Aurë entuluva    

(O Gondorský semenáček 2019, 1. místo v kategorii Próza
téma: "Naděje se nachází na nepravděpodobných místech")

Uvedení do souvislostí pro všechny, kteří nečetli Silmarillion nebo si to už nepamatují:

    Melkor zvaný Morgoth patřil mezi stvořitele, který se později zkazil a chtěl celou Ardu pro sebe. Protože sám nemohl uspět, alespoň jejich dílo kazil. Bojoval proti ostatním bohům (Valar), stejně jako proti bytostem z masa a kostí  (lidem, elfům,...)   Sauron, známý jako mocný temný pán z Pána prstenů, byl jen následovníkem, slabším odvarem tohoto prapůvodce Zla ve Středozemi.     
    Morgoth používá ve své zlobě nejen sílu, ale hlavně lest a zradu. Zajatce si podrobuje, mučí a pak je vyšle zpět mezi lidi, aby šířili lži, nepokoj a rozsévali zlo.
     Příběh se odehrává v časech Bitvy Nirnaeth Arnoediad (Bitvy nespočetných slz), kdy se Morgothovi postavily všechny národy Středozemě a prohrály.

 

             Dvojice postav se malátně ploužila napříč prašnou pustinou. Pláň Anfauglith vyhlížela stejně bezútěšně, jak si ji před roky pamatovali. Už kráčeli celý den a stále měli dojem, že se zpod clony černých mraků halících nebe nemůžou dostat. Ty smrduté výpary stoupající z Thangorodrim jim braly sílu, které měli i tak poskrovnu.

            „Musíme najít vodu,“ pronesl tiše a celkem zbytečně ten vyšší. Přes úděsnost místa, odkud vyšli, mu v jeho šedých očích stále zářily jiskřičky. Světélka života, naděje nebo vůle, anebo snad od každého trochu.

            „Hm,“ zavrčel ten druhý. Nebylo jisté, jestli vůbec prvnímu rozuměl a odevzdaně souhlasil nebo jen zamumlal v deliriu. Jeho postava nesahala do takové výšky, ale ramena měl širší. Také jeho černé vlasy a tmavá pleť prozrazovaly, že pochází z východu.

Bylo s podivem, že se po dlouhém věznění v Angbandu dostali tak daleko. Tak dlouhá výprava přes mrtvou planinu by vyčerpala i odpočaté poutníky.

            Plochy šedého popela se střídaly s hnědými skvrnami mrtvé, vysušené země. Vítr roztáčel víry prachu a vháněl jim jej do očí. Kráčeli jako bez duše. Jak se zdálo, ten světlooký si zachoval více zdravého rozumu. Vypadal, že alespoň trochu ví, co dělá. Kráčel jako první, hledal cestu a občas svého druha podpíral.

            Konečně se dobelhali k prvním pahorkům s živým porostem. Nízké pokroucené břízy a brsleny zde zápasily s nehostinným podnebím. Vítr se utišil a černé mraky zřídly na kalný opar. Mezi stromy se dokonce ozvalo skřehotavé zapískání ptáka. I když ve zvuku poznali jen mrchožrouta, bylo to dobré znamení, protože se již jednalo o obyčejného teplokrevného tvora a žádnou stvůru.

            Černovlasý najednou padl a bez hnutí zůstal tváří zemi. Jeho druh se i přes své vyčerpání k němu sklonil a zatřásl mu ramenem.

            Výchoďan malátně zvedl hlavu, než mu opět bezvládně bouchla o zem.

            Jeho druh tedy vyrazil dál. Už dávno vyčerpal rezervy svých sil, ale pořád jej hnala kupředu ta podstatná věc. Jsou pryč z Angbandu. Volní. Tedy alespoň částečně. Svoboda pro něj totiž neměla vůbec tu příchuť, jakou čekal.  Jeho myšlenky stále tížil příkrov temného snu.

            Pak vstoupil do nevelké prolákliny, kde se mu chodidla bořila poněkud více. I když křoviny kolem nevypadaly o moc zeleněji, vrhl se k zemi. Rukama s polámanými nehty a zrezivělou skřetí dýkou, kterou sebral kdesi v prachu a popelu prastarého bojiště, začal hloubit v měkké půdě. Hrabal pomalu, ale vytrvale. Už nikam nespěchal.

Když měl před sebou jámu hlubokou asi po kolena, zatřpytila se na jejím dně rtuťovitá loužička. Chvilku počkal, než narostla a nabral vodu do dlaní.  Byla kalná a chutnala hořce, ale víc v tu chvíli nepotřeboval.

Trochu posílen se vrátil pro svého druha a dovlekl jej k primitivní studánce. Ten do špinavé loužičky hltavě ponořil ústa a pil, až mu bláto zalepilo celý obličej.

Byli zachráněni, alespoň pro následující den.

Noc přečkali schouleni v témž dolíku, zachumláni jen do vlastních myšlenek. A ty byly tak černé, že jim v bezměsíčné noci dělaly mimikry. Jestli to byla pravda nebo ne, není jisté. Každopádně je žádní Morgothovi přisluhovači tu noc ohrozit nemohli, přestože dvojice tábořila stále poměrně blízko svého bývalého vězení.

Nespali. Chvílemi upadali do letargie, aby pak v děsu znovu procitali.

Přesto nabrali trochu sil. A poté, co temné mraky neochotně propustily první neodbytné paprsky slunce, vydali se dál.

Nemluvili. Příliš nedbali o směr své cesty. Podvědomě a v nevyslovené shodě mířili jednoduše nejdál od strašné pevnosti temného vládce. A to bylo na jih.

Po celý den neřekli ani jediné slovo. Oba dva tížily vzpomínky. Jejich únik nebyl snadný a nebyl zadarmo.

