Kousek od těla ležela válečná sekera.
Tuilin: „Trpaslík!“
Hrun: „Jánošík!“
Prohledávala jsem tělo a našla jsem ještě spoustu věcí, ale po tmě jsem to nedokázala všechno poznat. Vrátila jsem se tedy s tím vším k ostatním a prohlídla jsem si to lépe: nějaké střepy, mince, svitek - něčí deník a mapa. Deník jsme si přečetli a dozvěděli se, že jeho majitelem byl Gildon a že patřil ke skupince dobrodruhů, kteří vědí něco víc o nějakém pokladu (a teď mě to začalo opravdu hodně zajímat). Složení mapy se však ukázalo být velkým problémem - měli jsme jen tři kousky (ty kamenné střepy) a bylo jasné, že další díly jsou rozházené mezi dobrodruhy. Takže musíme vyhledat ještě toho Torosara, Elbera a Malavona. No to je teda radost. Ale co - bylo nám jasné, že jsme se dostali k něčemu zajímavému a snad i důležitému a to nás povzbudilo.
Místnost vepředu byla prázdná, výklenek v jižní stěně nám nepomohl, ale v tom severním byly tajné dveře. Hrun se do nich pořádné opřel a už jsme mohli pokračovat dál. Malá místnůstka měla v podlaze otvor a železné stupy a my jsme po nich slezli do ještě většího podzemí.
Dole nás překvapilo a šplouchání vody a ukázalo se, že je před námi plocha jezerní hladiny, takže nejsme v místnosti, ale na břehu. Přes vodu vedla tenká dřevěná lávka, a byl slyšet přítok, asi tu je dokonce celá podzemní řeka. Přemýšleli jsme jak dál, já jsem cvičila a Vedelea hodila do vody kámen. Voda byla kalná a hluboká.
CHtě nechtě jsme ale museli pokračovat a tak jsem se vydala pomaličku přes lávku, až se mi povedlo (kupodivu bez nějakých nástrah) dostat se na duhou stranu. Hrun se ovšem přejít bál, jeho strach z vody už je skoro pověstný. Vedelea to vyřešila tím, že se teleportovala na druhou stranu, což ovšem učinila zrovna v tu chvíli, když s ní Hrun mluvil, a tak se vyděsil, když mu zmizela před očima, že zděšeně zařval. Vedelea zmizela, Hrun vyděšeně řve. Těžko říct, zda to bylo tím, ale je pravda, že tou dobou byla Tuilin zrovna v půli lávky a zrovna v tu chvíli se z vody vynořilo obrovské chapadlo.
PJ: „Chapadlo má iniciativu 4.“
Rillian: „Žuý“
Tuilin se pustila do boje a na pomoc jí přiběhl Pergas a tasil sekeru. Když na pomoc přiběhl i Hrun, chapadla už byla tři. Po boji to s Hrunem jaksi smýklo a tak ztratil rovnováhu a spadl do vody, kam ovšem strhnul i Tuilin. Povedlo se jim zachytit lávky a Tuilin - plavkyně - vyrazila ke břehu. Hrunovi Pergas hodil lano, ovšem když se Hrun se sápal zpátky na lávku, opět sklouznul a ztratil lucernu i křesadlo.
Vedelea: „To je patová situace – všude tma, já bez magů… tady všichni chcípnem, strachy nebo zimou. Já mám řešení, já jdu spát.“
Naštěstí se ukázalo, že Pergas sám křesadlo má a tak jsem utrhla několik cárů ze svých obyčejných šatů a namočila jsem je olejem, abychom se aspoň trochu zahřáli.
PJ: „Kdo to zkusí vykřesat?“
Rillian sledující šílené plamínky ve Vedeleiných očích: „Pergas!“
Vedelea spiklenecky: „Hahahahaha…“
Křesání se moc nedařilo, ale po nějaké době jsem konečně uspěla. A půjčila jsem Tuilin ty natržené šaty, aby byla v suchém. Hrun si odpočinul a vyléčil se.