Jen Manwë ví, jak moc potřebovali odlehčit své pochmurné náladě. Jak by se potřebovali vypovídat z neskutečného hoře a smrtelného strachu. Vyslovení alespoň několika málo úlevných slov však bránila neviditelná zeď, která byla silnější než hradby Gondolinu.

Krajina se postupně proměňovala. Zvedala se do kopcovité vysočiny. Stromy se stále více zelenaly, v křoviskách sem tam šustli hlodavci nebo zatřepetala křídla vyplašeného ťuhýka.

Dlouhán alespoň vnímal okolí a staral se o jejich dvojici, aby nezemřela hlady a žízní.

Všiml si stop zvěře. Neměli ale jak ji ulovit, tak vyhrabal alespoň nějaké kořínky a našel ptačí vajíčka. Ten druhý jídlo přijal, ale pak nad ním opět převzala vládu letargie.

Oba stále mlčeli. Ani se na sebe nepodívali. Každý byl uzavřený ve svém chmurném světě, ale přesto potřebovali společnost toho druhého. Jen blízkost dalšího člověka zabránila tomu, aby zešíleli z temných vzpomínek. Hlavně černohlavý se v nich utápěl.

            Putovali čtvrtý den, když konečně prolomil tíživé ticho ten vyšší.  

„Jdu za svým lidem. Můžeš jít se mnou.“ Hradba mlčení byla zbořena, přestože vlastně nebylo řečeno nic nového. Menší muž jej totiž celou dobu následoval. Otupělý, přesto stále neztratil veškerou ostražitost.

Teď zvedl zraky a konečně si pohlédli do očí. Dva cizinci, které pojí jen strašný zážitek. Vědí, že Temný pán vyslýchal, mučil a nahlížel do myšlenek i toho druhého.

Navzdory tomu, že o sobě neví nic, jsou teď spolu na tomto místě. Ale nikdo z nich, ani nikdo jiný by nebyl schopen říci, jestli je to tak jen kvůli strachu ze samoty. Také měl každý z nich nesmírné obavy z toho, že by neuposlechl vemlouvavá slova, kterými jim jejich mučitel otrávil mysl. To byla věc, o které mluvit nesmí. To byla největší osobní prohra, nejhlubší šrám. Oba tušili, že ten druhý má podobnou hnisavou ránu na duši. Vlastně je to spojovalo, jejich vzájemná podezíravost.

Pak výchoďan kývl. „Půjdu s tebou.“

„Jsem Fandhir,“ pokračoval šedooký.

„Já Norast.“

 „Sídlí na rovinách Himladu, nedaleko řeky. Čeká nás tedy ještě daleká cesta, protože tyhle kopce neznám.“

„Půjdeme prostě na jih a najdeme řeku. Podle ní pak najdeme všechno ostatní.“

S tím musel Fandhir souhlasit.

I když se jednalo jen o pár vět, na chvilku je rozptýlily. Vytrhly je z pařátů noční můry.

 

Když Anar opět pohladil svými paprsky Středozemi, Fandhir se probudil. Zjistil však, že je v závětří mezi třemi stromy, kde včera ulehli ke spánku, sám.

Chvíli volal, ale pak toho nechal. Nechtěl dát příležitost cizím hlídkám, pokud tu nějaké byly. Pak si uvědomil, že postrádá dýku.

            „Zatraceně, prokletý výchoďan!“ ulevil si.

Sice to nebyla kdovíjaká zbraň, křivé ostří kopáním studánky trochu očištěné od rzi, ale byla to jediná věc, která mohla stát mezi ním a případným nepřítelem. Dokonce ji včera trochu přebrousil na kousku kamene, aby z ní vyrobil opět obstojně ostrou čepel.

            Ještě se chvíli rozhlížel po okolí.

            V jeho neveselé situaci to bylo to nejhorší, co se mu ještě mohlo stát. Jeho domnělý přítel evidentně čekal na příležitost, jak ho obrat a zmizet. Nebo si na něj počíhat a zabít ho.

            Jistě se vrátil k nepříteli. Nebo vyhledal skřety, aby se mě zmocnili. Bezmoc mu zalila nohy olovem a do páteře vrostly jinovatkou pokryté šlahouny.

Najednou zaslechl od lesa šramot.

Fandhir se přikrčil a přesunul se za jeden z mohutných dubů.

Je to tady, zoufal.

            Větvičky dál praskaly a suché listí v podrostu šustilo. Mezi stromy se nejprve objevil shluk dlouhých klacků a pak černovlasá postava.

Norast hodil náruč dříví na zem. Zvědavě se rozhlížel, hledaje svého druha. Dvakrát jej zavolal jménem, ale když nepřišla odezva, začal se věnovat svému úlovku.

Přinesl půl tuctu lískových a javorových kmínků tlustých o něco víc než palec a delších než on sám. Fandhir v úkrytu začínal tušit, k čemu to bude, ale jen jej mlčky sledoval.

Norast u každého prutu ořezal jeden konec do špičky. Pracoval soustředěně a celkem bezstarostně. Pak hroty vzniklých oštěpů ještě opracoval kameny, aby byly co nejhladší. Skřetí zbraň přitom klidně položil na zem. 

Bylo na něm znát, jak jednoduchá ruční práce uklidňuje. Fandhir ho při práci sledoval. Dokonce i to bylo uklidňující. Zmýlil jsem se, oddechl si. I když má možná v mysli stín jako já, nechtěl mě okrást ani mi ublížit.

            Pak pomalu vystoupil z úkrytu tak, jakoby se právě vrátil z procházky z opačného směru.

Lovec z východu se na něj neznatelně usmál.

„Dobrý nápad. S tímhle už něco ulovíme,“ uvítal jeho překvapivou činorodost Fandhir.

„Chtělo by to oheň,“ doplnil Norast.

„Chtělo by to luk,“ povzdychl si Fandhir, „kdybych tak měl tětivu, vyrobil bych si ho. S tím bych něco ulovil hned.“

„I tětiva třeba brzo bude,“ zamumlal Norast.

 

Snažili se udržovat polední směr. Za několik dní překročili hory a Fandhir z výše spatřil známé zákruty řeky. Ukázal Norastovi místo zakryté mlžným oparem.

„Támhle je brod přes Aros. Za další dva dny dojdeme k Celonu.“

„Ta jména jsou pro mne neznámá,“ odtušil Norast.

„Na březích Celonu žije můj rod.“

Výchoďan pokývl.

„Už se nemůžu dočkat. Prahnu po teplém jídle,“ dodal po chvíli.

Stále neměli oheň ani možnost, jak ho rozdělat. I když Norast něco ulovil, nakonec nic nesnědli. Syrové maso pro ně bylo i po zkušenostech z Angbandu nepoživatelné.

 

Mladé duby se o kousek vytáhly a zesílily, bahno v zákrutu říčky páchlo maličko víc, ale jinak se nic nezměnilo a Fandhir rodnou krajinu bezpečně poznal. O sto kroků dál již vykoukl mezerou mezi stromy nízký pahorek obehnaný dřevěnou hradbou.

Fandhir pobídl svého přítele a vyrazil po táhlé stráni vzhůru. Museli být vidět už od řeky, ale zatím nevypadalo, že by si někdo všiml jejich příchodu. Radostně tedy zavolal směrem k osadě.

Volání ale nemělo takový výsledek, jaký očekával. Zaslechl zasvištění, které znal tak důvěrně, ale z této perspektivy jej nikdy neslyšel. Několik kroků před nimi se zabodl šíp.

Oba zamrzli na místě, Norast vzápětí zalehl do trávy.

Fandhir stál dál. Zdráhal se uvěřit tomu, co se děje.

„Stůjte! Kdo jste a co chcete?“ zaburácel chraptivý baryton.

„Jsem Fandhir,“ křikl.

„Lžeš!“ zaječela teď zpoza hradby nějaká žena.

„Nelžu, jsem to já!“

„Fandhir je mrtev!“zazněl soprán znovu.

„Copak mě nepoznáváte? Byl jsem v zajetí!“ Do jeho hlasu se začal vkrádat podtón nejistoty. Tušil, že jeho obličej po letech vypadá trochu jinak.

„Ten druhý ať se zvedne a pojďte blíž,“ rozkázal znovu baryton.

Fandhir pokynul Norastovi a společně postoupili k osadě. Několika schovaných obyvatel si všimli teprve až tak na třicet kroků.

„To nemůže být…“ ženský hlas přešel do mumlání. Jinak bylo ticho.

„Jdeme už dlouho a máme hlad. Pusťte nás dovnitř, prosím.“ Fandhir už se neubránil škemrání. Pak si vzpomněl a konečně poznal hluboký hlas.

„Ondare, jsi to ty? Musíš si přece pamatovat…“

V osadě to trochu zašumělo. Pak konečně někteří ukázali své tváře za zašpičatělými kůly ohrady. Statný a vousatý muž, jemuž hlas skutečně patřil, řekl:

„Poznávám tě. Jsi ten, který byl kdysi Fandhir. Ale už jím nejsi. Odejdi.“

Poutníci nerozhodně stáli. Fandhir bezradně, Norast vlastně ještě bezradněji.

„Proč?“ hlesl spíše pro sebe. V očích se mu začalo rozlévat strašné moře prázdnoty a zmaru.

„Nemůžeme tě přijmout. Zvlášť ne, když s sebou přivádíš cizince z východu.“

„Nerozumím…“

Ondar se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval: „Ale ani kdybys přišel sám… nikoho, kdo přichází od nepřítele, zde nemůžeme uvítat.“ mluvil rozhodně, ale i na něm bylo znát nepatrné pohnutí.

Odpusť, příteli, máš to vepsané ve tváři, dodal v duchu. Navíc ti nemohu říct, že když přišla skupinka podobných do sbratřené osady kousek po proudu, během roku se v té usedlosti rozšířily divné způsoby a původně příbuzní se nám úplně odcizili.

„Tvoje žena a děti jsou po smrti a ty ne. Jak s tím můžeš žít?“ obvinil jej již známý soprán. Fandhir v ženě teď poznal sestru své manželky.

Její otázka rozryla již tak drásané Fandhirovo srdce, trnité větve výčitek je totiž obemykaly od okamžiku, kdy rodinu ztratil.

Jak s tím může žít? Nemůže. A zároveň musí.

Už se nadechoval, ale pak svou hořkost polkl. Ti lidé si nezasloužili jakýkoli výlev jeho žalu. Za jeho utrpení může někdo jiný.

„Dobře víš, že ze všech lidí, komu může chybět, chybí nejvíc mně,“ zakončil trpce.

„Dáme vám jídlo, ale musíte pak odejít,“ uzavřel vousáč.

Norast celou dobu mlčel, věděl, že mu nepřísluší cokoli říkat. Teď se však naklonil ke svému druhovi v bídě a něco mu pošeptal.

Fandhir kývl a pak řekl: „Nikdy jsem vám neublížil a nechci ani teď. Chci vás tedy aspoň požádat o laskavost. Dejte nám na cestu křesadlo. Bez ohně nepřežijeme.“

Mezi lidmi se opět rozšuměl polohlasný hovor.

„Vyměníme ho za úlovky. Tucet zajíců, nebo srnu? Řekněte,“ zvýšil hlas vyhnanec.