Vyrazila jsem opět napřed chodbou, která se silně svažovala a klikatila, když jsem zaslechla, že vepředu někdo mluví a směje se, byla to taková hrdelní řeč a slyšela jsem i nějaké chřestění. V malé místnůstce jsem pak uviděla u ohýnku dvě malé postavy – měli šedou kůži, rypáky, zuby – a hráli kostky a dost se u toho handrkovali. Vrátila jsem se zpátky povědět ostatním o tom, co jsem viděla. Nějak se mi na jazyk dralo pojmenování koboldi.
Rillian: „Hrune, co to jsou koboldi?“
Hrun: „Já je nevidim.“
Rillian: „Šedý, rypáky, zuby.“
Hrun: „Tak to jsou koboldi! Kolik jich bylo?“
Rillian: „Dva.“
Hrun: „Tak to je dost... málo.“
Tuilin: „Jdeme tam?“
Hrun: „Ne, jsou ve smečkách!“
Hrun s Ormem se vypravili napřed a Orm záhy s řevem vyrazil dopředu. Hrun poznal, že jsou to skřeti.
Hrun: „Na něééé, nesnášim skřety, jsou to skřeti, na něéééé!“
Strhl se rychlý boj, při němž se Vedelea dost zranila a aby měla aspoň nějakou radost, vzala si po zabitých skřetech aspoň ty hrací kostky. Byly na nich jakési cizí znaky.
Tuilin: „My si to přemalujem, viď.“
A také jsme tu našli ještě skřetí měchy (ovšem s nějakým hnusným pitím) a sedmnáct měďáků. Sušili jsme se u ohně a protože odtud vedlo spoustu chodeb, drželi jsme hlídky.
Díl třináctý
O kouzelných čelenkách a o kouscích mapy s pokladem
Po spánku jsme se vypravili dál severními dveřmi (které byly sice lehce zamčené, ale to pro Hruna nebyla žádná překážka) a u protější stěny místnosti jsme uviděli kamenný podstavec se sochou trpaslíka. Měla krásný háv, plnovous a ve chvíli, když jsme se k ní přiblížily, se za námi dveře zaklaply a socha promluvila.
Ukázalo se, že je trpaslík rád, že si má konečně s kým popovídat, ptal se nás na smysl života - to je taková zdvořilostní věc: někde s vámi mluví o počasí, někde o to, kde je levná krčma, někde o smyslu života) a Hrun mu povyprávěl o naší cestě. Trpaslík se vytasil s tím, že nám pomůže, když mu vyřešíme pár hádanek (jeho teta byla asi sfinga) a tak jsme se do toho pustili:
„Moudrý a znalý muž si je tím jistý, dokonce blázen to ví. Bohatý to chce, největší z hrdinů se toho bojí. Přesto nejhorší ze zbabělců by pro to nezemřel.“ (NIC)
„Co má šest očí, šest rukou, šest nohou, tři hlavy a velmi krátký život?“
Hrun: „Tři skřeti v blízkosti Hruna.“
Trpaslíkovi se ta odpověď moc líbila a tak nás pustil dál, dalšími dveřmi. Na křižovatce jsme se vydali na západ a otevřenými dveřmi jsme se dostali do zvláštní místnosti – na stěnách visely zachovalé zbraně, takže jsme se hnedle vyměnili meč za lehčí a kuši za lepší a také jsme našli dřevěnou truhličku, která obsahovala dvě stříbrné magické čelenky. No, pěkně jsme se o ně pohádaly, ale závěr byl jasný.
Hrun: „No tak holky, nebo vám zabavím cetky!“
Ksakru – proč ty šperky musely být zase magické? Takhle je získaly Tuilin (která s čelenkou lépe slyší) a Vedelea (která s čelenkou lépe vidí) a já jsem ostrouhala mrkev. A to ani nemám mrkev! Vydali jsme se pak první východní chodbou, kde byl ovšem zával a tak nás dál zavedla až druhá východní chodba. Když pak na jejím konci Hrun “otevřel“ dveře, od ohně na nás zíralo několik skřetů. Po boji mi zbylo pár penízků a zaslechli jsme z chodbičky, která odtud vedla slibné bublání a syčení.