„Byl jsi odjakživa dobrý lovec,“ přeťal mumlání osadníků opět silný hlas jejich vůdce. „Křesadlo ti dáme, nemusíme jej za nic měnit. Ale už nikdy nesmíš vstoupit mezi Aros a Celon.“

Fandhir chvílí bez hnutí stál, jak na něj dopadala tíže nevyhnutelnosti jeho osudu.

Pak přikývl.

Ondar jim nakonec kromě křesadla nechal i kotlík, ve kterém jim donesli dušené maso s bylinkami a dokonce nůž. Stopaři je v bezpečné vzdálenosti doprovodili až k řece Aros, přestože tím ztratili dva dny. Byli důslední. Počkali, až vyhnanci řeku přebrodí a odešli, teprve když ti dva zmizeli mezi stromy na protějším břehu.

 

Navečer se utábořili. Fandhir rozdělal oheň, ale nebyl schopen dělat skoro nic jiného. Vládlo ticho. Jsem vyhnanec, kroužily Fandhirovy myšlenky stále kolem jedné věci. Nespravedlnost trestu a bezvýchodnost situace na něj doléhaly čím dál víc. Ještě si plně neuvědomoval dlouhá a temná chapadla Morgothových úkladů.

Alespoň oheň teď svítil a hřál. Zaháněl nejhorší noční můry, rozpouštěl černé ledy obav. Nesměli se ale podívat za sebe, protože oheň umocňoval stíny.

Norast nevypadal tolik zachmuřeně, ale nebyl s to jakkoli přítelem pohnout. Došla mu slova. Jeho vlastní temné vzpomínky mu více než stačily. Spolehl se tedy na to, co jediné trochu pomáhalo. Činnost. Když se soustředil na nějakou ruční práci, uklidňovalo to.

S pomocí ohně mohl konečně provést finální úpravu oštěpů. Každou špičku pomalu opékal nad plameny, aby žárem získala tvrdost. Zabralo to skoro celý večer a jeho mysl se tak odpoutala od chmur.

 

Další den si dvojice vyhlédla skryté místo v remízku nedaleko pravého břehu Arosu. Hustě rostoucí stromy dostatečně kryly příbytek, který postavili v nejnižším patře větví. Získali tak úkryt, který je ukrýval i před šelmami pohybujícími se po zemi.

Norast se nyní staral o vše víc než původně Fandhir. Ten téměř nevycházel ze splínu. Výchoďan vykonal na přístřeší většinu práce, jeho přítel spíše jen poslouchal jeho pokyny. Jen pasivně sledoval, jak Norast utěsnil stěny úkrytu hlínou a mechem, zpracovával úlovky nebo obstarával dřevo na oheň. Pomáhalo mu to, i když ne v té míře, kolik by potřeboval. Každý úsvit v něm však znovu zažíhal maličký žhavý uhlík, kousíček vůle k životu.

 

Po několika dnech přišel Norast s novou věcí. Vyrobil z kůží zvěře dva měchy na vodu. Fandhir se trochu rozjasnil, ale ne nadlouho.

Další výrobek však krunýř chmur konečně prorazil.

„Mluvil jsi nedávno o luku,“ oslovil Norast druha, „podívej, šla by z tohohle udělat tětiva?“

Ukazoval několik šedavých, uzlovitých provázků.

Fandhirovi se rozšířily oči. „Jaks to… co to je?“

„Šlachy a střívka. Vyčistil jsem je, jsou docela pevné. Co myslíš?“

„Rozhodně!“ Vzal pokroucené provazce do ruky a podrobně je zkoumal.

„Naši lidé dělají provazy z vláken nějakých rostlin,“ vysvětloval, „bohužel nevím jak. Ale tohle by mohlo stačit.“

Fandhir měl najednou nový cíl. Sice malý, ale konečně se mohl k něčemu upnout.

Další den se plně ponořil do práce na novém luku. Připravil si několik rovných mladých stromků. Věděl, že první výrobek nebude dokonalý, a také věděl, že vyzrálejší dřevo bude pro zbraň lepší. Když večer skončil, měl hotové lučiště ze syrového dřeva, dvě další připravená k vysychání a několik tětiv. Norast mu mezitím pomáhal přichystat rovné pruty na šípy.

Fandhirovy ruce se brzy rozpomněly na svou bývalou zručnost, hned další den skolil dva divoké králíky.

 

Jejich ostražitost vůči druhému, ale i nezbytnost vzájemné společnosti postupně krystalizovaly v něco dalšího. Ještě si to neuvědomovali, ale stávali se z nich přátelé.

Když jeden z dalších večerů opět hleděli do plamenů, Norast promluvil:

„Jsem také vyvrženec. Byl jsem jím, ještě než mne zajali.“

Počkal. Věděl, že tím získá Fandhirovu pozornost. Ten na něj skutečně upřel zvědavý pohled.

„Zabil jsem svého bratra. Miloval stejnou ženu jako já.“ Odmlčel se.

Fandhir jej očima pobízel, aby pokračoval.

„Chtěl jsem… mělo to vypadat jako nehoda. Jenže mne někdo viděl. Rod mne zavrhl, a pak jsem se protloukal asi měsíc divočinou.“ Vždy po několika větách ztichl, bylo těžké takhle otevřeně mluvit.

„Samota je strašná. Už jsem myslel, že zemřu, ale pak mne lapila patrola skřetů,“ křečovitě sevřel sepnuté ruce.

„Proto jsem tě nemohl vzít za svým rodem, i když bych chtěl.“

Pak se nadechl. „Ani jsem ti vlastně nepoděkoval. Zachránils mě na těch popelavých pláních, sám bych je nepřešel.“

Morgothovi sluhové totiž vypustili dva zajatce krátce po sobě, aby si usnadnili práci. Ani jeden z dvojice to však nevěděl. Ale způsobilo to, že se setkali. A díky tomu prozatím přežili.

Fandhir jen pokývl.

„Co se stalo tvojí ženě a dětem?“ překvapil Norast upřímnou otázkou.

Fandhir, který právě lámal větve, se zarazil. Pak je přiložil na oheň a začal mluvit monotónním hlasem, jako by to za něj odříkával někdo jiný.

„Bydleli jsme s Hinwen dál od osady. Tehdy ještě nebyla opevněná hradbou a domy stály dál od sebe. Jednoho dne sem vtrhl oddíl skřetů. Než se náš lid postavil na odpor, povraždili několik rodin a zapálili jejich sruby. Já byl v tu chvíli na lovu a přišel jsem pozdě. Zastřelil jsem pět těch černých bestií, než mne odzbrojili a omráčili. Pak...“

Nebylo třeba pokračovat. Norast věděl. Pak zažil Angband.

Dále jen svorně mlčeli. Oba však vnímali, jak sdílnost rozpouští jejich starosti.

Fandhir se pohnul a sevřel pěsti. Probleskla mu hlavou tichá, ale jasná myšlenka. Kratičce. Než ji přikryly ty pochmurné, které převládaly, stačila zanechat jasnou stopu jako meteor. Rychle ji chytit, nezapomenout. Ano.

Vypadala tak křehce a nepravděpodobně.

Už byl však příliš unaven. Odebrali se tedy ke spánku.

 

Když slunce polechtalo skřivany v hnízdech a začalo hřát, Fandhir se vzbudil. Zárodek myšlenky však přes noc vzešel a světlo ukryté v semínku mu rozjasnilo mysl.

„Už vím, co udělám.“

Norast otevřel oči a podíval se na něj. Něco se v něm změnilo, ale nebylo to vidět hned.

„Co uděláš?“ zjišťoval rozespale.

„Půjdu zpět na sever a budu lovit skřety.“ Fandhirův hlas zněl odhodláním. Jeho šedé oči odrážely slunce a ještě něco nepojmenovatelného.

Netrvalo ani dva údery srdce, než se Norast pro nový plán nadchl.

„Jdu s tebou.“

Fandhir na něj zpříma pohlédl a poprvé od chvíle, co se setkali, si podali ruce.

„Ať už nikdo nemusí oplakávat svoji zavražděnou rodinu.“ Znělo to jako přísaha.

„Ať už nikdy nezažije žádný člověk utrpení v Angbandu,“ potvrdil Norast.

 

V kopcích na severovýchodě Taur-nu-fuin se krátce poté začaly ztrácet Angbandské hlídky. V místě přepadení se obvykle nenašlo vůbec nic. Jen podupaná vegetace se tam černala skřetí krví.

Dvojice lovců díky svým stopařským dovednostem dovedla vždy uniknout případným pronásledovatelům. Těla odnesli a zahrabali do mělkých hrobů, někdy si vzali zbraně, šípy vždy. Norast, který kdysi ovládal spíše sečné zbraně, začal lučištníka Fandhira trénovat v boji zblízka. I když šavle skřetů neoplývaly pečlivostí zpracování ani vyvážeností, oba věděli, že se jim to může v nouzi hodit. Přesto pokračovali v přepadech ze zálohy a Norast se naopak díky tomu naučil být smrtelně nebezpečný kromě oštěpu i s lukem.

Mstitelé se také každých několik nocí stěhovali. Každé své tábořiště pojali velice úsporně, takže nebyl problém je narychlo opustit.

Jen elfí zvědové po nějaké době tajemnou dvojici odhalili, protože sami hledali nepřítelovy jednotky a likvidovali je. Když po jedné takové asi patnáctičlenné skupině, kterou sledovali, najednou zůstala jen zkrvavená mýtina, měli chvíli o čem přemýšlet. Jakmile mstitele vystopovali a zjistili, že jsou jen dva, museli složit neznámým tichou poklonu.

Elfové se lovcům nikdy neukázali, ale tolerovali jejich přítomnost na hranicích své říše. Jejich existence byla prospěšná jim i celému kraji.

 

Po mnoha měsících se Fandhir s Norastem zatoulali do severní části Taur-nu-fuinu. Elfové po sobě nezanechávali stopy, alespoň ne takové, které by byly lovci z lidského rodu schopni přečíst. Jednou však dvojice vyhnanců narazila na něco ohromného velikostí i významem.

Byly to otisky stovek nohou.

„Tohle musela být veliká armáda,“ konstatoval Fandhir, když zvedl zraky od země.

„Musí,“ opravil jej výchoďan. „Je to teprve tak dva dny, co tudy prošli.“

„A na sever,“ rozšířily se Fandhirovi oči. I Norast se zarazil.

Přesto se vydali po stopě. V skrytu, jak byli zvyklí. Ve stínech stromů, potichu a opatrně.

Cesta vedla několik hodin mezi nízkými pahorky a pak lehce stoupala. Nebe se začalo oblékat do šedočerných mraků. Fandhir to zprvu nepostřehl, ale Norast si vzpomněl: „To je ten dusivý kouř z věží…“

Cesta už nestoupala, mířila do mělkého sedla mezi kopci. Když do něj vcházeli, zaslechli zepředu vzdálený hluk nesmírné vřavy. Když se konečně mohli rozhlédnout, ten pohled je rozrušil tak, až se oba otřásli.

Před sebou viděli širou pláň Anfauglith. Neměla však tytéž barvy jako obvykle. Blyštily se tam zbraně armád snad celého Beleriandu.