A skutečně – v další místnosti, vybavené jako provizorní laboratoř, se za stolem krčil trpaslík, v němž Pergas rozpoznal Lerana a po radostném shledání jsme se společně vydali pryč.
Vedelea“ Trpajzle! Tedy trpaslíku… pane… vážený.“
Hrun: „Jsi nakažlivej? My máme totiž mor.“
Tuilin podle stop vedoucích do jižní stěny objevila tajnou chodbu a tou jsme se pustili dál. Jenže další místnost byla prázdná a chodba slepá. Hrun pak začal bušit do stěn a podle dunění našel další tajnou chodbu. Chodba nás ovšem zavedla do místnosti, ze které jsme přišli sem (ta, kde byli skřeti) a tak jsme se vrátili a rozhodli se vkročit do prvních otevřených dveří, které jsme našli. Leran nás varoval, že tam narazíme na nepřátele, kteří tu vyrábějí dýmovnice. Protože jsme zaslechli hlasy v povědomém jazyce, s pokřikem: „Skřeti!“ jsme na ně vyběhli. Po boji jsem byla zase o pár penízků bohatší a kromě kouřovodu jsme našli další dvě chodby. Podle křiku a hlaholu jsme bezpečně narazili na další skupinku, tentokrát šlo dokonce o orky. Popíjeli ve veliké místnosti a boj byl docela rychlý. Kromě mincí jsme na ruce jednoho objevili známý zkroucenec, symbol hadího boha, zjevně to tedy byla organizovaná zločinecká banda.
Dál vedly schody dolů, ale byly rozflákané. Podle Absintha byl dole sráz a Hrun tam naházel ty skřety. Padali dlouho, musela tam být pořádná hloubka. Vedelea se chtěla podívat až dolů a tak ji tam Hrun spouštěl lanem, ale houpal a jí se to moc nelíbilo. A dole byly navíc jen rozházené sudy a poháry. Přišlo mi to k smíchu. Vyrazili jsme nazpátek, mně se ještě zdálo, že slyším cinkat zlato a tak jsem se vrátila, ale nic z toho nebylo. Že by se mi Vedelea mstila? Kdo ví.
Když jsme se vrátili ven na povrch, Leran s Pergasem odspěchali vyrobit lék, což se jim podařilo a my jsme získali odměnu. Optali jsme se ještě na Khelbena, ale moc toho nevěděli, trpaslíci mají na lidské bohy vždycky spíš chladnější názory.
Vydali jsme se tedy dál, zjistit něco bližšího o dobrodruzích, kterým patřil deník a mapa.
Město Eribor leží v rovině ještě dál na severu a je ukázkou výhodného sňatku bohatství a vzdělanosti. Jeho pánem je kníže Galdir, pán ze Žílovic a na Bouříně. Eribor je proslavený obchodem s koňmi a akademií, která se nachází na protějším břehu, než je knížecí palác. A v té akademii, jak jsme se dozvěděli, učí Torosar.
Před návštěvou akademie jsme se ještě prošli po městě a našli jsme tři hospody (Zlomený měďák, Hladový pocestný a Dračí ocas) a také jsme zjistili, že most, který z jedné strany ústí u akademie, na druhé straně řeky ústí
u Kalmiritského chrámu. S Veou jsme se tam vypravili, jako že se jdeme jen tak nezávazně pomodlit a dozvěděli jsme se mimo jiné, že u Malavona (z deníku) straší. O tom domě věděli i leckteří měšťané, takže bylo jasné, že se tam také brzy vypravíme. Ale pak jsme se v chrámu začaly vyptávat na Khelbena a ukázalo se, že ačkoliv jsou Kalmirité umírnění, tenhle chlapík jim dokáže vzbouřit žluč a naše vtíravé otázky vedly k tomu, že nás nazvali kacíři a buřiči a kdoví čím ještě
a rozhodli se nás upálit pro čarodějnictví. Musím říct, že takhle rychle jsem už dlouho neběžela. A že měla nahnáno i hobitka jsem poznala podle toho, že mě na cestě zpět k naší družince skoro předběhla.
Když jsme se trochu uklidnily, vypravili jsme se společně za Torosarem do akademie, do veliké budovy s podkovou. Dva strážní nás dovedli až k Torosarovi a ukázalo se, že je starým elfem. Před jeho bílými vlasy jsem se sklonila i já a když jsme se mu představili jako blízcí Bratrstva modré hvězdy, pěkně jsme si s ním popovídali, neb k cechu také patřil.
Sebranka: „Gildon je mrtev.“
Vedelea: „Žije ještě?“
Dostali jsme od něj další úkol – najít Aelase, teď už nevím, jestli původně elfa, nebo trpaslíka, který je alchymistou z Medvědích hor (kousek od Razic a Jezera šedých mlh) a který je nezvěstný. Obdrželi jsme pergamen, aby nás Aelas poznal a naším úkolem se stalo přinést mocný artefakt – plášť.
A dozvěděli jsme se, že ten žilkatý kámen, který Vedelea nosí, je jedno ze SLOV MOCI, která by bylo vhodné získat a kterých je asi deset.
Pak jsme vyrazili na nákupy.
Díl čtrnáctý
O velké lásce k pavoukům, krysám a vůbec verbeži všelijaké
PJ popisující Eribor: „Můžete se tu učit.“
Tuilin: „Budeme se učit vybranému chování a společenskému tanci?“
Cesta nám netrvala ani tak dlouho a na sklonku třetího dne jsme stáli u Jezera šedých mlh.
Tuilin: „Já jsem to poslední tři dny moc nezmiňovala, ale já také velmi trénuji.“
Hrun: „Léčba mozkem!“
U jezera jsme našli jakési ruiny domu, zachované bylo přízemí a také jsme dobře našli vchod. Začali jsme mít nekalé tušení, že se tu Aelasovi nejspíš něco nepěkného přihodilo. Vedelea poslala Prtě na výzvědy, ale Absinth nikoho nenašel. Viděl jen chybějící strop, trávu, suť a vchod dolů. Tuilin se pustila do hledání stop a byla poměrně úspěšná.
Tuilin: „Když se přestanete smát, tak vám něco řeknu. Jsou tady stopy A - pět jedinců. To znamená, že jsou větší než my…Aha, tak menší.
Tuilin na Hruna: „Stopy. Vidíš?“
Hrun: „Ne.“
Tuilin: „Jsi slabozraký.“
Protože prtě nic nevidělo, rozžali jsme světlo a sestoupili jsme dolů. Pod schody bylo spadané listí a dobře patrné otisky bot. Dostali jsme se před místnost a když jsme do ní vtrhli (Hrun jinak vcházet neumí), spatřili jsme uvnitř udržovaný oheň a slamníky, na nichž spaly nějaké postavy, celkem šest osob. Protože je Hrun probudil, začaly vstávat a my jsme zjistili, že jsou na lidi nějak moc zelení a ano – byli to goblini.
PJ na Tuilin: „Hoď si.“
Tuilin: „Já mám 12.“
Rillian: „To jsem starší.“
Strhl se boj, ovšem Hrun zaryčel, ať je bereme naplocho a tak jsme brzy měli šest omámených postav pokupě. Hrunovi dokonce stačilo zavolat vzdej se a oni se prostě a jednoduše vzdali. Vedelea je svázala a Hrun začal vyzvídat, co vědí o Aelasovi. Jenže nevěděli nic. A jídlo, které tam měli, by nám asi moc nechutnalo, takže jsme je nechali být a sestoupili jsme ještě více dolů, do dalšího podzemního podlaží.
Směrem na východ jsme našli místnost, která měla schody zaházené sutí a kusy starého nábytku, takže hoši se pustili do likvidace a za chvíli jsme mohli pokračovat dál. Chodba smrděla myšinou a hnilobou a záhy jsme zaslechli jakési cupitání a hemžení a z další chodby se na nás vyhrnuli obrovští a dosti nechutní červenozelení červi. Berem spustil zuřivý štěkot a Hrun nám rychle sdělil, že těmhle potvorám se říká kopromlasci. Vea to vyřešila vykouzlením ohně a když jsem ještě já vchrstla do toho pekla olej, veselé praskání nás brzy ujistilo o tom, že cesta už je bezpečná. Pak jsme se uhasili a pokračovali jsme v průzkumu.