Pod ohyzdnými věžemi Thangorodrim na severu viděli Morgothovo vojsko. Hnědočerné masy skřetů rozpoznali hned. Z jihu útočily nesmírné šiky ve světlých zbrojích, jejich meče a kopí odrážely sluneční zář oslepujícími pablesky.

„Kolik jich je?“ nedopočítal se Norast. „Neznám tak velké číslo.“

Fandhir chvíli odhadoval a pak hlesl: „Jsou jich tisíce… ale kdo to je?“

„Jsou to lidé, ale… i elfové. Tak lesklé kovové zbroje nikdo z našich nemá…“

Zlákáni podivnou podívanou se vyhnanci nemohli hnout z místa. Stáli bez hnutí alespoň hodinu. Bojiště se táhlo od obzoru k obzoru. Výhled na východ jim však stále zakrýval pahorek nad sedlem. Vyrazili vzhůru, aby měli lepší rozhled.

Brzy se ze vzdálené směsice zvuků začalo vydělovat zvláštní lomození. Břinkání kovu narážejícího na kov, do kterého se mísil podivný křik. Lovci již vystoupali na kopec a nyní se jim naskytl výhled na východní část Anfauglith.

Spatřili další stříbrem a zlatem oděnou armádu, zakusující se do záplavy černých teček skřetů. Řinčela už zdálky a křik sílil. „Hu hahá! Hu hahá!“

Fandhir byl zvědavostí puzen dál, ale stále se báli odhalení. Ve svých odrbaných hadrech, zčásti tvořených oblečením zabitých skřetů a zčásti špatně vydělanými kožešinami by jako spojenci asi nevypadali. Sestupovali po táhlém svahu k severovýchodu, kryti balvany a remízky. Na poslední vyvýšenině, před kterou už začínala nekrytá pláň, se zastavili. Místu dominoval pokroucený buk a křovinami obklopené velké kameny. Odsud měli bojiště takřka na dosah a přitom byli skryti.

Vyšplhali do koruny stromu, fascinováni úžasnou podívanou.

„Hahu hazád! Hahu hazád!“ řvaly teď stovky a tisíce hrdel zřetelněji.

Fandhir však přesto porozuměl. Khazâd? I mezi Haladim byli známi, i když spíše jen
z povídaček.

„Trpaslíci,“ vydechl.

„Kdo?“ Výchoďan se s nimi zjevně ještě nesetkal.

„Žijí většinou v horách. Jsou malí postavou, ale velcí silou a dovednostmi.“

Tohle začalo vypadat na skutečně velkou věc. Nepamatoval ani z vyprávění otců, že by trpaslíci i elfové vytáhli do boje. Jejich armády byly očividně méně početné než zástupy z Angbandu. Fandhir však věděl, že udatnost zástupců obou ras vydá za pětinásobek skřetů.

Lovci nepřestávali sledovat jednu z nejstrašnějších bitev, která kdy byla na Ardě vybojována.

Hodiny jen seděli a mlčky pozorovali. Přes počáteční vlnění bojových linií na obě strany teď armády spojenců pomalu, ale jistě zatlačovali skřety zpět k severu.

V tu chvíli se však ozvalo podivné burácení. I když přicházelo z daleka, muselo být ohromné. Dunělo jako několik hromů najednou.

V hradbách Angbandu se otevřely brány, které doposud nebyly vidět a ven začaly proudit další černé body. Některé však byly větší, výrazně větší. I na dálku šlo poznat, že jde o nějaké strašné stvůry. Pak to zaburácelo znovu tak, až se zatřásla země a objevil se největší tvor, jakého kdy Středozem viděla. Fandhir samozřejmě nevěděl, že drak Glaurung se již po Anfauglithu plazil. Protože za tu dobu narostl do skutečně nestvůrných rozměrů, vypadal i na tu dálku mnoha mil jako malá ještěrka. V porovnání s menšími i většími tečkami to bylo něco nesmírného. Elfí armáda zakolísala, armáda trpaslíků zpomalila. Drak najednou vypustil jasný žlutý oheň, pod kterým zmizelo několik řad elfích vojsk.

Teď teprve začal ten nejkrutější boj a Fandhir propadl zoufalství.

„U všech bohů,“ zabručel Norast. Do této chvíle celou dobu jen fascinovaně hleděli na jednu z bitev, o které se bude vyprávět ještě věky. Teď se v něm však něco vzedmulo, jako zkažená večeře, která musí ven. Chtěl být u toho. Chtěl pustit skřetům žilou.

Otočil se na svého druha ve zbrani, ale zjistil, že je zle.

Fandhir zpopelavěl. Třásla se mu čelist a vrásky vryly do tváře runy bezmoci. Začal beze slova šplhat dolů a Norast přibližně odhadl, na co myslí.

Slézal tedy také a snažil se, aby byl dole dříve než jeho přítel.

Podařilo se. Seskočil na zem jako první.

Fandhir kvůli svému rozrušení z poslední větve spadl. Pak zůstal ve dřepu a rychle, mělce dýchal. Když mu dopadla na rameno Norastova silná ruka, ani to moc nevnímal.

Výchoďan jím zatřásl.

Fandhir vzhlédl. Sálala z něj zášť, podobně jako kdysi z Morgotha, když se setkali tváří v tvář. Zároveň však také smrtelný strach. Vyplulo na povrch to nejčernější, nejutajovanější tajemství. Úkol, který mu temný pán uložil, než jej propustil na svobodu. Strach, nedůvěra, zrada. Zasít je a nechat vykvést, aby škodily. A klidně zabíjet.

A on jej neuposlechl. Schválně neuposlechl a ještě se proti jeho vůli postavil.

Norast mu to všechno ve tváři přečetl. Viděl tam i sám sebe, protože i on měl jedovatá Morgothova slova vleptaná do své mysli. Něco mu však pomohlo se na ně umět dívat z povzdálí. Jako na starou jizvu, která občas zabolí.