Vedelea: „Oheň!“
Tuilin: „Upalujem!“
Narazili jsme na prázdnou místnost a tak jsme se vydali do jiné, která obsahovala zrezivělý nůž (beru, samo sebou) a taktéž posléze houbu, která si jen tak hověla v rohu a když jsme se k ní dostali moc blízko, začala ječet. Vea opět zkušeně nasadila oheň. Skoro jsem začala litovat, že jsem si s sebou nepřinesla špekáčky – při tomhle dobrodružství bychom je jistě ocenili.
Dál jsme objevili podivnou velikou pavučinu s otvorem uvnitř, Tuilin do ní sekla šavlí, ale nic se nestalo.
Tuilin: „A nesvědí Elišku nějaký orgán?“
Rillian: „Šli jsme dál, pryč od toho pavouka, který tam není.“
Hrun: „Tři ženský a jdeme někam, kde je pavouk? Jste se zbláznili?!?
Prozkoumali jsme další chodby a zaslechli jsme pištění. Že by krysí?
Tuilin: „A vidíme krásný palác se spoustou lůžek a sluhové jsou povolní… … … (do nastálého udiveného ticha vysvětluje:) To je únava, to není kofola.“
V místnosti jsme pak zaslechli praskání starého nábytku a uviděli jsme spoustu krys. Děsně to tu páchlo (asi za to mohly ty všudypřítomné krysince).
Vedelea: „Jé, bezvadný.“
Strhl se souboj.
PJ: „Spižírna kdysi, teď už jen krysy.“
Pak jsme narazili na další chodbu, která byla opatřená mříží. Konečně jsem se po dlouhé době zase mohla blýsknout a zámek na mříži jsem úspěšně vypaklíčovala. Vea za námi zase mříž zavřela a šlo se dál. Následující dveře ovšem opět „otevřel“ Hrun a vyvalil se na nás silný puch. Dostali jsme se do zaprášené alchymistické laboratoře, všimli jsme si pěti louží roztaveného černého vosku (aj aj aj, to mi smrdí nějakou černou magií), dál tam byly roztrhané knihy a v tom nepořádku jsem našla i nějaké svitky a lahvičky, které jsem vzala pro Veu (2 mlhoviny, 3 pavoučí, ochrana proti démonům, nemrtvým a lykantropům) no a pak tam byla i kniha psaná v trpasličtině, z níž se pak vyklubaly ´Welfovy lektvary bez vzácných surovin´. Hm. Tak Aelas byl asi šetřílek. Dál už jsem našla jen nějakou kamennou packu ještěrky nebo kuny či co, no nechali jsme to být a šli jsme dál.
Další místnost byla opravdu zajímavá. Tvořily ji 4+1 výklenky, v nichž byly humanoidní sochy a vprostřed stál kamenný stolec a na něm had s netopýřími křídly. No, zkrátka žádný fešák. S tou potvorou jsme se pustili do boje a Vea si při tom všem kouzlení tak popletla kouzla, že na chvíli zmizela a pak se objevila těsně za tím hadem. Pak ovšem použila svůj oheň (kvalitka) a hada nakonec dobil Hrun. Tak.
V další místnosti pak byl zvláštní nápis na zdi – byla to vlastně hádanka:
3 životy mám: tak jemný, že zklidňuje kůži, tak lehký, že hladí nebe, tak tvrdý, že láme skály. (VODA)
Po vyslovení odpovědi se stěna odsunula a odhalila nám další cestu. No a tak jsme se konečně dostali do zaprášené místnosti, v jejímž rohu ležela seschlá mrtvola (velikosti A), oděná do zachovalého černého pláště a mající malý železný klíček.