Musí něco udělat. Musí to zastavit!

„Fandhire! Fandhire, prober se!“

Přítelovy oči stále planuly temným ohněm. Ruka mu sjížděla k pasu, kde měl pověšenou skřetí šavli.

Norast hbitě odskočil a léta zažitým pohybem tasil a zároveň pozvedl čepel k obraně.

Zbraně se srazily, jak Norast vykryl seknutí na hlavu. I dalšímu útoku na břicho se bez problémů ubránil, protivníkův vztek odhaloval směr každého útoku.

Protože byl stále o dost lepší v boji s mečem než Fandhir, fintou mu pronikl kolem ruky a sevřel mu ji. Zkroutit mu ji za záda a odzbrojit ho pak netrvalo ani tři údery srdce.

Pak mu Norast vlepil políčky na obě tváře.

Fandhir se zarazil. „Co se…“

„Vzpomeň si, Fandhire!“ křičel Norast. „Ať už nikdy nezažije žádný otec to, co ty!“

Držel jej rukama i pohledem, zatímco jasným hlasem říkal: „Proto jsme tady. Pomůžeme jim. To je náš úkol.“

Šedým očím se pomalu navrátila příčetnost, ale neopustila je zášť.

„Fandhire, u všech bohů, musíme jim pomoct! Musíme se pomstít! Už přece nemáme co ztratit!“

Fandhir však ještě slova svého družiníka plně nevnímal.

„Pomstím se, taks to říkal!“ řval na něj Norast zblízka. „Vzpomeň na Hinwen! Hinwen!“

To zabralo. Obličejové svaly se Fandhirovi na chvíli zaťaly do masky utrpení.

Vzápětí se však uvolnil a jeho oči znovu prostoupil onen nepojmenovatelný jas.

I bolest může někdy léčit.

Norast jej mohl pustit, viděl, že se mu začal konečně vracet rozum.

Fandhir teď znovu pohlédl na svého druha. V životě jsou vzácné okamžiky, kdy během jednoho nadechnutí pochopíte víc než za celý rok. Jeho mysl byla jako usazenina špinavého jílu, která se pod obrovským tlakem v hlubinách země změní v čistý, tvrdý, ušlechtilý krystal.

Sevřel ruce v pěst.

„Díky, příteli. Kdysi jsem tě zachránil, teď jsi zachránil ty mne. Jdeme!“

Ve stejný okamžik ze severovýchodu zatroubily rohy. Nějaké nové, ten zvuk byl jiný. Vyhnanci sebrali své luky a rozeběhli se tím směrem, šikmo po svahu. Asi míli před sebou už viděli zadní voje trpaslíků. A pak si všimli, že ze směru, kam jdou, je zdáli slyšet veliká vřava a poznali další vojska elfů a lidí.

„Posily?“

Vypadalo to tak. Boj ještě nebyl rozhodnut.

„Jako vždy? Ostřelovat z dálky?“ houkl v běhu Fandhir.

Norast kývl a zašklebil se.

Běželi dlouho, než se vůbec dostali na dostřel. Po cestě sbírali šípy padlých, věděli, že spotřeba bude velká. Každý z nich teď nesl tři napěchované toulce.

„Podívej, trpaslíci drakovi odolávají!“

Zástupy vousatých válečníků vytvořily podivně tvarované útočné formace, draka pak obklopili v kruhu. Jak se zdálo, byli proti jeho ohni obrněni mocnou zbrojí. Rubali do něj s vervou sobě vlastní, a i když tu a tam někteří z nich padli sraženi strašnou ranou pařátu či ocasu, v útoku nepolevovali.

Norast s Fandhirem se v útoku spolehli na svou rychlost. Vypustili vždy jeden nebo dva přesně mířené šípy, aby se pak hbitě přesunuli o stovky kroků jinam a neupoutali tak na sebe pozornost. Flekaté šedohnědé hadry se nakonec ukázal být výhodou. Bitevní chaos jim totiž navíc pokryl oblečení prachem, takže záškodnickou taktiku mohli beztrestně používat poměrně dlouho.

Než si jich všiml jeden z mnoha jezdců na vrrkovi.

Fandhir spatřil, jak se na něj asi z padesáti kroků řítí ohromné zvíře. Na jeho hřbetě seděl šklebící se skřet, šavli napřaženou k seknutí. Protože měl zrovna založený šíp, vystřelil. Měl smůlu i štěstí. Střela, která měla trefit oko bestie, jen škrábla čelní kost a sklouzla po ní. V dráze však bylo břicho skřetího jezdce, kterého stále velká energie šípu katapultovala ze sedla.

Třicet kroků, další zadrnčení tětivy. Tentokrát se zapíchl vrrkovi do plece, ovšem nijak výrazně jej nezpomalil. I přes vřavu lovec již slyšel temné vrčení zvířete.

Fandhir nahmatal v toulci poslední šíp. Ve vzdálenosti deseti kroků, netvor již otevíral tlamu. Střela do ní vlétla a zmizela hluboko ve chřtánu bestie. Zároveň její zadek trochu cukl stranou, to jak ji zároveň zasáhl do slabin Norastův šíp.

Vrrkovi podklesly zadní nohy, ale setrvačností Fandhira srazil k zemi. Navíc ještě nebyl mrtev. Uslintaná tlama chňapala po lidském těle pod sebou. Lučištník měl nohy uvězněné pod zvířetem, a tak se chabě bránil lukem, který po druhém takovém manévru praskl. Zvíře vítězoslavně zavrčelo a otevřelo doširoka tlamu, aby se do Fandhira zakouslo naplno.

V ten moment však na jeho zádech přistál Norast a zaťal mu skřetí šavli do šíje. Vrrk konečně ochabl.