Hrun: „Nemá někdo mluv s mrtvými?“
Tuilin: „Já mám mluv se zířaty. Když ho přesvědčíš, že byl zvíře…
Hrun: „Vedeleo, umíš mluvit s mrtvými?“
Vedelea: „Umim, ale oni mi neodpovídaj!“
Hrun se pak vydal mrtvolu pohřbít a my ostatní jsme se zatím vrátili k pavučině a pustili jsme se do řezání. Inu, bylo to pevné a takové lepkavé.
PJ: „Hrun je pryč asi hodinu, vy přeřezáváte a objevil se pavouk.“
Tuilin: „A je pěkně macatej!“
Rillian o své situaci: „Kous´ - na mě, ale nic, je malej a hbitej… kous´ - mě, au!“
I o tohle jsme se ale nějak postarali, Vea nám pak na cestu svítila magicky a my jsme zbytek prořezali bez dalších problémů. Chodba ústila do místnosti, ale my jsme přeci jen radši počkali, až se Hrun vrátí a vešli jsme tam až společně.
V místnosti byla zas pavučina a zas pavouk a tak nás čekal zas boj. Pak jsme si všimli malého otvoru ve stropě, ale moc jsme neviděli, poněvadž bylo šero. A dál jsme při průzkumu zjistili, že vedle stolce jsou na stěně rýhy.
Hrun: „Tak já teda tlačim.“
Za stolcem se otevřela úzká chodbička opatřená železnými dvířky, které Vea otevřela
a chodbička vyústila v malé zatuchlé místnůstce – asi pracovně. Byl tu stůl a také okovaná truhla s nápisem:
Mohu být sám oheň, mohu být sám mráz, mohu tě uspat, mohu ti poručit, mohu ti prozradit tajemství. (POHLED)
A zkušeným hádankářům se truhlička otevřela a … byly tam jen nějaké trouchnivějící zbytky. Jenže já jsem si všimla toho, že truhla má falešné dno a tak jsme ještě vespod našli dýku zdobenou rubínem – a už byla moje, jupí!
No a pak jsme se vydali na zpáteční cestu, Tuilin vymyslela plán, že lapíme jednoho goblina, prozradíme mu, co se stalo a pak ho pustíme a on doběhne zachránit své druhy, zatímco my budeme dávno za horama. Když jsme šli kolem hrobu, položila jsem na něj ten zrezivělý nůž, protože myslím, že by mi stejně nebyl moc k užitku.
No a ten malý klíček Vea spolkla. A vyspali jsme se pod stromem.
Poté jsme po dalším putování opět dorazili k Torosarovi, pověděli jsme mu, co jsme zažili a za předaný plášť jsme dostali další tři kousky mapy.
Díl patnáctý
O čtyřech starých kamarádech a dvaceti čtyřech mincích zlata
Vypravili jsme se ke strašidelnému domu k Malavonovi.
Končil ploden a začínal ovocen, bylo příjemné ráno, ale dům vypadal zanedbaný a byla zatlučená
a dveře stejně tak. Hrun si otevřel krumpáčem.
Uvnitř bylo podivně chladno, válely se tu střepy z lahve a vyletělo na nás několik netopýrů. Některé jsme pobili, jeden vyletěl vymláceným oknem. Narazili jsme na soudky, dost smrděly. Dál jsme vystoupali po chladném schodišti do patra, kde jsem se propadla nohou skrz zčervivělou podlahu. V rohu ležela mrtvá postava a kousek od ní se vznášel duch. Mumlal si a chtěl pálenku. Hruna zmrazil dotykem a musela jsem ho ukecávat, abychom ho zachránili. Ten Malavonův duch nám pak řekl, že zabil nějakého strážného u moře a vzal mu amulet a že my teď ten amulet máme vrátit strážcovým potomkům. Ten potomek by se snad měl jmenovat Kodal, a měl by žít v přístavu v severním Tiomarském knížectví. Tuilin našla jak amulet s nápisem ERUSAR, tak tři kousky mapy, což nás potěšilo. Ovšem za tu mapu jsme museli vysvobodit ducha z jeho prokletí.