Norast se snažil přítele vytáhnout, ale netvor byl příliš těžký. Po chvíli marného snažení toho nechali, aby nabrali síly. Mrtvola vrrka ležela daleko od bojiště, takže je přímo nikdo neohrožoval. Norast začal druha postupně podhrabávat, aby se mohl dostat zpod padlé bestie.

Jak přitom pozorovali zpovzdálí bojiště, všimli si, že nepřátelé zjevně začínají mít navrch, alespoň podle barev bojujících. Stříbřitý lesk oceli elfů ustupoval černi skřetů a černi…

„To je Ulwarthův prapor! To není možné…“ hlesl Norast. „Ten zrádce!“

Oběma vyhnancům teď nezbývalo, než se tisknout k obrovské smrduté mrtvole, v širokém okolí to však byl jediný úkryt. Proti přesile zblízka neměli šanci.

Leželi mnoho minut a kakofonický řev skřetů brzy ovládl bojiště. Konečně se jim podařilo uvolnit Fandhirovy nohy, které naštěstí neutrpěly žádnou zlomeninu.

Vtom ohlušil celé bojiště drakův strašný ryk, proti kterému byl jeho předchozí řev jen brumlání medvíděte.

Drak se zmítal a švihal ocasem zběsile kolem sebe. Pak znovu zařval, až zvířil prach v okolí dvou set kroků a vyrazil směrem k Angbandu, zanechávaje za sebou černý potůček smrduté dračí krve.

Trpaslíci se však nijak neradovali. Lovci si všimli, že se zcela soustředí na jedno z těl, které zůstalo v louži dračí krve. Boj v té části planiny nyní ustal. Trpaslíci se shlukli a něco stále dokola volali.

„Někdo významný tam padl,“ odhadoval Norast.

Vyhnanci využili té chvíle a začali se plazit pryč. Poměr sil byl jednoznačný, tato bitva bude brzy rozhodnuta.

Během několika minut se vzdálili na stovky kroků a pak už si mohli být jisti, že je nikdo nevidí ani nebude pronásledovat. Pak pokračovali ke známé vyvýšenině s osamělým bukem.

Cestou se ohlíželi, aby spatřili, jak semknuté trpasličí voje pomalu pochodují z bojiště pryč, na jihovýchod. Přestože armáda ukázala protivníkům týl, skřeti ji nechávali projít a neútočili. Bylo to velmi zvláštní a působivé.

Na zbylé rozloze Anfauglithu pak černé šiky likvidovaly poslední zbytky spojenců. Malým i větším skupinkám se tu a tam podařilo ustoupit a uprchnout, ale mnoho lidí i elfů padlo. Přesto si lovci ze své vyhlídky všimli, že v západní části planiny, daleko, na hranici dohlednosti ještě vidí třpyt jasných mečů.

Byli vysíleni z bitvy a celodenní žízeň, umocněná nechtěně spolykanými kvanty prachu jim brala síly. Přesto se vydali na západ po úbočí kopců.

Kráčeli několik hodin a pořád na planině po své pravici viděli nesmírné černé pluky skřetů, hnané balrogy čtyřikrát většími než dospělý muž. Lovci postupovali poměrně rychle. Zjistili totiž, že se nemusí nijak zvlášť krýt, všichni Morgothovi zvědové šli s armádou v očekávání triumfu. Přesto dvojici pochod trval několik hodin.

Když však uviděli lesklá zrcátka jezírek bažin Serechu, rozpoznali v její blízkosti poslední šiky lidí a elfů.

„Něco se tam děje.“

„Stále bojují… i proti stonásobné přesile,“ doplnil Fandhir.

            Šli dál, puzeni zvědavostí a tušením výjimečné chvíle.

            Než došli tak blízko, aby začali rozeznávat jednotlivé postavy, z armády zbyla jen poslední setnina. Když začali vnímat světlé kotoučky obličejů, už jich vzdorovala jen hrstka.

Nakonec všem čelil jediný muž. Stál sám na vršku z padlých těl skřetů. Jeho urostlé postavě sahali skřeti tak do poloviny břicha. Oběma rukama svíral velkou sekeru a podtínal útočníky jako obilí. Při každém rubnutí něco zakřičel. Síla jeho hlasu byla tak mocná, že
i v okolní vřavě tisíců skřetů šlo téměř rozeznat slova.

            „Co to říká?“ ptal se Norast. „Mám za to, že slyším, ale slovům nerozumím… něco jako entů mluva?“

            „Nevím,“ Fandhir se zaposlouchal. „Je to určitě elfsky, ale tou já nevládnu.“

            „Ten chlapík je neuvěřitelný,“ konstatoval Norast. Pak jen mlčky sledovali nesmírné hrdinství posledního bojovníka. Jeho chmurná žeň měla za výsledek hodně přes padesát skřetů, než byl konečně přemožen. Lovci pak jen museli přihlížet, jak jej zajali a svázali.

Netušili, jak se jmenoval, ani jak moc se jeho příběh zapíše do dějin Středozemě.  Jeho hrdinský čin je však utvrdil v jejich poslání. Každá uťatá skřetí hlava, každý šrám způsobený balrogovi přispívá k tomu, aby jednou nikdo nemusel oplakat své zavražděné blízké.

Jsou jen jako dvě kapky v moři. Dva rázy příboje, který naráží na útes. Ale po miliontém nárazu se útes podemele a na první pohled nezdolná skála se nakonec zřítí.

A den zase přijde.

Ještě vysvětlivky:

Poslední bojovník z lidí se jmenoval Húrin, jeden z významných postav Silmarillionu,  a byl zajat. Při každém zabití skřeta vykřikl "Aurë entuluva" - Den zase přijde.