A mně se ten domek tak hrozně líbil, že jsem ho prohlásila za vlastní. Nevím, jestli můžu, ale chtěla bych ho mít. Je to prostě můj dům snů.
Vydali jsme se k Torosarovi a vyptali jsme se ještě na Elbera (dozvěděli jsme se, že je mrtvý
a že jeho potomek Elberin vlastní malý vetešnický krámek) a také jsme se poptali na nějaký ten přístav a zjistili jsme, že to bude přístavní město Vigor.
Pak jsme vyrazili k vetešnictví a ukázalo se, že Elberin je pěkné kvítko, takže jsme si u něj pořídili spoustu prima věcí (já zlodějské boty a hvězdici, Tuilin toulec s deseti šípy) a tři kousky mapy jsme dostali úplně zadarmo, protože ten mladý sympatický muž vůbec nevěděl, k čemu to kdysi jeho tatík potřeboval.
A protože byl Eribor skutečně krásný a výhodný k delšímu pobytu, nějakou dobu jsme tu setrvali na další učení a vzdělávání. Já u Elberina, Vea v akademii a Tuilin s Hrunem v místní šermířské škole.
A také jsme ještě před další cestou koupili u jedné stařenky mapu. Ukázalo se, že každý pořizujeme věci jinak – když se ukázalo, kolik ta mapa stojí, začala jsem dumat, čím přetáhnu stařenku po hlavě, kdežto Tuilin s Vedeleou se shodly, že mapa je důležitá věc a sumu vysolily. Holky! Tolik peněz už třeba v životě ani neuvidíme, natož abychom je vlastnily. Ach jó, jsme sice zorientovaní, ale skoro žebráci.
Rillian: „Vy jste tu mapu koupili? Já ji chtěla ukrást!“
Tuilin: „Máš dávat pozor.“
Rillian vysvětluje nasupeně: „Teď - si – zavazuju – levou – botu!“
Vydali jsme se do Lučic a cesta trvala dlouhé dny. Ukázalo se, že voda splavná není, zašli jsme tedy do hospody a zjistili jsme, že do Vigoru se dostaneme po souši po kupecké stezce, pokud ovšem nechceme jít nebezpečnými pláněmi.
Tuilin: „Trvalo to dlouho a po cestě se nic zajímavého nestalo.“
PJ: „Došli jste tam bez problémů.“
Cestovali jsme Tiomarem - chudým krajem, řídce osídlenou divočinou. Zastavili jsme se v Peregoru, jednom z mála měst v tomto kraji. Do Vigoru nám zbývaly dva dny cesty a tak jsme se rozhodli navštívit krčmu. (My bychom se ji rozhodli navštívit i kdybychom to měli přímo před nosem, ale to je fuk.)
Místo k Tlustému žoldákovi jsme nakonec zašli k hostinci U Veselé Dory a další jsme se do řeči se stařičkou hostinskou (asi veselá Dora).
PJ: „Novinky? Copak byste chtěli?“
Tuilin hádá: „Máme tu mor…“
Popili jsme a rozhodli jsme se i přespat, když jsme zjistili, že tam mají i pryčny.
Ráno jsme vyrazili k Vigoru, lesem se převaloval opar a najednou jsme zaslechli podivné zakrákání ptáka. Vedelea na nás seslala ticho a zamířili jsme za zvukem. Pak jsme spatřili 8 sáhů vysokou postavou s dračími rysy a hlavou a uvědomili jsme si, že to je znak zakreslený na skládané mapě.
Postava byla ze zvláštního kamene a my jsme od ní zamířili na jih. Narazili jsme na potůček a pak na velký strom na kopci. Naobědvali jsme se tam a pak jsme tu strávili i zbytek dne. Slunce zapadlo, usnuli jsme a ráno Vea našla kámen s vytesaným nápisem GMET. Hrun na kámen zatlačil a když jej odvalil, začal na tom místě kopat.
Záhy narazil na truhličku, která obsahovala zlaté nugety. Na každého vycházelo tolik nugetů v hodnotě 120 zlatých grošů. Hrun poklad i s celou truhličkou vzal do našeho velkého pytle.
